Za všechno může jeden velmi fotogenický krk Když dnes někdo řekne Nessie, mnoho lidí si představí stejné tělo: mohutný trup pod hladinou, několik hrbolů a dlouhý štíhlý krk zakončený malou hlavou. Přesně tak vypadal plesiosaurus. A přesně tady začíná problém.
Plesiosaurus není neutrální závěr z dostupných důkazů. Je to obraz, který se během 20. století pevně spojil s legendou a následně začal ovlivňovat způsob, jakým lidé nejasná pozorování popisovali.
Moderní vlna zájmu o Nessie explodovala v roce 1933. Následující rok vznikla slavná „surgeon’s photograph“, na níž z vody vystupuje temný krk s malou hlavou. Fotografie se stala ikonou, přestože byla později odhalena jako podvod. Obraz už ale zůstal.
Teorie číslo jedna: plesiosaurus, který odmítl vyhynout
Je to nádherná myšlenka. Plesiosauři vyhynuli spolu s dalšími velkými mořskými plazy na konci křídy přibližně před 66 miliony let. Co když ale malá populace někde přežila?
Pak máme první potíž: Loch Ness v dnešní podobě je produktem mnohem mladších geologických procesů spojených s dobou ledovou. Plesiosaurus tedy nemohl jednoduše sedět ve stejném jezeře 66 milionů let a čekat na turisty.
Musela by existovat dlouhá přeživší linie někde jinde a do Loch Ness se dostat mnohem později. Druhá potíž je ještě horší. Plesiosauři dýchali vzduch. Museli by se tedy vynořovat.
A třetí už známe z předchozího dílu: přežít nemohl jeden jedinec. Potřebovali bychom rozmnožující se populaci velkých predátorů, která po sobě nezanechala přesvědčivé fosilie z posledních desítek milionů let ani jednoznačné současné biologické stopy.
Z romantických teorií je plesiosaurus možná nejhezčí. Z biologických patří k nejdražším na vysvětlení.
Teorie číslo dvě: úhoř po pořádném skotském obědě
Pak přišla DNA a s ní úhoři. Výzkum environmentální DNA v Loch Ness zjistil jejich genetické stopy prakticky napříč jezerem. Evropský úhoř tam skutečně žije a protáhlé tělo velkého jedince může za určitých podmínek připomínat něco podstatně exotičtějšího.
Tahle hypotéza má proti plesiosaurovi jednu obrovskou výhodu. Úhoři v Loch Ness prokazatelně jsou. Otázkou je velikost.
Studie publikovaná v roce 2023 použila údaje o délce evropských úhořů a odhadla, že přibližně metrový kus je vzácný, ale představitelný. Pravděpodobnost šestimetrového úhoře už vyšla prakticky nulová.
Obří úhoř tedy může vysvětlit některá menší pozorování podlouhlých pohybujících se objektů. Monstrum dlouhé jako autobus z něj ale matematika nevyrábí.
Teorie číslo tři: ryba, kterou člověk nečekal
V průběhu let se nabízeli také jeseteři, sumci nebo jiné velké ryby. A základní nápad vůbec není absurdní. Velká ryba zahlédnutá krátce u hladiny může v tmavé vodě působit mimořádně. Pokud pozorovatel nevidí celé zvíře a zároveň nemá pevný bod pro odhad vzdálenosti, rychle se pokazí i představa o velikosti. Jenže eDNA průzkum nenašel podporu pro sumce, jesetera ani žraloka.
Ani to není metafyzický důkaz, že se do jezera nikdy jediný takový jedinec nedostal. Environmentální DNA má své limity a zachycuje přítomnost organismů jen tehdy, pokud jejich genetický materiál skončí ve správném vzorku. Pro stabilní skrytou populaci velkých ryb je ale negativní výsledek nepříjemný.
Teorie číslo čtyři: tuleň, jelen a všechno, co umí na chvíli vypadat divně
Některé nejlepší „příšery“ vůbec nejsou neznámé druhy. Do vodních systémů se mohou zatoulat tuleni. Plavající jelen ukazuje nad hladinou hlavu a část krku způsobem, který z dálky vypadá překvapivě exoticky. Vodní ptáci se mohou pohybovat v řadě a vytvářet dojem několika hrbolů. A pak máme větev stromu.
Vypadá banálně do chvíle, než se tmavý mokrý kmen začne ve větru pohybovat po hladině a část z něj střídavě mizí mezi vlnami. Záhada nepotřebuje, aby každé pozorování mělo stejné vysvětlení. Právě naopak. Je docela možné, že pod jménem Nessie skončila během desetiletí celá zoologická a fyzikální směs různých jevů.
Teorie číslo pět: Nessie není tvor. Je to vlna
Loch Ness je dlouhé úzké jezero, na němž se pohybují lodě a vítr vytváří výrazné vlnění.
Brázda plavidla se může šířit daleko od samotné lodě. Při vhodném úhlu pozorování se několik hřebenů za sebou může jevit jako série tmavých hrbolů pohybujících se vodou.
Tím se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších problémů svědectví. Člověk nevidí „neznámý optický jev“. Vidí něco, co se jeho mozek okamžitě snaží zařadit. A u Loch Ness už předem zná jednu velmi slavnou kategorii.
A když nic z toho nestačí, otevřeme tajný tunel
Jednou z nejvytrvalejších záchranných teorií je představa, že Loch Ness může být podzemními chodbami spojeno s mořem. Nessie by pak nemusela mít stabilní populaci v samotném jezeře. Prostě by připlouvala a odplouvala.
Geologicky ale nemáme důkaz o obřím skrytém průchodu schopném propojit hlubiny jezera s oceánem tak, jak legenda potřebuje. Loch Ness je s mořem skutečně propojeno povrchovými vodními cestami v rámci systému Great Glen a Caledonského kanálu.
Jenže skutečná propojení obsahují právě to, co příšera příliš nechce: mělká místa, řeky, zdymadla, lodě a lidi. Tajný tunel je tak krásným příkladem hypotézy, která nevznikla z objevu tunelu. Vznikla proto, že legenda potřebovala zadní dveře.
Možná proto Nessie přežila všechny své vlastní podoby
Plesiosaurus může padnout a nastoupí úhoř. Úhoř je příliš malý a nastoupí jeseter. Chybí velká populace a objeví se tunel do moře.
Věda tak postupně ubírá jednotlivé možnosti, ale legenda není vědecká hypotéza s jedním bodem selhání. Je pružná. A právě proto je Nessie tak odolná. Nemusí být jedním konkrétním zvířetem. Stačí, když v tmavé vodě pokaždé zůstane něco, co jsme neviděli dost dobře.
VBÍCE O NESSIE
DALŠÍ NEVYSVĚTLENÉ ZÁHADY
Zdroje: Kód Enigma [1], University of Otago – First eDNA Study Of Loch Ness Points To Something Fishy [2], University of Otago – Otago scientist reveals Loch Ness Monster could be a giant eel [3], JMIRx Bio – The Loch Ness Monster: If It’s Real, Could It Be an Eel?, DOI 10.2196/49063 [4], Oxford Academic – Abominable Science!, chapter Nessie: The Loch Ness Monster [5], PBS NOVA – Birth of a Legend [6]. img ai generated
