Mýtus je hlasitější než člověk
Vincent van Gogh patří k nejznámějším malířům světa. Poznáme jeho slunečnice, vířící oblohu, cypřiše, vlastní tvář i obvázané ucho. Jeho jméno se stalo zkratkou pro trpícího génia, který nebyl za života pochopen a po smrti se proměnil v ikonu.
Jenže právě u tak slavných lidí se často stane zvláštní věc: čím víc je známe, tím méně je vidíme.
Van Gogh se v populární představě smrskl na několik silných scén. Uříznuté ucho. Chudoba. Azyl. Sebevražda. Obrazy, které dnes stojí astronomické částky. To všechno k jeho příběhu patří. Ale samo o sobě to nestačí. Když se podíváme blíž, objeví se jiný Vincent: člověk, který začal pozdě, neustále pochyboval, nesmírně pracoval, psal stovky dopisů a za deset let vytvořil dílo, které změnilo moderní umění.
Van Gogh Museum uvádí, že Vincent van Gogh se narodil 30. března 1853 a zemřel 29. července 1890. Rozhodnutí stát se umělcem udělal až ve 27 letech. Tedy ve věku, kdy mnozí už mívají jasno o směru svého života. On teprve začínal.
1. Malířem se stal pozdě — a o to tvrději pracoval
Van Gogh není příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude malovat. Než se definitivně vydal k umění, zkoušel jiné cesty. Pracoval v obchodě s uměním, učil, působil jako kazatel mezi horníky a hledal místo, kde by jeho intenzita dávala smysl.
Kreslit a malovat nezačal jako etablovaný talent, ale jako člověk, který se rozhodl dohnat ztracený čas. Van Gogh Museum jeho rané období označuje jako „první kroky umělce“ a připomíná, že rodina nebyla z jeho rozhodnutí nadšená. Přesto pracoval tvrdohlavě dál.
Tohle je na něm možná mnohem inspirativnější než legenda o šílenství. Van Gogh se nestal Van Goghem proto, že by od začátku maloval jako Van Gogh. Stal se jím tím, že se do práce zakousl ve chvíli, kdy by jiný člověk možná řekl: už je pozdě.
2. Bez Thea by nejspíš žádný Van Gogh nebyl
Když se mluví o Vincentovi, téměř vždy se objeví jeho mladší bratr Theo. A právem. Theo van Gogh nebyl jen sourozenec, kterému Vincent psal dopisy. Byl jeho finanční opora, důvěrník, spojení s uměleckým světem a člověk, který ho držel nad vodou ve chvílích, kdy Vincent neměl peníze, stabilitu ani jistotu.
Van Gogh Museum připomíná, že Vincentův odchod v šestnácti letech za prací u obchodníka s uměním v Haagu znamenal začátek celoživotní korespondence s Theem. Muzeum zároveň odkazuje na akademické vydání Van Goghových dopisů, které dnes patří k nejdůležitějším pramenům k jeho životu.
Díky dopisům nevidíme jen hotová plátna. Vidíme pochybnosti, radost z barvy, úzkost z peněz, touhu po lidskosti i posedlou potřebu pracovat. Málokterý slavný umělec nám po sobě nechal tak silný vnitřní komentář.
3. Selfie dělal z chudoby, ne z marnivosti
Van Gogh vytvořil mnoho autoportrétů. Dnes to může působit jako předchůdce moderní posedlosti vlastní tváří. Jenže u něj šlo o něco jiného.
Autoportrét byl levný model. Když nemáte peníze na živé modely, máte zrcadlo. A když se učíte barvu, světlo, výraz, tah štětce a konstrukci obličeje, vlastní tvář je vždycky po ruce. Van Gogh Museum přímo uvádí, že Vincent dělal mnoho autoportrétů proto, aby procvičoval své malířské dovednosti.
V tom je zvláštní paradox. Dnes se na jeho autoportréty díváme jako na psychologické dokumenty, skoro jako na záznam rozpadu. Jenže pro Van Gogha byly také cvičením. Řemeslem. Laboratoří. Tvrdou školou před zrcadlem.
4. Sien nebyla jen skandál, ale pokus o rodinu
Jeden z nejcitlivějších momentů Van Goghova života je vztah s Clasina Marií Hoornik, známou jako Sien. Byla prostitutka, když ji Vincent potkal v Haagu, byla těhotná a měla malé dítě. Van Gogh Museum připomíná, že Vincent o tomto vztahu bratrovi Theovi neřekl hned; Sien u něj nějaký čas hrála roli partnerky, modelky i člověka, kterého chtěl chránit.
V dobovém kontextu to byl skandál. Pro rodinu nepřijatelné spojení. Pro Vincenta ale zřejmě nešlo jen o erotickou epizodu. Byla v tom touha po obyčejném domově, po někom, kdo by ho potřeboval, po životě, který by nebyl jen práce a samota.
Vztah nevydržel. Ale je důležité ho nečíst jen skrze moralizující štítek „prostitutka“. Sien je součástí Van Goghova sociálního a lidského světa: světa chudých, vyčerpaných, zraněných lidí, které maloval s neobvyklou vážností.
5. Jeho slavné žluté už nejsou takové, jak je namaloval
Van Goghova žlutá je skoro samostatná legenda. Slunečnice, obilná pole, světlo jihu, Arles. Jenže část barev, které dnes vidíme, nemusí odpovídat tomu, co viděl on.
Mnozí malíři 19. století používali pigment chromová žluť. Ta mohla být zářivá, intenzivní a dostupná, ale není vždy stabilní. Výzkum zveřejněný přes evropský CORDIS popisuje, že sluneční světlo a UV záření mohou spouštět chemické změny v chromové žluti, která pak tmavne a hnědne. Badatelé tento proces zkoumali i na vzorcích z Van Goghových obrazů ve sbírce Van Gogh Museum.
To je krásně smutná myšlenka: Van Gogh, kterého si spojujeme s výbuchem barvy, k nám přichází skrze barvy, které už stárnou. Jeho obrazy nejsou mrtvé předměty. Jsou to chemické systémy, které se pomalu mění.
Možná se tedy nikdy nepodíváme přesně na stejnou žlutou, kterou položil na plátno.
6. Ucho je skutečné. Některé slavné teorie kolem něj ne
Příběh ucha je nejznámější a nejvíc zneužívaná epizoda Van Goghova života. V prosinci 1888 žil Vincent v Arles s Paulem Gauguinem. Jejich soužití bylo napjaté a skončilo prudkou hádkou. Podle Van Gogh Museum si Vincent během záchvatu zmatení uřízl levé ucho, zabalil ho a odnesl ženě v nevěstinci. Druhý den ho policie našla doma a odvezla do nemocnice.
Existuje i alternativní teorie, podle níž mu ucho při konfliktu usekl Gauguin a oba muži se dohodli na mlčení. Je čtivá, dramatická a občas se vrací do médií. Ale hlavní instituce a většina seriózního výkladu stále pracují s verzí, že si Van Gogh ucho poranil sám během psychického zhroucení.
Zde je dobré nepřidávat senzaci tam, kde je skutečnost dost silná sama o sobě. Ucho není pointa jeho života. Je to tragický příznak krize, po níž se sám snažil pochopit, co se mu děje. Van Gogh Museum uvádí, že si na samotný incident později nepamatoval a že následovaly další záchvaty.
7. Nemáme pro něj jednu pohodlnou diagnózu
Van Goghův zdravotní stav láká k jednoduchým nálepkám. Bipolární porucha, epilepsie, psychóza, alkohol, podvýživa, otrava, úzkosti, deprese. V populárních textech se někdy tváříme, že stačí vybrat jednu diagnózu a tím je záhada vyřešená.
Jenže takhle to nejde.
Van Gogh Museum uvádí, že existuje mnoho teorií o jeho opakovaných záchvatech a duševním stavu, ale žádná všeobjímající diagnóza nebyla nalezena. Moderní lékařská reevaluace v časopise International Journal of Bipolar Disorders také upozorňuje, že pravděpodobně trpěl kombinací potíží a že zpětné diagnostikování slavné osobnosti má přirozené limity.
To je důležité. Van Gogh nebyl „šílenství, které malovalo“. Byl člověk s těžkými obtížemi, ale také s disciplínou, inteligencí, kulturním rozhledem, pracovní posedlostí a schopností mimořádně přesně vidět svět.
Nemoc k jeho příběhu patří. Ale nevysvětluje jeho genialitu celou.
8. Hvězdnou noc namaloval v léčebně — a nebyl z ní nadšený
Hvězdná noc patří k nejslavnějším obrazům světa. Dnes visí v newyorském MoMA a pro mnoho lidí je esencí Van Gogha: pohyb, temnota, světlo, víření, vesmír a krajina najednou.
Obraz vznikl v červnu 1889 během Vincentova pobytu v Saint-Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence, kde se léčil po zhrouceních v Arles. MoMA uvádí, že obraz byl inspirován pohledem z okna azylu, kde Van Gogh strávil dvanáct měsíců, ale že zároveň nejde o čistý záznam skutečné krajiny. Je to pozorování proměněné představivostí.
Fascinující je, že sám Van Gogh ke svým hvězdným obrazům nepřistupoval s posvátnou úctou, jakou máme dnes my. Jeho dopisy ukazují, že o některých pracích z tohoto období pochyboval. Tady se opakuje jeden starý umělecký paradox: dílo, které se stane symbolem celého života, nemusí být tím, které si autor sám vybral jako vítězné.
9. „Prodala se jen jedna malba“ je příliš jednoduchý mýtus
Často se říká, že Van Gogh za života prodal jediný obraz. Je to dobrý příběh pro romantický obraz nepochopeného génia, ale realita je složitější.
Van Gogh Museum uvádí, že Vincent prodal první obraz pařížskému obchodníkovi Julienu Tanguymu, Theo prodal další dílo galerii v Londýně a slavnou Červenou vinici koupila Anna Boch. Muzeum zároveň připomíná, že Vincent často směňoval díla s jinými umělci, v ranějších letech i za jídlo nebo malířské potřeby. V tomto širším smyslu tedy „prodal“ nebo vyměnil víc prací, než naznačuje jednoduchá legenda.
To ovšem nemění podstatu: za života se velkého uznání nedočkal. Jen je dobré jeho příběh nezjednodušovat na jedinou větu, která zní lépe než skutečnost.
10. Slávu mu pomohla vytvořit žena, která bývá ve stínu
Když zemřel Vincent a krátce poté i Theo, zůstala po nich díla, dopisy a velmi nejistý odkaz. Klíčovou roli pak sehrála Theoova manželka Jo van Gogh-Bonger.
Van Gogh Museum uvádí, že Jo po Theově smrti získala Vincentovy kresby, obrazy a dopisy. Začala jeho dílo aktivně dostávat k veřejnosti prostřednictvím výstav a prodejů a připravila k vydání Vincentovy dopisy Theovi, které vyšly v roce 1914. Její syn Vincent Willem později pokračoval v úkolu, který Jo plnila desítky let, a stal se zakladatelem Van Gogh Museum.
To je jedna z nejdůležitějších částí celého příběhu. Van Gogh se po smrti „nestal slavným“ sám od sebe. Sláva není přírodní jev. Někdo musel obrazy uchovat, půjčovat, prodávat strategicky, publikovat dopisy a vyprávět příběh tak, aby ho svět dokázal pochopit.
Bez Jo by možná existovalo mnoho Van Goghových obrazů. Ale Van Gogh jako legenda moderního umění by možná vypadal úplně jinak.
Člověk za uchem, hvězdami a slunečnicemi
Van Goghův život svádí k velkým slovům. Génius. Šílenec. Mučedník umění. Prorok barvy. Jenže čím silnější jsou tyto nálepky, tím víc zakrývají člověka.
Byl pozdní začátečník. Bratr závislý na pomoci bratra. Muž, který toužil po domově a často ho neuměl vytvořit. Malíř, který používal vlastní tvář jako cvičný materiál. Pacient, který se snažil porozumět vlastním záchvatům. Autor obrazů, které chemicky stárnou a mění se. A člověk, jehož posmrtný osud do značné míry zachránila žena, o níž se dlouho mluvilo méně než o jeho uříznutém uchu.
Možná právě tím je Van Gogh zajímavější než jeho legenda. Ne proto, že trpěl. Ale proto, že i přes všechno pracoval. Deset let malování stačilo, aby po sobě nechal dílo, které se pořád dívá zpátky na nás.
A možná se nás ptá totéž, co se ptal sám sebe: kolik světla se dá ještě vytáhnout z neklidu?
Zdroje: Van Gogh Museum – Vincent van Gogh [1], Van Gogh Museum – The Life of Vincent van Gogh, 1853–1890 [2], Van Gogh Museum – Why Did Vincent van Gogh Cut off His Ear? [3], Van Gogh Museum – How Many Paintings Did Vincent Sell during His Lifetime? [4], Van Gogh Museum – Research Project: Biography of Jo van Gogh-Bonger [5], MoMA – Vincent van Gogh, The Starry Night [6], CORDIS – Sophisticated technology reveals mystery behind van Gogh’s colours [7], Nolen et al. – New vision on the mental problems of Vincent van Gogh [8], Van Gogh Museum – Vincent’s Death [9], img ai generated
