V předindustriální Evropě však noční probuzení nemuselo automaticky vyvolávat paniku. Historické prameny opakovaně zmiňují „první spánek“, po němž následovala chvíle bdění a teprve potom „druhý“ či „ranní spánek“. Lidé během noční přestávky přikládali do ohně, modlili se, hovořili, navštěvovali sousedy, připravovali léky nebo se věnovali intimnímu životu.
Z tohoto obrazu vznikla přitažlivá představa, že naši předci spali přirozeněji než my a souvislých osm hodin je pouze umělým produktem průmyslové revoluce. Historická skutečnost je ale složitější. Dělený spánek zřejmě opravdu existoval a v některých částech společnosti mohl být velmi běžný. Z dostupných pramenů však nelze bezpečně udělat univerzální biologické pravidlo pro celé lidstvo.
První spánek nebyl poetická metafora
Historik A. Roger Ekirch začal stopy po zvláštním nočním rytmu nacházet při výzkumu každodenního života před nástupem moderního osvětlení. V dopisech, soudních výpovědích, denících, lékařských textech, poezii i beletrii se setkával s formulacemi, které odkazovaly k prvnímu a druhému spánku, aniž by je autoři považovali za něco neobvyklého.
Podle Ekirchovy rekonstrukce lidé často uléhali mezi devátou a desátou hodinou večer, po několika hodinách se probudili a přibližně hodinu zůstali vzhůru. Potom znovu usnuli a druhý spánek pokračoval do svítání. Ekirch dnes uvádí více než dva tisíce historických zmínek, které podle něj tento vzorec dokládají v předmoderní západní Evropě.
Některé odkazy jsou velmi konkrétní. Lékařské příručky doporučovaly užívat určité přípravky po prvním spánku. Jiné radily při prvním usnutí ležet na jedné straně těla a po probuzení se obrátit na druhou. Sir Francis Bacon psal o užití elixíru „mezi spánky“. Francouzský lékař Laurent Joubert v 16. století doporučoval manželský styk po prvním spánku, kdy měli být lidé odpočatější než bezprostředně po celodenní práci.
Takové formulace naznačují, že první spánek nebyl pouze starým označením hlubší fáze spánku. Autoři počítali s tím, že po něm člověk vědomě vstane nebo alespoň zůstane nějakou dobu vzhůru a potom znovu usne.
Půlnoc nebyla prázdným prostorem
Mezi oběma spánky se nemusela odehrávat žádná velká událost. Někteří lidé zůstávali v posteli, rozmlouvali s partnerem, přemýšleli o snech nebo se modlili. Jiní vstali, zkontrolovali děti a hospodářská zvířata, přiložili do ohně, šli na toaletu nebo dokončili drobnou domácí práci.
Noční bdění mohlo být také společenské. Historické zmínky popisují návštěvy sousedů, hovory u ohně a příležitostné jídlo. Tma tehdy neoddělovala lidský život odpočinkem tak ostře jako dnes. Lidé sdíleli postele, pokoje i domy s příbuznými, služebnictvem a někdy také se zvířaty. Probuzení jednoho člověka tak snadno přerušilo spánek ostatních.
Romantická představa tiché hodiny určené k rozjímání však zachycuje jen část reality. Předmoderní noc byla studená, zakouřená a často nebezpečná. Spánek narušovali paraziti, hluk, nemoc, bolest, pláč dětí, potřeba hlídat oheň i obava ze zlodějů. Dělený spánek proto mohl být běžným kulturním rytmem, ale také praktickou reakcí na prostředí, v němž bylo souvislé osmihodinové pohodlí obtížně dosažitelné.
Co s nocí udělaly lampy a hodiny
Ekirch spojuje ústup prvního a druhého spánku s dlouhou proměnou evropské společnosti. Ve městech se rozšířilo pouliční osvětlení, později domácí plynové a elektrické lampy. Večer přestal být jednoduše temnou částí dne, během níž nezbývalo mnoho jiného než ulehnout.
Lidé začali zůstávat déle vzhůru. Večerní hodiny zaplnila práce, četba, divadlo, kavárny a další společenské aktivity. Zároveň rostl význam přesně měřeného času. Továrny, školy a doprava požadovaly pravidelný ranní nástup, který bylo třeba skloubit s pozdějším uléháním. Dva spánky se postupně spojily do jednoho kompaktního bloku.
Tato změna ovšem nebyla náhlá. Ekirch ve své pozdější práci připouští, že dělený spánek přežíval hluboko do 19. století a přechod k dnešnímu režimu byl nerovnoměrný. Nešlo tedy o okamžik, kdy byla vynalezena žárovka a lidé následující noc začali spát osm hodin bez přerušení.
Laboratoř vytvořila noc bez elektřiny
Historickou teorii výrazně proslavil experiment psychiatra Thomase Wehra zveřejněný v roce 1992. Účastníci byli nejprve zvyklí na běžný režim se šestnácti hodinami světla a osmi hodinami tmy. Potom trávili každý den deset hodin na světle a čtrnáct hodin ve tmě, což přibližně napodobovalo dlouhou zimní noc bez umělého osvětlení.
Po několika týdnech se jejich spánek změnil. Místo jednoho souvislého bloku se zpravidla rozdělil na dvě několikahodinové části, mezi nimiž se objevilo jedno až tři hodiny klidného bdění. Výsledek ukázal, že lidský spánek se za určitých světelných podmínek skutečně může přirozeně rozdělit.
Experiment ale zahrnoval pouze šestnáct lidí a jeho podmínky nebyly kopií života středověké domácnosti. Účastníci leželi čtrnáct hodin ve tmě bez běžných večerních aktivit, ohně, svíček, práce, rodinného ruchu a sezonních povinností. Studie proto dokazuje biologickou možnost děleného spánku, nikoli to, že tímto způsobem běžně spali všichni lidé před industrializací.
Pochybnost, která rozdělila historiky
V roce 2023 publikoval lékař a historik Niall Boyce nové posouzení Ekirchovy teorie. Neodmítl, že lidé v minulosti někdy spali ve dvou částech. Zpochybnil však jistotu, s jakou se z jednotlivých literárních a lékařských zmínek odvozuje převládající režim celé společnosti.
Některé výrazy podle něj mohly označovat běžné noční probuzení, neklidný spánek, rozdílnou hloubku jednotlivých částí noci nebo situaci, kdy člověk musel vstát kvůli práci, dítěti či hospodářským zvířatům. Historické texty navíc zachycují nerovnoměrně určité oblasti, vrstvy společnosti a gramotné obyvatele. Mlčení pramenů proto nelze snadno přeložit do přesného rozvrhu spánku většiny populace.
Ekirch odpověděl v roce 2024 ostrou obhajobou svého výzkumu. Zdůraznil, že Boyce se soustředil hlavně na jeho ranou práci a nevěnoval dostatečnou pozornost pozdějším nálezům. Podle Ekircha velké množství pramenů nepůsobí jako nahodilé záznamy nespavosti, ale jako samozřejmé odkazy na známý a společensky přijatý režim.
Spor tedy nestojí mezi tvrzením „dělený spánek nikdy neexistoval“ a „všichni tak spali“. Otázkou je spíš jeho rozšíření, pravidelnost a příčina.
Lidé bez elektřiny automaticky dvakrát nespí
Důležitou námitku přineslo také sledování současných komunit žijících bez moderní elektrické infrastruktury. Výzkum tří předindustriálních společností v Tanzanii, Namibii a Bolívii neodhalil pravidelný noční vzorec prvního a druhého spánku. Účastníci většinou spali v jednom hlavním nočním bloku, v průměru přibližně šest až sedm hodin, a pravidelné dlouhé půlnoční bdění nebylo typické.
Ekirch namítá, že jiné etnografické záznamy dělený spánek mimo Evropu zachycují a že současné komunity nelze jednoduše považovat za živé kopie evropské minulosti. Rozdíly v klimatu, délce noci, bezpečnosti, bydlení a kulturních zvycích mohou vytvářet různé režimy.
Právě tato rozmanitost je pravděpodobně nejdůležitějším výsledkem celé debaty. Lidský spánek není jediný neměnný program, který civilizace pokazila. Je pružný a přizpůsobuje se světlu, roční době, společenským povinnostem, pocitu bezpečí i očekávání okolí.
Noční probuzení nemusí znamenat poruchu
Historie prvního a druhého spánku nabízí modernímu člověku jednu užitečnou myšlenku, aniž by bylo nutné obnovovat středověký režim. Krátké probuzení v noci není samo o sobě důkazem, že se spánkem není něco v pořádku.
Během běžné noci se několikrát přibližujeme k bdělosti a řadu krátkých probuzení si ráno vůbec nepamatujeme. Problém často začíná až ve chvíli, kdy se člověk probudí, podívá se na hodiny a začne situaci vnímat jako selhání, které musí okamžitě napravit.
To však neznamená, že by dlouhé noční bdění, chronická nespavost nebo výrazná denní únava měly být romantizovány jako návrat k přirozenosti. Historický zvyk není léčebné doporučení. Dělený režim může některým lidem vyhovovat, pokud jim umožňuje dostatek kvalitního spánku a zapadá do jejich života. Záměrně si ale rozbíjet noc jen proto, že tak možná spala část předků, nemá pevnou oporu ve vědě.
Minulost nám nevrací správný návod na spaní
Příběh dvou spánků je přitažlivý, protože zpochybňuje dnešní představu, že správná noc musí mít přesně stanovený tvar. Ukazuje také, jak hluboce spánek ovlivňuje technologie, práce a kultura.
Z historických pramenů lze poměrně přesvědčivě vyčíst, že výrazy první a druhý spánek nebyly pouhou internetovou legendou. Mnozí lidé v předmoderní Evropě skutečně považovali noční bdění za známou součást noci a uměli ho využít.
Mnohem méně jisté je, zda tak spala většina lidí, zda šlo o biologicky vrozený ideál a zda by jeho návrat prospěl modernímu člověku. Naši předci nám nezanechali ztracený dokonalý spánkový recept. Zanechali spíš důkaz, že noc může mít více podob, než připouštějí dnešní budíky a osmihodinové grafy.
Věděli jste, že…
…výraz „první spánek“ se objevuje i v antické literatuře? Ekirch upozorňuje například na Vergiliovu Aeneidu, kde je popsána hodina, která ukončuje první spánek v době, kdy noc ještě nedokončila ani polovinu své cesty.
Zdroje: A. Roger Ekirch – Segmented Sleep in Preindustrial Societies [1], Niall Boyce – Have we lost sleep? A reconsideration of segmented sleep in early modern England [2], A. Roger Ekirch – Reflections on ‘Have we lost sleep?’ [3], Thomas A. Wehr – In short photoperiods, human sleep is biphasic [4], Current Biology – Natural Sleep and Its Seasonal Variations in Three Pre-industrial Societies [5], A. Roger Ekirch – databáze historických zmínek o děleném spánku [6], img ai generated
