Nepřetržitých osm hodin spánku je moderní vynález. Po většinu lidských dějin bylo běžné, že lidé spali ve dvou fázích – „první spánek“ a „druhý spánek“, mezi nimiž následovala klidná hodina bdělosti.
Z historických záznamů víme, že po západu slunce lidé uléhali brzy, probouzeli se kolem půlnoci, a teprve po krátké době činnosti znovu usínali až do svítání. Doklady o tomto rytmu se objevují v evropských, afrických i asijských kulturách, a sahají až do Homéra a Vergilia, kteří zmiňovali „hodinu mezi spánky“.
Lidé tehdy využívali tuto dobu k rozjímání, psaní, modlitbě – nebo i k intimnímu soužití. Ticho noci nebylo mrtvé, ale živé – naplněné tichem, které mělo svůj řád.
Jak světlo přepsalo naše noci
Změna přišla s umělým světlem. V 18. a 19. století začaly ulice i domácnosti osvětlovat olejové lampy, později plyn a elektřina. Noc se stala prodloužením dne.
Namísto přirozeného spánku po západu slunce začali lidé zůstávat vzhůru až do pozdních hodin. Tím se změnil i jejich vnitřní biologický rytmus – cirkadiánní hodiny, které reagují na světlo, se posunuly. Melatonin, hormon spánku, se začal tvořit později, takže tělo ztratilo přirozený impulz k probuzení uprostřed noci.
Průmyslová revoluce pak rytmus zpečetila: tovární režim vyžadoval souvislý osmihodinový odpočinek, který se stal normou.
Co se děje, když světlo zmizí
Vědci dnes dokážou tento starý rytmus znovu vyvolat. V experimentech, kde lidé žijí několik týdnů bez umělého osvětlení a hodin, se přirozeně vracejí k dvoufázovému spánku – po čtyřech hodinách spánku následuje hodina klidu, pak další tři až čtyři hodiny.
Totéž zjistila i terénní studie na Madagaskaru (Current Biology, 2017), kde lidé bez elektřiny dodnes spí „na dvakrát“. Ukazuje to, že segmentovaný spánek je hluboce zakořeněný v biologii člověka, i když jsme ho civilizací potlačili.
Když se čas rozplyne
Ztráta druhého spánku změnila i vnímání času. Ve starých časech měly noci jasný střed – chvíli, kdy se svět jakoby zastavil. Lidé tehdy mohli čas „vnímat“, ne jen přečkávat.
Dnešní výzkumy z Keele University’s Environmental Temporal Cognition Lab ukazují, že nízké osvětlení zpomaluje subjektivní vnímání času – večery se zdají delší, ticho hlubší. Naopak v moderním prostředí s neustálým světlem a podněty čas zrychluje, což může vést k úzkosti a pocitu, že nikdy „není dost“.
Proč se budíme ve tři ráno
Klinici upozorňují, že noční probuzení kolem 3:00 je naprosto normální. Mozek přechází mezi fázemi spánku, někdy se krátce probudí – jen my jsme si odvykli to přijímat jako přirozené.
Dříve by to byla chvíle k modlitbě nebo ke klidnému rozhovoru. Dnes je to okamžik, kdy zapneme telefon a s hrůzou sledujeme čas. Psycholog Darren Rhodes vysvětluje, že v tuto chvíli čas subjektivně zpomaluje – úzkost ho protahuje a minuty se zdají jako hodiny.
Rada spánkových terapeutů? Nechte čas plynout. Vstaňte, zapalte slabé světlo, přečtěte pár stran, a až se únava vrátí, vraťte se do postele. Možná tím – nevědomky – obnovujete prastarý rytmus svých předků.
Ztracený luxus temnoty
V době, kdy je světlo dostupné 24 hodin denně, se noc stala jen „druhou stranou dne“. Ale kdysi to byla jiná dimenze – prostor klidu, snů a tichého uvědomění. Dvojí spánek nebyl projevem neklidu, ale souladu s přírodou.
Možná bychom místo boje s nočním probouzením měli spíš naslouchat. Protože v tom tichu kolem třetí ráno se neozývá nespavost — ale paměť lidstva.
Použité zdroje:
Rhodes, D. (2025). Humans Used to Sleep Twice Every Night. The Conversation.
Ekirch, A. (2005). At Day’s Close: Night in Times Past. W. W. Norton & Company.
Wehr, T. (1992). In Short Photoperiods, Human Sleep is Biphasic. Journal of Sleep Research.
Environmental Temporal Cognition Lab, Keele University (2023–2025). Light, Mood and Time Perception Studies.
Current Biology (2017). Segmented Sleep in Pre-Industrial Madagascar.
