Její legendární životopis je ještě působivější: údajně vznikla už v 16. století ze spisů samotného krále Šalomouna, podle některých příběhů byla nalezena v jeho hrobce a její pravý originál má být ukryt před veřejností ve vatikánských archivech. Jenže při bližším pohledu se jednotlivé vrstvy tohoto příběhu začnou rozpadat.
Grand Grimoire zřejmě není středověká ani renesanční kniha, s Honoriem z Théb byl spojen omylem a pro tajný exemplář ve Vatikánu neexistuje spolehlivý doklad. Možná největší kouzlo Rudého draka tak nespočívá v žádném z jeho rituálů. Spočívá v tom, jak dokonale dokázal vytvořit legendu o vlastní minulosti.
Kniha, která slibovala smlouvu s peklem
Na rozdíl od mnoha pozdějších historek není samotná pověst Grand Grimoire jako „ďábelské knihy“ úplně vymyšlená. Dochované francouzské verze skutečně patří k tradici ceremoniální magie a obsahují popisy vyvolávání duchů, magických nástrojů, hledání ukrytých pokladů, kontaktování mrtvých a především uzavření paktu s démonickou bytostí označovanou jako Lucifuge Rofocale.
V hierarchii knihy vystupuje jako jakýsi první ministr pekelných mocností a právě prostřednictvím něj má mág získat to, co si přeje. Grand Grimoire proto historik Owen Davies řadí mezi nejvýraznější evropské grimoáry zaměřené na vyvolání ďábelských sil a smlouvu s nimi.
Dochované vydání Le Dragon Rouge z roku 1823 už na titulní straně slibuje „umění velet nebeským, vzdušným, pozemským a pekelným duchům“ a tajemství umožňující mluvit s mrtvými, nacházet poklady či vyhrávat v loteriích. Nešlo tedy o filozofickou meditaci o magii, ale o knihu prezentovanou jako praktický manuál.
Právě tento rozdíl je pro grimoáry typický: neměly pouze vysvětlovat neviditelný svět, ale dávat čtenáři nástroje, jak s ním údajně manipulovat. Historicky přitom podobné texty mohly obsahovat všechno od relativně nevinných talismanů a ochranných formulí až po nekromancii a vyvolávání démonů.
Grand Grimoire si z této tradice vybral její nejtemnější část. A právě proto potřeboval něco dalšího: působivý původ.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Čím starší kniha vypadala, tím větší měla mít moc
Různá vydání Grand Grimoire sama sebe posouvala hluboko do minulosti. Objevují se data jako 1521 či 1522 a úvodní tradice spojuje text s postavou nazývanou Antonio Venitiana del Rabina, který měl své znalosti čerpat z dávných písem připisovaných biblickému králi Šalomounovi.
Právě Šalomoun se v evropské magické literatuře objevuje opakovaně. Vedle své biblické role získal v pozdějších legendách pověst mimořádného znalce duchů a démonů a jeho jméno bylo připsáno celé rodině magických textů, přestože historický Šalomoun samozřejmě jejich autorem být nemohl.
Takové připisování slavného autora nebylo v dějinách magických knih ničím neobvyklým. Grimoár mohl působit mnohem přesvědčivěji, pokud tvrdil, že nevznikl v tiskárně před několika lety, ale že zachycuje tajnou moudrost předávanou po staletí. Starobylé jméno, exotický jazyk, ztracený rukopis nebo nalezení v hrobce byly prakticky součástí značky.
Čtenář nekupoval jen instrukce. Kupoval pocit, že se mu do rukou dostalo něco, co přežilo mimo běžné dějiny. Historie grimoárů je právě proto plná pseudoepigrafních děl – knih, jejichž skuteční autoři se schovali za autoritu biblických postav, světců, papežů či dávných mágů.
A právě zde se historie Grand Grimoire prudce rozchází s jeho vlastní legendou.
Owen Davies, jeden z předních historiků evropské magie, spojuje Rudého draka s francouzským boomem levně tištěných grimoárů v 18. století. Verze známá jako Dragon Rouge se podle něj rozšířila až v následujícím století. Dochovaný tisk z roku 1823 navíc ukazuje, že v době, kdy měl být podle legendy text už tři staletí starý, byl ve skutečnosti součástí velmi živé a obchodně úspěšné kultury lidové magické literatury.
Grand Grimoire tedy možná není pozůstatkem temné renesance.
Mnohem pravděpodobněji je produktem doby, která milovala představu temné renesance.
Honorius z Théb se do příběhu nejspíš připletl omylem
Na internetu lze často narazit na další působivý detail: Grand Grimoire měl napsat záhadný Honorius z Théb, někdy dokonce pod vlivem samotného ďábla.
Tady se však smíchaly různé knihy.
Honorius je spojen s podstatně starším dílem známým jako Liber Iuratus Honorii neboli Sworn Book of Honorius. Jde o skutečnou středověkou tradici rituální magie, kterou odborná literatura studuje odděleně a která má vlastní rukopisnou historii. Cambridge History of Magic and Witchcraft například Sworn Book popisuje jako systematickou příručku rituální magie a řadí ji mezi středověké učené magické texty.
A aby byl zmatek úplný, existuje ještě Grimoire of Pope Honorius, další samostatný magický text vydávající se za dílo papeže Honoria III. Také ten nemá s autorem Grand Grimoire jednoduchou totožnost. Podobná jména se v populární literatuře postupně slepila dohromady a vznikla svůdná představa jedné pradávné zakázané knihy pocházející od Honoria z Théb. Historické prameny ale ukazují několik různých textových tradic, které se vyvíjely v odlišných obdobích.
Je to vlastně krásný příklad toho, co se s podobnými knihami děje. Jejich legendy se nejen opisují – navzájem se požírají. Slavné jméno z jednoho grimoáru se přenese na jiný, datum se posune o několik století, přidá se Šalomoun, Vatikán nebo ztracená hrobka a po několika generacích převyprávění je téměř nemožné poznat, co pochází ze samotné knihy a co se k ní přilepilo později.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
A co údajný originál zamčený ve Vatikánu?
Tohle je zřejmě nejodolnější část moderní legendy. Grand Grimoire má být tak nebezpečný, že jeho originál či jediná skutečná kopie spočívá ve Vatikánském tajném archivu, kam veřejnost nesmí.
Je tu hned několik problémů.
Především se v důvěryhodné literatuře o historii Grand Grimoire ani v dostupných katalozích nepodařilo doložit, že by Vatikán vlastnil nějaký „pravý originál“ knihy. Naopak historické exempláře Rudého draka jsou známy mimo Vatikán a vydání z 19. století lze dnes normálně studovat v digitalizovaných sbírkách. Tvrzení o tajně uloženém originálu se šíří hlavně v populárních seznamech zakázaných a prokletých knih, nikoli jako doložená provenience rukopisu.
Navíc samotný pojem „Vatikánský tajný archiv“ pomohl podobným legendám více, než by si jeho správci pravděpodobně přáli. Latinské secretum v původním názvu neznamenalo „tajný“ v dnešním smyslu, ale spíše soukromý či vyhrazený – šlo o papežský archiv oddělený od ostatních sbírek. Právě kvůli modernímu nedorozumění papež František instituci v roce 2019 přejmenoval na Vatikánský apoštolský archiv. Kvalifikovaní badatelé do něj mohou za stanovených podmínek vstupovat; není to nedostupný podzemní trezor plný zakázaných magických rukopisů.
To samozřejmě neznamená, že Vatikánské sbírky neobsahují nesmírně vzácné a obtížně přístupné dokumenty. Znamená to pouze, že u Grand Grimoire bychom potřebovali konkrétní katalogový záznam, signaturu nebo jiný ověřitelný důkaz.
Takový důkaz zatím chybí.
A bez něj je příběh o Rudém draku za vatikánskými dveřmi především dobrá legenda o dobré legendě.
Rudý drak se přesto dokázal dostat mnohem dál než do jednoho tajného archivu
Skutečná cesta Grand Grimoire je možná méně filmová, ale historicky mnohem zajímavější.
Francie 18. a 19. století zažila obrovský trh s levnými magickými knihami. Nešlo pouze o elitní okultismus učených společností. Grimoáry se prodávaly v dostupnějších vydáních, opisovaly se, přepracovávaly a cestovaly spolu s lidmi i evropským kolonialismem. Právě Dragon Rouge se podle Daviese stal jedním z úspěšných produktů tohoto světa a rozšířil se podstatně více než některé jeho starší předlohy.
Jeho stopu proto najdeme také ve francouzsky mluvícím Karibiku. Davies upozorňuje, že Rudý drak je dodnes znám v někdejších i současných francouzských koloniálních oblastech, kde se evropské magické knihy mísily s místními náboženskými a lidovými tradicemi.
Tohle je možná důležitější než otázka, zda nějaký exemplář někdy překročil práh Vatikánu. Grand Grimoire nebyl „mocný“ proto, že by zůstal skrytý.
Byl mocný proto, že se šířil.
Každé nové vydání mohlo změnit formulace, přidat materiál, prohloubit údajnou starobylost a znovu potvrdit pověst knihy, kterou drží v ruce jen málokdo. Ve skutečnosti šlo o zvláštní paradox tištěné magie: čím dostupnější byla kniha na trhu, tím důležitější bylo přesvědčit kupujícího, že kupuje něco mimořádně tajného.
Největším trikem Grand Grimoire možná nebyla magie
Dnes můžeme Rudého draka otevřít jako historický dokument a sledovat, jak lidé v určité době přemýšleli o moci, náboženství, démonologii, bohatství a zakázaném poznání. Nemusíme věřit, že jeho formule dokážou přivolat Lucifuge Rofocale, abychom pochopili, proč taková kniha někoho fascinovala.
Nabízela totiž velmi starou lidskou fantazii v mimořádně čisté podobě: existuje tajný způsob, jak obejít pravidla světa. Někdo někde zná jména mocností, které ostatní neznají. Existuje správná formule, správný předmět a správná smlouva, po jejichž použití lze získat bohatství, znalosti nebo kontrolu nad tím, co normální člověk ovládat nedokáže.
A aby tato nabídka fungovala, musela mít kniha minulost odpovídající svému obsahu. Nestačilo, aby ji vytiskl běžný francouzský nakladatel. Musela pocházet od Šalomouna. Z dávného rukopisu. Z tajného zdroje. Pozdější vypravěči jí přidali Honoria, hrobku a Vatikán.
Historické zkoumání nám jednotlivé části této minulosti bere. Grand Grimoire tím ale paradoxně neztrácí na zajímavosti.
Naopak.
Protože pokud je Rudý drak skutečně především produktem novověkého knižního trhu, pak jeho nejúspěšnějším „kouzlem“ nebylo vyvolání démona.
Bylo jím přesvědčit další generace, že drží v rukou něco mnohem staršího, tajnějšího a nebezpečnějšího, než ve skutečnosti bylo.
Věděli jste, že…
…slovo „tajný“ v někdejším názvu Vatikánského tajného archivu nikdy původně neznamenalo, že jsou jeho chodby plné knih, které lidstvo nesmí spatřit? Latinské secretum označovalo něco odděleného, osobního či vyhrazeného panovníkovi.
Vatikán sám dnes vysvětluje, že právě posun významu slova během staletí vedl k představě archivu jako místa ukrývajícího zakázaná tajemství. Roku 2019 proto papež František obnovil název Vatikánský apoštolský archiv. Pro Grand Grimoire je to téměř dokonalá ironie: jedna z jeho nejslavnějších legend pravděpodobně vyrostla částečně z nedorozumění jediného slova.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Owen Davies – Grimoires: A History of Magic Books [2], Owen Davies – Dragon rouge, Oxford University Press / The Guardian [3], Le Dragon Rouge, historické vydání datované 1823 [4], The Cambridge History of Magic and Witchcraft in the West – Learned Magic [5], Vatican Apostolic Archive – The Archives [6]. img AI generated
