Neurověda dnes dokáže poměrně přesně popsat, proč některé krajiny náš mozek uklidňují, zatímco jiné v něm spouštějí napětí, ostražitost nebo dokonce úzkost – a proč na to reagujeme dřív, než si to vůbec uvědomíme.
Mozek, který neustále čte krajinu
Lidský mozek je evolučně nastavený tak, aby neustále vyhodnocoval prostředí, ve kterém se nacházíme. Ne proto, aby nás esteticky potěšil, ale aby rozhodl, zda je místo bezpečné, přehledné a vhodné k pobytu. Tento proces probíhá z velké části nevědomě a zapojuje oblasti mozku spojené s emocemi, orientací i pamětí.
Když vstoupíme do krajiny, mozek okamžitě zpracovává informace o horizontu, výšce vegetace, hloubce prostoru, světle a možnostech úniku. Pocit klidu nebo úzkosti je tak spíš biologickou odpovědí než subjektivním názorem.
Proč otevřený výhled uklidňuje
Jedním z nejsilnějších uklidňujících prvků krajiny je otevřený výhled. Neurovědci zjistili, že prostředí s jasnou perspektivou a dobrým přehledem aktivuje v mozku oblasti spojené s pocitem kontroly a bezpečí.
Evolučně dávalo smysl cítit se klidně tam, kde bylo možné včas zaregistrovat hrozbu a reagovat. Otevřené pláně, mírné kopce nebo krajiny s vodní hladinou poskytují mozku informace, že prostor je čitelný. Aktivita amygdaly, centra zpracování strachu, zde bývá nižší, zatímco se posilují okruhy spojené s relaxací a pozorností.
Když se krajina „zavře“
Na opačném konci spektra stojí prostředí, kde je prostor nepřehledný, stísněný nebo chaotický. Husté lesy bez jasné orientace, úzká údolí nebo místa s omezeným výhledem mohou v mozku aktivovat poplašné systémy. Ne proto, že by byla objektivně nebezpečná, ale protože mozek nemá dostatek informací k předvídání.
Neurověda ukazuje, že v takových prostředích roste aktivita amygdaly a zvyšuje se hladina stresových hormonů. Úzkost zde nevzniká vědomým strachem, ale pocitem nejistoty, který se těžko pojmenovává.
Světlo, barvy a rytmus prostoru
Významnou roli hraje také světlo a barevnost krajiny. Přirozené denní světlo a plynulé přechody mezi stínem a jasem podporují stabilní aktivitu mozkové kůry. Naopak prostředí s ostrými kontrasty, náhlými změnami světla nebo monotónní tmou mohou zvyšovat mentální zátěž.
Studie ukazují, že zelené a modré tóny mají uklidňující efekt na nervový systém, zatímco chaotická kombinace barev a tvarů zvyšuje kognitivní únavu. Mozek v takovém prostoru pracuje intenzivněji, protože se snaží neustále rekonstruovat smysluplný obraz okolí.
Paměť krajiny: proč se někde cítíme „jako doma“
Pocit klidu nebo úzkosti není dán jen aktuálním prostředím, ale i paměťovými stopami, které si s podobnými místy neseme. Hippokampus, oblast mozku zodpovědná za prostorovou paměť, propojuje vnímání krajiny s minulými zkušenostmi.
Pokud mozek rozpozná vzorce prostředí, které byly v minulosti spojeny s bezpečím, vzniká pocit důvěrnosti. Naopak neznámé nebo nesourodé krajiny mohou vyvolat vnitřní napětí, i když jsme tam nikdy nezažili nic negativního.
Mozek zkrátka pracuje s pravděpodobností, ne s jistotou.
Proč příroda uklidňuje víc než město
Rozdíl mezi přírodní krajinou a urbanizovaným prostředím je z neurovědného hlediska výrazný.
Města jsou plná nepředvídatelných podnětů – hluku, pohybu, světelných signálů a sociálních interakcí. Mozek zde musí filtrovat obrovské množství informací, což zvyšuje kognitivní zátěž.
Přírodní prostředí má naopak rytmus, který je pro mozek čitelnější. Výzkumy ukazují, že pobyt v přírodě snižuje aktivitu oblastí spojených s ruminací a posiluje schopnost soustředění. Pocit klidu tak není romantickou iluzí, ale měřitelným neurobiologickým jevem.
Úzkost jako signál, ne selhání
Důležité je pochopit, že pocit úzkosti v určité krajině není osobní slabost. Jde o signál mozku, který vyhodnocuje prostředí jako náročné nebo nepřehledné.
Stejně jako u tmy platí, že tyto reakce mají biologický základ. V moderním světě se s nimi setkáváme častěji, protože trávíme méně času v prostředích, na která je mozek evolučně naladěn.
Neurověda tak nabízí vysvětlení, proč se v některých krajinách nadechneme s úlevou – a jinde máme potřebu místo rychle opustit.
Krajina jako rozhovor s mozkem
To, jak se v krajině cítíme, není náhoda ani čistě subjektivní dojem. Mozek neustále vede tichý dialog s prostorem kolem nás a vyhodnocuje jeho čitelnost, bezpečnost a předvídatelnost.
Otevřený výhled, přirozené světlo a srozumitelná struktura prostoru podporují klid, zatímco chaos, uzavřenost a nejistota spouštějí napětí.
Porozumění těmto mechanismům nám pomáhá lépe chápat vlastní reakce – a možná i vědoměji vybírat místa, kde chceme zpomalit.
Zdroje
Kaplan, S. (1995). The restorative benefits of nature: Toward an integrative framework. Journal of Environmental Psychology. https://doi.org/10.1016/0272-4944(95)90001-2
Ulrich, R. S. et al. (1991). Stress recovery during exposure to natural and urban environments. Journal of Environmental Psychology. https://doi.org/10.1016/S0272-4944(05)80184-7
Berman, M. G., Jonides, J., & Kaplan, S. (2008). The cognitive benefits of interacting with nature. Psychological Science. https://doi.org/10.1111/j.1467-9280.2008.02225.x
Epstein, R. A., & Kanwisher, N. (1998). A cortical representation of the local visual environment. Nature. https://doi.org/10.1038/33402
Vartanian, O. et al. (2013). Impact of interior architectural design on brain responses. PNAS. https://doi.org/10.1073/pnas.1301227110
