Nešlo jen o to, kdo dorazí k lodi jako první. Vítěz krátkého závodu získá možnost vysvětlit příchozím, co se na ostrůvcích stalo, označit nepřítele a přesvědčit posádku, komu má věřit. Kdyby první dorazili vrahové, mohli záchrannou loď přepadnout nebo alespoň připravit vlastní verzi událostí.
Člun vedený vojákem Wiebbe Hayesem byl rychlejší.
Tím skončila jedna z nejděsivějších epizod námořních dějin. Začala o tři měsíce dříve ztroskotáním nádherné obchodní lodi na korálovém útesu u západního pobřeží Austrálie. Samotná katastrofa zabila desítky lidí. Mnohem více jich ale zahynulo až poté, co přeživší vytvořili na několika pustých ostrovech vlastní společnost.
Na jednom z nich vznikl režim založený na strachu, výsadách a vraždách. Na druhém se vyvinulo společenství, které sdílelo vodu, postavilo opevnění a dokázalo se ubránit. Stejní trosečníci, stejné souostroví, stejné opuštění – a dva naprosto odlišné způsoby, jak v něm žít.
Vlajková loď naložená stříbrem
Batavia byla novou vlajkovou lodí Nizozemské východoindické společnosti, známé pod zkratkou VOC. Společnost tehdy patřila k nejbohatším a nejmocnějším obchodním organizacím světa. Její lodě vozily do Evropy koření, látky a další zboží z Asie, zatímco opačným směrem převážely vojáky, úředníky, cestující a obrovské částky ve stříbrných mincích.
Na podzim roku 1628 vyplula Batavia z nizozemského Texelu na svou první cestu. Mířila do stejnojmenného města v Nizozemské východní Indii, dnešní Jakarty. Na palubě bylo přes 300 lidí – námořníci, žoldnéři, úředníci společnosti, řemeslníci, ženy, děti a bohatší cestující. V nákladovém prostoru ležely truhly se stříbrem a drahocenné předměty určené pro koloniální obchod.
Velení bylo rozdělené. Nejvyšší autoritou byl obchodník Francisco Pelsaert, který odpovídal za cestu a majetek společnosti. Skutečné řízení plavidla měl na starosti kapitán Ariaen Jacobsz. Oba muži se znali z dřívějšího působení v Indii a jejich vztah byl otevřeně nepřátelský.
Třetím významným mužem na palubě byl podkupec Jeronimus Cornelisz, bývalý lékárník z Haarlemu. Pozdější prameny z něj vytvořily odpadlíka, přívržence náboženských bludů a člověka přesvědčeného, že vyvolení nemusejí respektovat zákony. Jisté je, že se sblížil s Jacobszem a že kolem nich vznikla skupina nespokojených mužů. Zda už během plavby skutečně připravovali ozbrojenou vzpouru a krádež nákladu, však známe hlavně z pozdějšího Pelsaertova vyprávění.
Než mohl kdokoli případný plán uskutečnit, rozhodl oceán.
Útes, který měl být ještě daleko
Lodě VOC využívaly silné západní větry v jižní části Indického oceánu. Po obeplutí mysu Dobré naděje zamířily hluboko na východ a teprve potom se musely obrátit na sever k Indonésii. Tento postup cestu výrazně zkracoval, měl však zásadní slabinu: námořníci ještě neuměli spolehlivě měřit zeměpisnou délku.
Kapitán mohl pouze odhadovat, jak daleko na východ loď doplula. Pokud odbočil příliš pozdě, před přídí se objevilo pobřeží Austrálie nebo některý z jeho útesů.
V časných hodinách 4. června 1629 narazila Batavia na Morning Reef v souostroví Houtman Abrolhos, zhruba 60 kilometrů od dnešního západoaustralského pobřeží. Náraz přišel ve tmě. Loď zůstala zaklíněná na korálu, vlny ji rozbíjely a nikdo na palubě nevěděl, že několik kilometrů od nich leží nízké písečné ostrůvky.
Přibližně čtyřicet lidí zahynulo během ztroskotání a chaotického přesunu. Většině se však podařilo dostat z lodi na okolní ostrovy. Největší skupina skončila na malém, téměř holém kusu země, který později dostal jméno Beacon Island a ještě výmluvnější přezdívku Bataviin hřbitov.
Problém byl okamžitě zřejmý. Na ostrově nebyl známý zdroj sladké vody, vegetace nabízela jen minimum potravy a zachráněné zásoby nemohly vystačit pro stovky lidí. Část sudů s vodou se rozbila, jídlo zůstalo v troskách a tropické slunce rychle měnilo nejistotu v paniku.
Pelsaert, Jacobsz a další důstojníci prohledali okolní ostrůvky i pobřeží australské pevniny. Když vodu nenašli, rozhodli se pokračovat v otevřeném člunu až do Batávie vzdálené tisíce kilometrů. Odvezli s sebou více než tři desítky lidí, mezi nimi prakticky celé vyšší velení lodi.
Cesta trvala 33 dní a všichni v člunu přežili. Byl to mimořádný navigační výkon. Pro ty, kteří zůstali na ostrovech, však Pelsaertův odjezd znamenal, že se probudili bez vody, bez jistoty záchrany a bez většiny osob, které dosud představovaly autoritu.
Muž, který přinesl pořádek
Jeronimus Cornelisz nepřiplul na Beacon Island okamžitě. Několik dní zůstával na vraku a pokoušel se zachraňovat zásoby i majetek. Na břeh se dostal až poté, co se loď pod ním definitivně rozpadla.
Našel tam vyčerpané společenství, které už vytvořilo provizorní radu. Bylo potřeba rozdělovat zachráněné jídlo, spravovat přístřešky, organizovat přepravu mezi ostrůvky a rozhodovat o každodenních sporech. Cornelisz byl nejvýše postaveným úředníkem společnosti, který na místě zůstal, a proto snadno převzal předsednictví.
Zpočátku mohl působit jako člověk, který do chaosu vrací řád. Nechal shromáždit zbraně, čluny i zásoby a zavedl přídělový systém. Členy původní rady postupně nahradil muži, na něž se mohl spolehnout.
Právě zde začala vznikat mocenská struktura, která nepotřebovala, aby všichni Cornelisze obdivovali nebo sdíleli jeho názory. Stačilo, že kontroloval jídlo, dopravu a ozbrojené muže. V prostoru bez jiné instituce znamenala tato kontrola prakticky všechno.
Následně rozdělil přeživší mezi několik ostrovů. Lidi, kteří by mohli klást odpor, posílal pryč pod záminkou hledání vody. Největší hrozbou byla skupina žoldnéřů zvyklých na disciplínu a společný boj. Dvaadvacet z nich pod vedením Wiebbe Hayese bylo dopraveno na vzdálenější West Wallabi Island, odzbrojeno a ponecháno bez zásob.
Cornelisz pravděpodobně předpokládal, že tam zemřou.
Rozsudky, které postupně přestaly potřebovat důvod
Vraždění nezačalo okamžitým chaotickým útokem všech proti všem. Podle hlavního dobového líčení mělo nejprve formu rozhodnutí rady. Lidé byli obviněni z drobných provinění, odsouzeni a popraveni, takže násilí získávalo zdání zákonnosti.
Tento detail je důležitý. Corneliszův režim nestál jen na brutální síle, ale také na předstírání, že pravidla stále existují. Smrt nebyla prezentována jako svévole, nýbrž jako trest uložený údajnou autoritou.
Brzy už nebylo potřeba ani toto divadlo. Skupiny lidí byly odváženy na vorech a shazovány do vody. Jiní byli zabíjeni v noci, aby ostatní nevěděli, kdo bude další. Nemocní, slabí a lidé považovaní za zbytečné mizeli mezi prvními. Na jednom z okolních ostrovů byla vyvražděna téměř celá skupina trosečníků.
Některé muže režim nutil, aby se na vraždách sami podíleli. Tím překročili hranici, po níž už pro ně návrat mezi ostatní nebyl snadný. Člověk, který jednou zabíjel na rozkaz, se mohl obávat trestu stejně jako Cornelisz a jeho nejbližší stoupenci. Vina se tak stávala nástrojem poslušnosti.
Ženy byly rozděleny mezi vybrané muže a vystaveny sexuálnímu násilí. Lucretia Jansová, jedna z cestujících vyššího postavení, byla donucena stát se Corneliszovou společnicí. Několika ženám toto postavení možná zachránilo život, zároveň však žily pod neustálou hrozbou, že budou zabity ve chvíli, kdy přestanou být potřebné.
Během necelých tří měsíců zahynulo rukou Corneliszovy skupiny více než 120 mužů, žen a dětí. Různé moderní přehledy uvádějí mírně odlišné počty, protože seznamy cestujících, obětí ztroskotání a pozdějších vražd nejsou zcela jednotné. Rozsah masakru však nezpochybňuje žádný seriózní výzkum.
Ostrov, který měl být hrobem
Zatímco se Beacon Island měnil v místo strachu, Hayesovi vojáci zjistili, že jejich údajný trest byl nečekanou výhodou.
Na West Wallabi Island našli sladkou vodu. K dispozici měli také ptáky, ryby a malé klokánky tammar, kteří na větších ostrovech souostroví žili. Muži tak měli lepší podmínky než většina trosečníků, přestože je Cornelisz poslal pryč právě proto, aby zahynuli.
Rozdělili si práci, vyráběli nástroje a zapalovali signální ohně, kterými oznamovali nález vody. Z hlavního tábora však nikdo nepřiplul. Cornelisz neměl zájem přesunout přeživší k bezpečnějšímu zdroji, protože by tím ztratil kontrolu a současně posílil skupinu ozbrojených mužů.
Teprve uprchlíci z jednoho z napadených ostrovů doplavali k Hayesovi a popsali, co se děje.
Vojáci začali připravovat obranu. Neměli střelné zbraně, a tak si vyráběli kopí, kyje a další zbraně z naplaveného dřeva a kovových částí vraku. Z bloků korálového vápence postavili nízké opevnění, jehož pozůstatky se na ostrově dochovaly dodnes. Je považováno za nejstarší známou evropskou stavbu na australském kontinentu.
Hayesovi muži neměli žádnou informaci o tom, zda se Pelsaert v Batávii dostal k pomoci. Nemohli vědět, zda záchrana přijde za týden, za několik měsíců, nebo nikdy. Bránili malý ostrov pouze s vědomím, že přes vodu proti nim stojí skupina, která už zabila desítky lidí.
Pevnost proti dvěma mušketám
Cornelisz si postupně uvědomil, že Hayes představuje dvojí hrozbu. Vojáci měli vodu a dokázali přijímat uprchlíky. Pokud by se objevila záchranná loď, mohli jí jako první říct, co se stalo.
V srpnu proti nim vyslal několik útoků. Muži z Beacon Islandu připlouvali v člunech, ale museli vystoupit do mělké vody a postupovat proti obráncům, kteří stáli na pevné půdě za kamennou zdí. První útoky skončily neúspěchem.
Cornelisz poté zkusil vyjednávání. Na West Wallabi se vydal osobně, patrně s představou, že některé vojáky získá sliby nebo mezi ně vnese rozkol. Hayesovi muži ho však zajali. Při následujícím střetu byli jeho nejbližší společníci zabiti a vůdce režimu skončil v provizorním vězení.
Velení vrahů převzal Wouter Loos. Ten měl dvě muškety, které Cornelisz dosud šetřil pro případ přepadení záchranné lodi. Dne 17. září zahájil další útok na Hayesovu pevnost. Tentokrát střelné zbraně poskytly útočníkům převahu a tři obránci zemřeli.
Právě tehdy někdo zahlédl plachtu.
Závod o první příběh
Pelsaert se po připlutí do Batávie okamžitě pokusil zorganizovat záchranu. Dostal loď Sardam a vrátil se směrem k australskému pobřeží. Nalezení nízkých ostrůvků bez přesné zeměpisné délky však trvalo mnohem déle, než čekal. K místu ztroskotání dorazil až 17. září.
Jakmile jej spatřily obě skupiny, boje na West Wallabi ustaly. Hayes vyslal člun s muži, kteří měli varovat příchozí před Corneliszovými stoupenci. Loos současně poslal vlastní posádku.
Hayesovi lidé dorazili první. Pelsaert se dozvěděl o vraždách, zajatém Corneliszovi i plánu zmocnit se záchranné lodi. Když se přiblížil druhý člun, jeho posádku odzbrojil. Následně pohrozil, že potopí všechny lodě, které neuposlechnou jeho rozkazy.
Corneliszův režim se zhroutil téměř okamžitě. Muži, kteří několik týdnů rozhodovali o životě a smrti ostatních, neměli proti vyzbrojené posádce Sardamu žádnou skutečnou sílu.
Soudce měl také co vysvětlovat
Pelsaert zahájil vyšetřování přímo na ostrovech. Vytvořil provizorní vězení, vyslýchal přeživší a nechal podezřelé mučit, dokud nepodepsali přiznání. Současně byl velitelem, žalobcem i soudcem.
Jeronimus Cornelisz a šest jeho nejbližších spolupracovníků byli odsouzeni k smrti a 2. října oběšeni na jednom z ostrovů souostroví. Další vězně Pelsaert odvezl do Batávie, kde následovaly další výslechy, tělesné tresty a popravy.
Dva mladší účastníci násilností, Wouter Loos a lodní chlapec Jan Pelgrom de Bye, dostali neobvyklý trest. Byli vysazeni na australské pevnině s několika zásobami a ponecháni svému osudu. Stali se prvními známými Evropany, kteří na australském kontinentu zůstali delší dobu. Žádná další zpráva o nich se nedochovala.
Hayes byl za svou obranu povýšen. Pelsaert naopak nevyšel z událostí jako bezchybný zachránce. Vedení VOC mu vyčítalo ztrátu lodi, nedostatečnou autoritu během plavby i rozhodnutí ponechat většinu trosečníků bez vyšších důstojníků. Zemřel o rok později s poškozenou pověstí.
Příběh napsal muž, který potřeboval obhájit sám sebe
Většinu podrobností známe z Pelsaertova deníku a protokolů z výslechů. Na jejich základě vznikla kniha Ongeluckige Voyagie van ’t Schip Batavia, vydaná roku 1647. V Evropě měla mimořádný ohlas a opakovaně vycházela.
Její základní příběh byl jasný. Cornelisz byl nebezpečný odpadlík, který plánoval vzpouru už na lodi. Po ztroskotání pouze pokračoval v předem připraveném záměru: chtěl odstranit většinu přeživších, zmocnit se záchranného plavidla, získat stříbro a stát se pirátem.
Tato verze může být z velké části pravdivá. Současně však pochází od člověka, který měl silný zájem přesunout odpovědnost na mrtvého vůdce vrahů. Pelsaert musel vysvětlit ztrátu nové vlajkové lodi, rozpad disciplíny, údajné přípravy vzpoury, kterých si během plavby nevšiml, i vlastní odjezd s většinou důstojníků.
Přiznání byla navíc získávána mučením. Historikové proto nemohou automaticky považovat každý detail protokolů za přesný.
Nizozemský kulturní psycholog Jaco Koehler nedávno navrhl odlišný výklad. Podle něj nebyla hlavní příčinou předem připravená ďábelská vzpoura, ale nedostatek potravy, mocenské vakuum a postupný rozklad společenských zábran. Příběh o jediném démonickém vůdci mohl podle této teorie vzniknout proto, že je snazší vysvětlit masakr zlem jednoho muže než připustit, že se k němu mohou přidat obyčejní lidé.
Ani tato novější interpretace však neřeší všechny otázky. Archeologové upozorňují, že na větších ostrovech byla voda i potrava a Hayesovy signální ohně nabízely možnost přesunout přeživší do lepších podmínek. Pokud bylo jediným cílem šetřit zásoby, proč Cornelisz místo organizovaného přesunu nechával vraždit děti, nemocné a lidi, kteří jeho režim neohrožovali?
Jistotu tedy nemáme v tom, zda plán vzpoury vznikl před ztroskotáním, nebo až po něm. Nepochybné je něco jiného: Cornelisz a jeho okolí vytvořili systém, v němž se vraždění stalo prostředkem vlády.
Písek stále vydává mrtvé
Vrak Batavie byl znovu nalezen roku 1963. Potápěči objevili děla, kotvy, části trupu i předměty z nákladu. Velká část zachráněné konstrukce je dnes vystavena v Západoaustralském námořním muzeu ve Fremantlu.
Ještě důležitější stopy zůstaly na ostrovech. Archeologové na Beacon Islandu nalezli jednotlivé i hromadné hroby. Kostry nesou známky násilí a umožňují porovnávat dobové výpovědi s fyzickými důkazy. Výzkum pokračuje a některé ostatky dosud nebyly jednoznačně spojeny s konkrétními osobami.
Na West Wallabi stále leží kamenné zbytky Hayesova opevnění. V krajině tak vedle sebe přežívají dvě památky: pohřebiště lidí držených pod kontrolou vražedné rady a obranná stavba těch, kteří odmítli kapitulovat.
Batavia proto není jen příběhem o tom, co lidé udělají bez zákona. Na Beacon Islandu zákon nezmizel úplně. Cornelisz si vytvořil jeho napodobeninu – radu, rozsudky, hodnosti a privilegia –, aby násilí působilo jako řád. Hayes na druhém ostrově použil stejnou lidskou schopnost organizace k opačnému cíli: rozdělil práci, chránil vodu, přijímal uprchlíky a připravil obranu.
Katastrofa neodhalila jednu neměnnou lidskou povahu. Ukázala, že v prázdném prostoru po zaniklé autoritě může vyrůst více druhů společnosti. Jedna přesvědčí své členy, že přežití vyžaduje poslušnost a vraždu. Druhá je udrží naživu tím, že z přežití udělá společný úkol.
Samotný korálový útes potopil loď. Všechno ostatní už vytvořili lidé.
Věděli jste, že…
Většinu stříbrných mincí převážených Batavií se podařilo z vraku zachránit. Zatímco na ostrovech probíhaly výslechy a popravy, potápěči najatí Pelsaertem vyzvedávali z moře truhly s majetkem VOC. Pro společnost tak zůstala záchrana nákladu jednou z hlavních priorit i po odhalení masakru.
Další témata z vědy, historie a přírody najdete na Kód Enigma.
Zdroje: Australian Government, Department of Climate Change, Energy, the Environment and Water – Batavia Shipwreck Site and Survivor Camps Area 1629 [1], Western Australian Museum – Batavia, Maritime Archaeology Database [2], National Museum of Australia – Wreck of the Batavia [3], Atlas of Mutual Heritage – The voyage and shipwreck of the Batavia [4], The Guardian – Madness, murder and rape on the Batavia: new theory on Australia’s most horrific shipwreck [5], img ai generated
