Jeden detail byl totiž velmi těžké vysvětlit: z hřbetu zvířete vyrůstaly dvě výrazné ploutve. Žádný známý velký kytovec takovou stavbu těla nemá. Tělo, kostra ani vzorek DNA se však nikdy nenašly. A tak téměř 160 let zůstává otázka stejná: co zkušený zoolog uprostřed Pacifiku vlastně viděl?
Na palubě nebyl námořník hledající mořské příšery
Enrico Hillyer Giglioli nebyl typickým autorem námořnické historky o nestvůře zahlédnuté na okamžik mezi dvěma vlnami. Byl zoologem a účastníkem italské vědecké expedice kolem světa na parní korvetě Magenta. Své poznatky z cesty později publikoval v práci o rozšíření oceánských obratlovců. Dochovaný bibliografický záznam jeho publikace z roku 1870 potvrzuje, že pozorování vzniklo přímo během expedice v letech 1865–1868.
Dne 4. září 1867 se Magenta nacházela přibližně na 28°34' jižní šířky a 88°10' západní délky, daleko od chilského pobřeží. Právě tam Giglioli zahlédl velkého kytovce, jehož podobu nedokázal přiřadit k žádnému druhu, který znal. Pozorování podle pozdějších shrnutí trvalo kolem patnácti minut – dost dlouho na to, aby si zoolog mohl všímat více znaků než jen siluety mizející mezi vlnami.
Zvíře odhadoval asi na 18 metrů délky. Protáhlým tělem mu připomínalo plejtváky. Pak si všiml hřbetu. A právě tam začíná záhada.
Z vody se vynořily dvě hřbetní ploutve
Kytovec měl podle Giglioliho dvě samostatné hřbetní ploutve vzdálené přibližně dva metry od sebe.
Nešlo o drobnou odchylku tvaru. Giglioli nakreslil zvíře tak, že druhá ploutev působí jako jasně oddělený anatomický útvar. Kromě ní zaznamenal také dlouhé srpovitě zahnuté prsní ploutve a zdálo se mu, že zvíře postrádá nápadné podélné rýhy na spodní části těla charakteristické pro plejtvákovité kytovce.
Kombinace znaků mu připadala natolik neobvyklá, že v roce 1870 navrhl pro pozorované zvíře jméno Amphiptera pacifica.
Název však může působit vědečtěji, než jaký byl skutečný stav poznání.
Giglioli neměl lebku. Neměl kostru. Neměl kus kůže ani jediný zub. Neměl pochopitelně fotografii a už vůbec ne genetický materiál. Měl pouze pozorování živého zvířete a svůj popis. Amphiptera pacifica se proto nikdy nestala uznávaným druhem moderní zoologie. Samotný případ ale nezmizel. V roce 1991 se k němu v odborném časopise Aquatic Mammals vrátili Michel Raynal a Jean-Pierre Sylvestre v práci věnované zprávám o kytovcích se dvěma hřbetními ploutvemi.
A ukázalo se, že Giglioli nebyl jediný, kdo něco podobného popsal.
Podivné dvě ploutve se v záznamech objevují znovu
Historická literatura obsahuje několik zpráv o kytovcích, kteří údajně nesli dva hřbetní útvary. Některé jsou dokonce starší než Giglioliho pozorování.
Francouzští přírodovědci Jean René Constant Quoy a Joseph Paul Gaimard popsali už ve dvacátých letech 19. století podivného delfína, pro něhož vzniklo jméno Delphinus rhinoceros. Také on měl podle jejich vyobrazení dva hřbetní útvary, přičemž jeden se nacházel nezvykle blízko hlavy. Jméno dnes World Register of Marine Species řadí mezi nejisté taxony – nomen dubium, nikoli mezi potvrzené druhy.
Po Giglioliho velrybě se v populárních přehledech objevují také další údajná pozorování podobných velkých kytovců u Skotska a ve 20. století ve Středomoří. Tady už je ale potřeba být mnohem opatrnější. Sekundární zdroje se rozcházejí dokonce v datování některých událostí a kvalita dokumentace je nesrovnatelně slabší než u původního Giglioliho zápisu. Samotná existence dalších vyprávění proto není důkazem, že všechna popisovala stejný biologický druh.
Právě to je při podobných zoologických záhadách zásadní rozdíl.
Pět záhadných pozorování nemusí znamenat pět setkání s jedním záhadným zvířetem. Může jít o pět úplně různých omylů.
Mohl mít obyčejný kytovec prostě něco navíc?
Nový druh není jediným možným vysvětlením.
Kytovci mohou mít deformované hřbetní ploutve následkem vývojových poruch, zranění nebo jiných změn. Studie volně žijících kytovců například doložila více než stovku případů abnormálně ohnutých hřbetních ploutví napříč 17 druhy. Anatomické odchylky tedy rozhodně nejsou něčím, co by v přírodě neexistovalo.
U Giglioliho zvířete by mohlo jít o mimořádnou deformaci, jizvu nebo jinou strukturu, kterou pozorovatel při pohledu z lodi interpretoval jako druhou ploutev.
Problém je, že takové vysvětlení pořád musí vysvětlit jeho poměrně konkrétní kresbu.
Další možnost je ještě banálnější: perspektiva.
Pozorovat velkého kytovce na otevřeném moři je překvapivě obtížné. Většina těla zůstává pod vodou, jeho viditelná část se při plavání mění a vlny jednotlivé části těla střídavě zakrývají. Prsní ploutev, ocasní část, deformace hřbetu nebo dokonce jiné zvíře plující těsně vedle mohou za určitých okolností vytvořit anatomii, která ve skutečnosti neexistuje.
Jenže ani toto vysvětlení nelze po téměř 160 letech dokázat. Giglioliho pozorování se odehrálo jednou. Zvíře odplulo. A nikdy nebylo získáno nic, co by jeho kresbu mohlo ověřit.
Největším argumentem proti nové velrybě je právě její velikost
Představa neznámého osmnáctimetrového kytovce má jeden velmi nepříjemný problém.
Osmnáctimetrové zvíře se špatně schovává.
Velké velryby migrují, rozmnožují se a po smrti jejich těla mohou skončit na pobřeží. Především však byly v 19. a 20. století vystaveny obrovskému tlaku komerčního lovu. Pokud by oceány obsahovaly početnou populaci velkých, nápadně dvouploutvých kytovců, bylo by zvláštní, kdyby žádný z nich nikdy neskončil na palubě velrybářské lodi, na pláži, v muzeu nebo později před objektivem fotoaparátu.
Právě absence fyzického exempláře je proto proti Amphiptera pacifica mnohem silnějším argumentem než samotná neobvyklost Giglioliho popisu.
Zoologie totiž nový druh nepotvrdí tím, že je příběh dobrý nebo svědek důvěryhodný. Potřebuje ověřitelný materiál. A tady jej nemá. To však ještě neznamená, že základní myšlenka – že v oceánu mohou existovat dosud nerozpoznaní kytovci – patří do říše fantazie.
Nové velryby jsme objevovali i ve 21. století
Historie moderní zoologie přináší velmi užitečné varování před příliš sebevědomým tvrzením, že všechny velké mořské savce už známe.
Plejtvák Omurův (Balaenoptera omurai) byl jako samostatný druh formálně popsán až v roce 2003. Předtím byl zaměňován s jinými plejtváky.
V roce 2019 vědci popsali nový druh zobákovce Berardius minimus ze severního Pacifiku.
A ještě v roce 2021 získala samostatné druhové postavení velryba Riceova (Balaenoptera ricei), jejíž malá populace žije v Mexickém zálivu. Také ona byla dlouho pokládána za jinou formu známého plejtváka.
Tyto případy ale zároveň ukazují rozdíl mezi skutečným zoologickým objevem a kryptidem.
Nové druhy nejsou potvrzovány tím, že někdo zahlédne něco zvláštního. Rozhodující jsou anatomické vzorky, genetická data, opakovaná pozorování a porovnání s již známými populacemi.
Giglioliho velryba uvízla přesně mezi oběma světy. Má příliš kvalitního původního svědka na to, aby se snadno změnila v pouhou námořnickou pohádku. Ale příliš málo důkazů na to, aby se mohla stát zoologickým druhem.
Ne každé monstrum oceánu se narodí stejným způsobem
Právě proto je dobré Giglioliho případ neházet do stejného pytle s každou internetovou příšerou.
Moderní legenda o Ningenovi, obrovském bledém humanoidovi údajně pozorovaném v antarktických vodách, například vznikla úplně jinak. Akademická analýza jejího původu ukazuje na japonské internetové prostředí poloviny prvního desetiletí 21. století a popisuje Ningena jako moderní mediální folklor, který se postupně rozrůstal prostřednictvím dalších vyprávění a obrázků.
Giglioliho velryba vznikla opačně. Nejprve bylo konkrétní pozorování zoologa na konkrétním místě a v konkrétní den. Teprve potom přišel název, kresba a legenda. To ještě nečiní z Amphiptera pacifica skutečné zvíře. Dělá to z ní ale mnohem zajímavější záhadu.
Tak co tedy Giglioli viděl?
Po téměř 160 letech můžeme některé možnosti seřadit, ale žádnou definitivně potvrdit.
Nejslabší je představa, že známými oceány dodnes pravidelně proplouvá početná populace osmnáctimetrových dvouploutvých velryb, aniž bychom získali jedinou fotografii, tělo nebo genetický vzorek.
Mnohem snazší je představit si mimořádně deformovaného jedince známého druhu nebo kombinaci anatomické zvláštnosti a perspektivy, kterou ani zkušený zoolog neměl možnost ověřit zblízka.
A potom zůstává malá, ale fascinující mezera.
Giglioli mohl roku 1867 narazit na zvíře patřící k populaci, která byla už tehdy mimořádně vzácná a později zmizela, případně na formu kytovce, kterou věda nikdy nedostala příležitost popsat.
Nemáme důkaz, že se to stalo. Nemáme ale ani způsob, jak jeho pozorování vrátit zpět na otevřený Pacifik a zjistit, kde udělal chybu.
A právě proto kresba podivné velryby přežila svého autora, velkou éru velrybářství i vznik moderní genetické zoologie. V oceánu dnes možná žádná Amphiptera pacifica neplave.
Někdy ale k dobré záhadě stačí jediných patnáct minut, jeden přesvědčený zoolog – a zvíře, které se už nikdy neukáže.
Věděli jste, že…
…oceánští biologové ani dnes neznají všechny kytovce stejně dobře? Zvláště zobákovci patří mezi mimořádně obtížně studované savce. Tráví velkou část života daleko od pobřeží, dokážou se potápět do velkých hloubek a na hladině pobývají relativně krátce. Některé druhy proto věda znala dlouhou dobu především z mrtvých exemplářů vyplavených na pobřeží. Skutečnost, že stále popisujeme nové druhy, není důkazem existence Giglioliho velryby – je ale dobrým připomenutím, že věta „tak velké zvíře bychom přece museli znát“ není v oceánu vždy tak bezpečná, jak zní.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], E. H. Giglioli – Note intorno alla distribuzione della fauna vertebrata nell'oceano, 1870 [2], Aquatic Mammals – Raynal & Sylvestre: Cetaceans with two dorsal fins [3], World Register of Marine Species – Delphinus rhinoceros [4], Society for Marine Mammalogy – List of Marine Mammal Species and Subspecies [5], Shima – Ningen: The generation of media-lore concerning a giant sub-Antarctic aquatic humanoid [6]. img AI generated
