Planeta, kde prší sklo: Jak extrémní jsou světy mimo Sluneční soustavu

Planeta, kde vítr řeže jako bruska

Jedním z nejznámějších příkladů je exoplaneta HD 189733b, plynný obr vzdálený přibližně 64 světelných let od Země. Její sytě modrá barva by mohla připomínat klidný oceánský svět. Ve skutečnosti je to jedna z nejnehostinnějších planet, které známe.

Teplota atmosféry dosahuje více než 1 000 °C. Silikátové částice se zde vypařují, kondenzují a vytvářejí „déšť“ mikroskopických skleněných fragmentů. Ty jsou hnány horizontálními větry o rychlostech přesahujících 7 000 km/h. Déšť zde nepadá dolů. Pohybuje se téměř vodorovně.

To, co z dálky vypadá jako klidná modrá planeta, je ve skutečnosti prostředí, kde by jakýkoli materiál čelil okamžité destrukci.

Když železo taje v atmosféře

HD 189733b není výjimkou. Astronomové objevili exoplanety, kde v atmosféře kondenzuje železo a následně „prší“ v podobě kovových kapek. Na jiných světech existují mraky z oxidu titaničitého – látky běžně používané v opalovacích krémech.

Planety označované jako „horké Jupitery“ obíhají velmi blízko své hvězdy. Gravitační síly je často uzamknou do stavu, kdy jedna polovina planety je neustále otočena ke hvězdě, zatímco druhá zůstává v permanentní noci. Rozdíly teplot mezi oběma hemisférami mohou přesahovat stovky stupňů.

Atmosféra se tak stává arénou extrémních tlaků, proudění a chemických reakcí, které v naší Sluneční soustavě téměř nevidíme.

Astronomové zůstali v úžasu – jedna z nejjasnějších hvězd má disk, který nedává smysl

Jak tyto světy vůbec zkoumáme

Exoplanety většinou nevidíme přímo. Detekujeme je pomocí tranzitní metody – když planeta přechází před svou hvězdou a způsobí nepatrný pokles její jasnosti. Analýzou světla procházejícího atmosférou lze zjistit chemické složení.

Spektroskopie umožňuje astronomům identifikovat konkrétní prvky a molekuly. Z drobných změn v absorpčních liniích světla lze odvodit přítomnost sodíku, vodní páry, oxidu uhličitého nebo právě silikátových částic.

Moderní observatoře, včetně vesmírných teleskopů, dnes dokážou analyzovat atmosféry světů vzdálených desítky až stovky světelných let.

Extrém jako norma vesmíru

Když se podíváme na katalog tisíců potvrzených exoplanet, zjistíme, že naše Sluneční soustava je spíše klidná výjimka než pravidlo. Planety s extrémními oběžnými drahami, obří plynoví giganti blízko svých hvězd nebo super-Země s hustotou výrazně vyšší než naše planeta – to vše je běžné.

Vesmír není přizpůsoben lidské představě obyvatelnosti. Je to laboratoř fyziky, kde tlak, teplota a gravitace vytvářejí kombinace, které by ještě před třiceti lety působily jako science fiction.

Co je ještě sporné

Přes veškerý pokrok zůstává mnoho otázek otevřených. Modely atmosfér exoplanet jsou závislé na nepřímých datech a interpretace může být zatížena nejistotou. Některé extrémní scénáře jsou výsledkem teoretických simulací, které čekají na další potvrzení.

Věda o exoplanetách je stále relativně mladá. Každé nové pozorování může upravit dosavadní představy.

Planeta, kde prší sklo, není výjimka ani kuriozita. Je to připomínka, že fyzikální zákony umožňují mnohem širší škálu světů, než jaké známe ze své bezprostřední zkušenosti.

Vesmír není jen větší, než si myslíme.
Je podstatně podivnější.

Vesmírné nitě: vědci poprvé viděli neviditelnou síť, která drží galaxie pohromadě

Proč stopy na Měsíci vydrží tisíce let

Mars nebyl vždy rudý. Nová studie ukazuje, že se Zemi podobal víc, než si dnes připouštíme

Jak vznikají falešné objevy mimozemšťanů: mozek, média a touha nebýt ve vesmíru sami

^{Zdroj: NASA, ESA, Space.com, Science Alert, img ai generated leonardo ai}