Papež v Evropě, která mířila do války
Když byl Eugenio Pacelli v březnu 1939 zvolen papežem a přijal jméno Pius XII., měl za sebou dlouhou diplomatickou kariéru. Znal Německo i složitý vztah katolické církve s evropskými autoritářskými režimy. V říjnu téhož roku vydal svou první encykliku Summi Pontificatus, která zdůrazňovala jednotu lidské rodiny a kritizovala myšlení rozdělující lidi podle národnosti či původu. Evropa už několik týdnů válčila. Vatikán se ocitl v situaci, kdy každý veřejný výrok mohl mít diplomatické i bezprostřední lidské důsledky.
Otázka, zda papež během holokaustu udělal dost, se stala jedním z nejostřejších historických sporů o moderní katolickou církev. Někteří badatelé zdůrazňují jeho omezená veřejná vyjádření a nedostatečně razantní odsouzení systematického vyvražďování.
Jiní upozorňují na pomoc poskytovanou prostřednictvím církevních institucí, diplomatické intervence a obavu, že příliš ostrá veřejná slova mohou vyvolat represálie. Tyto dvě perspektivy ale nejsou automaticky stejně průkazné u každé události; záleží na konkrétních dokumentech, jejich dataci a souvislostech.
Co se vědělo a co bylo možné říci
Informace o perzekuci Židů přicházely do Vatikánu různými cestami: od diplomatů, duchovních, církevních organizací i samotných ohrožených lidí. Je zásadní rozlišovat mezi tím, že určitá zpráva dorazila do vatikánského úřadu, že ji konkrétní pracovník vyhodnotil, a tím, zda ji osobně četl papež.
Historici proto zkoumají oběh dokumentů, rukopisné poznámky, interní rozhodnutí i následnou korespondenci. Pouhé konstatování, že „Vatikán věděl“, je pro přesnou rekonstrukci rozhodovacího procesu začátkem, nikoli koncem práce.
Pius XII. veřejně odsuzoval útoky na lidskou důstojnost a utrpení civilistů, ale často užíval obecný jazyk namísto přímého pojmenování nacistického vyhlazování Židů. Právě rozdíl mezi diplomaticky formulovanými projevy a realitou genocidy vyvolává dodnes zásadní etickou otázku. Zda výraznější veřejný protest mohl zachránit více životů, je ovšem historická kontrafaktuální hypotéza, kterou nelze jednoduše dokázat ani vyvrátit.
Když se otevřely uzamčené fondy
Papež František rozhodl o zpřístupnění archivních materiálů pontifikátu Pia XII. a od 2. března 2020 mohli badatelé začít studovat rozsáhlé fondy z období 1939 až 1958. Otevření neznamenalo, že do té doby neexistoval žádný pramen. Historici už dávno pracovali s diplomatickými záznamy jiných států, svědectvími a dříve vydanými vatikánskými dokumenty. Nová dostupnost však umožnila kontrolovat dosavadní interpretace proti vnitřní administrativní komunikaci a jednotlivým spisům.
Zvláštní pozornost získala archivní řada Ebrei, tedy Židé, vedená v rámci státního sekretariátu. Zahrnuje prosby o pomoc, které během nacistického a fašistického pronásledování přicházely od Židů z různých částí Evropy, a to od pokřtěných i nepokřtěných.
V roce 2023 oznámil Vatikán úplné digitální zpřístupnění této řady, tvořené 170 svazky a více než 2 500 jednotlivými spisy. Už samotný rozsah ukazuje, kolik osobních tragédií a žádostí o zásah se k církevní diplomacii dostávalo.
Dopisy, v nichž nejsou jen velké dějiny
Historické spory o papežovu roli se často vedou na úrovni mezinárodní politiky: kdo protestoval, kdo mlčel a s jakým úmyslem. Archivní žádosti však obsahují také osudy konkrétních lidí. Někdo hledal možnost odjezdu, jiný pomoc při získání víza, propuštění příbuzných či alespoň zásah ve věci bezprostředního ohrožení.
Badatelé mohou sledovat, jak žádosti procházely úřady, kdo se za žadatele přimlouval a zda následovala doložitelná odpověď. Takový postup je pro historické hodnocení mnohem cennější než obecné prohlášení o tom, že Vatikán buď zachraňoval všechny, nebo nepomáhal nikomu.
Samotná existence žádosti samozřejmě nedokládá její úspěšné vyřízení. Stejně tak chybějící odpověď v jednom spisu nemusí znamenat, že se v jiné instituci nic nestalo. Práce s archivem vyžaduje porovnávání více fondů a respekt k mezerám v dokumentaci. To je důležité i při hodnocení role jednotlivých duchovních, kteří během války skutečně pomáhali pronásledovaným, někdy mimo oficiální administrativní struktury.
Proč se historici stále neshodnou
Zpřístupnění archivů nevedlo k jediné všeobecně přijímané odpovědi. Nové studie přinesly detailnější obraz papežské diplomacie, konkrétních záchranných pokusů i institucionálních limitů a předsudků.
Část výzkumu se zaměřuje na to, jak se vatikánské úřady stavěly k žádostem Židů, jiná na vztahy s okupovanými státy a další na poválečné jednání církve. Kniha The Global Pontificate of Pius XII vydaná roku 2024 ukazuje, že studium pontifikátu přesahuje samotnou otázku jednoho papežova veřejného projevu.
Rozumný závěr proto není vyhlásit poslední rozsudek nad historickou osobností, ale formulovat přesněji, co víme a co ještě potřebujeme zjistit. Archivy umožňují zkoumat rozhodnutí, jejich motivy i konkrétní důsledky pro pronásledované lidi. Nezbavují však historiky povinnosti rozlišovat mezi odpovědností jednotlivce, jednáním velké instituce a možnostmi, které měli lidé pod tlakem nacistického režimu.
Právě osobní prosby uložené v archivech připomínají, proč tato debata není jen sporem o papežovu pověst, ale také otázkou, jak instituce reagují, když se na ně obracejí lidé v krajním nebezpečí.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Vatican News – Vatican Opens Archives on Pope Pius XII [2], Vatican Secretariat of State – The Ebrei Archival Series [3], Vatican News – Secretariat of State Publishes Complete Jews Series [4], United States Holocaust Memorial Museum – Vatican Archive Announcement [5], Berghahn Books – The Global Pontificate of Pius XII (2024), DOI 10.1515/9781805396109 [6]. img ai generated, foto picryl
