Revoluce jako slib očisty
Kaddáfího převrat nebyl krvavou erupcí, ale relativně tichým převzetím moci. Mladí důstojníci odstranili krále Idrise I. s minimálním odporem. Veřejný jazyk byl plný pojmů jako spravedlnost, nezávislost a lidová vláda. Pro zemi, která vnímala monarchii jako odtrženou od reality běžných lidí, to znělo přesvědčivě.
Kaddáfí se stylizoval do role skromného revolucionáře. Odmítal oficiální tituly, vystupoval jako „služebník lidu“ a opakoval, že Libye nebude řízena jedním mužem, ale kolektivně. Už v této fázi ale vznikal zásadní paradox: nikdo nebyl tak viditelný jako on.
Moc, která se tváří jako její popření
Jedním z nejrafinovanějších rysů Kaddáfího vlády bylo systematické popírání vlastní moci. Oficiálně nebyl prezidentem, premiérem ani diktátorem. Libye se měla stát „džamáhíríjí“ – státem mas, kde lid vládne sám sobě prostřednictvím lidových výborů.
Ve skutečnosti šlo o brilantní mechanismus kontroly. Když je odpovědnost rozpuštěná v kolektivu, nelze ji snadno připsat jednotlivci. Kaddáfí stál nad strukturou, ne v ní. Kritika systému se tak automaticky stávala kritikou „lidové vůle“ – a tedy zradou.
Ideologie jako náhrada ústavy
Zásadní roli sehrála tzv. Zelená kniha, Kaddáfího ideologický manifest. Nebyla to klasická politická doktrína, ale směs socialismu, arabského nacionalismu a osobních úvah o společnosti. Odmítala parlamenty, politické strany i klasické volby.
Zelená kniha nefungovala jako návod k diskusi, ale jako konečné vysvětlení reality. Pokud byla pravda už napsaná, nebylo o čem debatovat. Ideologie se tak stala nástrojem, který zneplatňoval opozici dřív, než mohla vzniknout.
Revoluce bez konce
Zlomovým momentem nebylo převzetí moci, ale rozhodnutí nikdy ji nevrátit. Kaddáfí nevyhlásil konec revoluce, protože revoluce legitimizovala jeho výjimečné postavení. Dokud byl stát „v přechodu“, nebylo možné požadovat standardní politické mechanismy.
Tento stav permanentní revoluce vytvořil atmosféru neustálého ohrožení. Každý kritik mohl být označen za kontrarevolucionáře. Každá nespokojenost za sabotáž. A každé selhání za důkaz, že revoluce ještě neskončila.
Kult bez koruny
Kaddáfí se vyhýbal tradičním symbolům moci, ale postupně vytvořil jiný typ kultu. Byl všudypřítomný v médiích, projevech i ikonografii. Zároveň se stylizoval do role myslitele, vizionáře a ochránce Libye před vnějším světem.
Západní izolace a konflikty s USA a Evropou paradoxně jeho pozici posilovaly. Každý zahraniční tlak mohl být prezentován jako důkaz, že Libye jde „správnou cestou“. Vnější nepřítel se stal vnitřním lepidlem režimu.
Kdy se revoluce mění v osobní vládu
Zásadní proměna nenastala v jednom okamžiku. Byla postupná a téměř neviditelná. Kaddáfí nezačal vládnout tvrdě – tvrdost přišla až poté, co zmizely alternativy. Jakmile byla opozice systematicky rozložena, mohl si dovolit otevřenější represe.
To je jeden z klíčových znaků dlouhověkých diktatur: násilí nepřichází hned, ale až ve chvíli, kdy už není kam utéct.
VÍCE ZE SERIÁLU DIKTÁTOŘI NAPŘÍČ DEJINAMI
Proč Kaddáfí vydržel tak dlouho
Nešlo jen o strach. Kaddáfí využíval ropné bohatství k udržování sociálního smíru, investoval do infrastruktury a dokázal se adaptovat na mezinárodní tlak. Nebyl ideologickým fanatikem v klasickém smyslu – byl pragmatikem, který ideologii používal jako nástroj.
Jeho režim přežil desítky let právě proto, že nebyl statický. Měnil se, ustupoval, znovu utahoval. Nikdy se ale nevzdal základního principu: moc se nepředává.
Revoluce, která se stala režimem
Kaddáfího příběh není jen o Libyi. Je to modelový příklad toho, jak se revoluční legitimita může změnit v trvalé ospravedlnění moci. Když se stát definuje jako „nedokončený projekt“, vždy se najde důvod, proč ještě není čas na změnu.
A právě proto je Kaddáfí důležitý i dnes. Ne jako exotický diktátor, ale jako varování: nejnebezpečnější vlády jsou ty, které tvrdí, že vládnout vlastně nechtějí.
Zdroje: Brittanica - Muammar al-Qaddafi [téma], History Hit - 10 Facts About Colonel Muammar Gaddafi [článek], International Criminal Court - Gaddafi Case [téma], Human Rights Watch - Death of a Dictator [článek], foto wikimedia commons




