Když slovo nahrazuje meč
Termín propaganda pochází z latinského propagare – „šířit“. Původně měl neutrální význam: šíření víry. Teprve 20. století z něj udělalo nejmocnější zbraň moderní politiky.
Po první světové válce se ukázalo, že veřejné mínění je tvarovatelné. Německý teoretik Joseph Goebbels, pozdější nechvalně známý ministr propagandy Třetí říše, to shrnul bez obalu: „Propaganda není hledání pravdy. Je to nástroj k ovládnutí mysli.“
Od té chvíle už se války nevedly jen na frontě, ale i v éteru, v tisku, v obraze a v jazyce.
Psychologie manipulace
Každá účinná propaganda stojí na jednoduché psychologii. Neútočí na rozum, ale na emoce – strach, hněv, naději, pocit sounáležitosti. Funguje, protože náš mozek je navržen pro příběhy, ne pro fakta.
Podle výzkumů z London School of Economics (2022) reaguje mozek na propagandu stejně jako na silný příběh: aktivují se centra empatie a identifikace, zatímco logické oblasti jsou utlumené.
To vysvětluje, proč tolik lidí dokáže uvěřit zjevně nesmyslným tvrzením – nejde o znalosti, ale o emoční loajalitu. Jak říkal Goebbels: „Sto opakovaných lží se stane pravdou – pokud ji lidé chtějí slyšet.“
Velká lež a mýtus národa
Hitlerovská propaganda byla dokonalou laboratoří masové manipulace. Vytvořila mytický obraz národa, který se stal posvátným. Jednotlivec přestal být důležitý – přežil jen kolektivní mýtus o „národní oběti“. Každý plakát, film i učebnice sloužily jednomu účelu: vzbuzovat pocit sounáležitosti a nenávisti zároveň.
Sovětský svaz převzal stejný princip v opačné ideologii. Plakáty znázorňovaly dělníky jako hrdiny, kapitalisty jako parazity. Realita mizela v moři symbolů. Slova „mírový pochod“ mohla znamenat invazi, „přátelská pomoc“ okupaci.
V obou systémech platilo, že kdo ovládá jazyk, ovládá myšlení.
Obraz silnější než fakta
20. století bylo vizuální. Hitler měl Leni Riefenstahl, Stalin měl monumentální sochy a nekonečné přehlídky. Vizuální jazyk nahradil logiku – místo argumentů přišly obrazy moci. Nešlo o estetiku, ale o emocionální kontrolu. Lidé nemuseli chápat, co vidí. Stačilo, že cítili úctu, strach a jistotu.
Psychologové tomu říkají aesthetic totalitarianism – estetika, která nevyžaduje přemýšlení, jen poslušnost. V severokorejských městech, kde jsou sochy vůdců vyšší než domy, ten princip žije dál.
Propaganda v éře algoritmů
Dnes už diktátor nepotřebuje rozhlas ani plakáty. Stačí data a algoritmy. Psychologické principy zůstaly stejné, jen se změnil kanál. Navíc, moderní propaganda není masová – je personalizovaná. Každý uživatel dostává vlastní verzi příběhu, který potvrzuje jeho předsudky.
Studie MIT (2021) ukázala, že dezinformace se na sociálních sítích šíří šestkrát rychleji než pravdivé zprávy. Digitální platformy odměňují emoce – čím víc vzteku nebo strachu, tím větší dosah. A tak vzniká nový typ totality: ekonomicky řízená pozornost.
Jak upozorňuje mediální teoretik Shoshana Zuboff (The Age of Surveillance Capitalism): „Moderní propaganda není o ideologii. Je o datech, která formují naši realitu dřív, než ji stihneme zpochybnit.“
Jak propaganda přežívá pravdu
Propaganda není poražena fakty, ale nezájmem. Když lidé přestanou chtít znát pravdu, zůstane jen příběh, který se dobře poslouchá. To je důvod, proč každá diktatura dříve či později vytváří informační únavu – zaplaví veřejnost tolika zprávami, že nikdo už neví, co je skutečné.
Tento princip popsal už v roce 1928 Edward Bernays, otec moderní PR: „Nejlepší propaganda není ta, kterou poznáte. Je to ta, kterou považujete za svůj vlastní názor.“
Obrana proti neviditelné manipulaci
Propaganda přežívá, protože mluví jazykem emocí. A jedinou obranou je vědomé zpomalení – kritické myšlení, ověřování, kontext. Neznamená to nedůvěru ke všemu, ale pochopení principu: že i ten nejpůsobivější příběh může být zbraní.
Jak řekl historik Yuval Noah Harari: „Kdo ovládne příběh, ovládne i budoucnost.“
🪖 Další články ze seriálu Diktátoři napříč dejinami:
Jak se rodí tyranie: Anatomie moci, která se stále vrací, aneb co spojuje Stalina, Pol Pota a další
Psychologie diktátora: co se děje v hlavě člověka posedlého mocí
Architekt kambodžské genocidy: Pol Pot zemřel v džungli, zatímco svět čekal na spravedlnost
Zdroje: BBCm MIT, The Guardian, Britannica, im Klingai AI generated