Když odložíme jazyk, hranice i hymnu, zůstane genetická mapa — a ta vypráví jiný příběh než dějiny.
DNA národa totiž ukazuje, že Češi nejsou jedním kmenem, ale symfonií dávných příchodů.
Co odhalila genetika o „českém původu“
Vědci z Masarykovy univerzity, University College London a dalších evropských laboratoří porovnali stovky genomů ze střední Evropy a zjistili, že naše genetické dědictví je mozaika minimálně šesti velkých vln přistěhování.
Začíná lovci a sběrači, kteří přišli po konci doby ledové, pokračuje příchodem zemědělců z Anatolie, keltskými a germánskými kmeny, následně slovanským rozšířením v 6. století a nakonec středověkou migrací ze západu i jihu.
Na genetické mapě Evropy nejsme jednolitý blok, ale křižovatka dějin.
Česko a Slovensko patří k nejpestřejším oblastem kontinentu – naše DNA se podobá stejně Polákům jako Rakušanům, a v některých regionech i Italům nebo Skandinávcům.
Národ jako organismus, ne hranice
Z genetického hlediska není pojem „národ“ biologickou kategorií. DNA nerozlišuje občanství, ale příběh pohybu.
Každý člověk nese ve svých genech stopy migrací, které se odehrávaly dávno před vznikem Československa, někdy i před vznikem jazyka.
Když dnes slavíme republiku, slavíme také to, že se tyto linie potkaly — že z cizinců, kteří přišli z různých směrů, vznikla nová kulturní kombinace.
Věda tak nepodkopává identitu, ale rozšiřuje ji: říká, že být Čechem znamená patřit do sítě vztahů, ne do uzavřené skupiny.
Když se DNA potkává s dějinami
Moderní genetika dokáže rozklíčovat události, které historie jen tuší. Například: během stěhování národů se genetická struktura obyvatel Čech změnila o 40–50 %.
To znamená, že více než polovina našich předků pocházela odjinud, než odkud se mluvilo staroslovansky.
Další změnu přinesl středověk – pohyb řemeslníků, obchodníků, i tzv. německé kolonizace, které přinesly geny z Porýní a Bavorska.
Z genomů vyčtené linie Y-DNA a mitochondriální DNA navíc dokazují, že mužské a ženské linie se mísily různě – ženy častěji pocházely z lokálních komunit, muži z migračních proudů.
Jinými slovy: republiku jsme geneticky tvořili dávno před tím, než jsme ji politicky založili.
Proč je to důležité
Ve světě, který se znovu rozděluje na „my“ a „oni“, může být genetika lekcí pokory.
Ukazuje, že čisté linie neexistují, že každá hranice je jen dočasná.
Že republika není ostrov, ale uzel v síti lidstva, který se stále vyvíjí.
Když se díváme na DNA, nevidíme rozdíly, ale spojení – a to je možná nejkrásnější definice vlastenectví.
Co o nás říká DNA
Použitá literatura a zdroje
Haak, W. et al. Massive Migration from the Steppe Was a Source for Indo-European Languages in Europe. Nature, Vol. 522, 2015, pp. 207–211.
Lazaridis, I. et al. Ancient Human Genomes Suggest Three Ancestral Populations for Present-Day Europeans. Nature, Vol. 513, 2014.
Mathieson, I. et al. The Genomic History of Southeastern Europe. Nature, Vol. 555, 2018, pp. 197–203.
Masaryk University, Department of Anthropology. Population Genetics of the Czech Republic, Research Report, Brno, 2022.
University College London, Genetics Institute. European Genetic Diversity and Migration Patterns, London, 2021.
Reich, D. Who We Are and How We Got Here: Ancient DNA and the New Science of the Human Past. Pantheon Books, New York, 2018.
Olalde, I. et al. The Beaker Phenomenon and the Genomic Transformation of Northwest Europe. Nature, Vol. 555, 2018.
Cavalli-Sforza, L. L., Menozzi, P., Piazza, A. The History and Geography of Human Genes. Princeton University Press, 1994.
🪞 Tento článek je součástí speciálu „Republika pod pěti úhly“, který na Kod Enigma ukazuje, jak lze 28. říjen číst očima vědy, vesmíru, historie i technologie.