Génius, který se vyhýbal vlastní slávě
Ettore Majorana se narodil v roce 1906 v Catanii na Sicílii do vzdělané a vlivné rodiny. Od dětství se o něm vyprávělo jako o mimořádně nadaném dítěti, schopném mentálních výpočtů, které působily téměř neuvěřitelně.
Podobné historky se u geniálních osobností často časem přibarvují, ale u Majorany nejsou jen ozdobou legendy. Už jeho skutečná vědecká dráha ukazuje člověka, který se pohyboval v matematice a teoretické fyzice s lehkostí, jaká vzbuzovala respekt i u těch nejlepších.
Původně studoval inženýrství v Římě, ale na konci 20. let přešel k fyzice. Tím vstoupil do mimořádného prostředí kolem Enrica Fermiho, do skupiny později známé jako „ragazzi di via Panisperna“ — chlapci z via Panisperna. Šlo o mladé fyziky, kteří v meziválečné Itálii stáli u výzkumu atomového jádra a později ovlivnili celé dějiny moderní fyziky.
Majorana mezi nimi působil zvláštně: méně viditelný, uzavřený, někdy nepřístupný, ale zároveň natolik pronikavý, že si jeho úsudku vážili lidé, kteří sami patřili ke světové špičce.
Enrico Fermi o něm později pronesl výrok, který se v různých podobách vrací ve všech majoranovských příbězích. Existují podle něj dobří vědci, kteří pracují poctivě, existují vědci prvního řádu, kteří dělají zásadní objevy, a pak existují géniové typu Galilea a Newtona. Majorana měl patřit právě k nim. Na podobných větách je vždy třeba být opatrný, protože kolem zmizelých lidí se snadno tvoří kult. Jenže Majoranův vědecký odkaz ukazuje, že nejde jen o romantickou nadsázku.
Devět prací, které vrhaly dlouhý stín
Majorana nebyl plodný autor v běžném akademickém smyslu. Za život publikoval jen malý počet prací, ale jejich dopad byl pozoruhodný. Část jeho významu je paradoxně spojena i s tím, co nepublikoval, odložil, nedopsal nebo nepovažoval za dost důležité.
Podle vzpomínek kolegů měl sklon řešit obtížné problémy s mimořádnou rychlostí a pak o ně ztratit zájem ve chvíli, kdy pro něj byly intelektuálně uzavřené. To, co by jiný vědec proměnil v kariérní triumf, on někdy bral jako samozřejmost.
Nejznámější je dnes jeho jméno v souvislosti s takzvanými Majoranovými fermiony. V jednoduchém přiblížení jde o částice, které by mohly být samy sobě antičásticí. Tato myšlenka má zvláštní krásu, protože narušuje běžnou představu, že částice a antičástice jsou vždy dvě zrcadlově odlišné entity. V moderní fyzice se Majoranův koncept vrací v částicové fyzice, kosmologii i fyzice kondenzovaných látek. Objevuje se v úvahách o povaze neutrin, temné hmotě i kvantových systémech, kde se hledají stavy podobné Majoranovým částicím.
Pro čtenáře mimo fyziku je důležitější pochopit něco jiného: Majorana patřil k lidem, kteří dokázali vidět za hranici tehdejších výpočtů. Nebyl jen technicky zdatný. Vytušil možnosti, které fyzika plně docenila až později. A právě proto je jeho zmizení tak neklidné. Nezmizel neúspěšný vědec na okraji oboru. Zmizel člověk, jehož myšlenky se po desetiletích dál vracely jako nedokončený rozhovor s budoucností.
Rok 1938: Evropa se blíží k propasti
Když Majorana zmizel, bylo mu jednatřicet. Evropa už stála ve stínu války. V Itálii vládl Mussoliniho fašistický režim, Německo bylo pod nacistickou mocí a fyzika atomového jádra se nebezpečně přibližovala světu, v němž teorie přestávala být pouze teorií. Bylo by ale nepoctivé tvrdit, že Majorana jistě zmizel proto, že předvídal atomovou bombu. Tato představa je literárně silná, objevuje se v úvahách o jeho osudu, ale pevný důkaz pro ni nemáme.
Přesto je dobový kontext důležitý. Majorana žil ve chvíli, kdy se fyzika stávala politickou silou. Výzkum atomového jádra, neutronu, radioaktivity a částic už nebyl jen abstraktní hrou s rovnicemi. O několik let později se z něj stane jeden z nejtemnějších nástrojů 20. století. Když tedy přemýšlíme o Majoranově zmizení, není možné oddělit jeho osobní psychologii od doby, která začínala měnit vědce v aktéry světových dějin, ať o to stáli, nebo ne.
Majorana sám působil dlouhodobě jako člověk, který se světu spíš vzdaloval. Ve 30. letech se uzavíral, měl zdravotní potíže, trpěl vyčerpáním a čím dál méně komunikoval s kolegy i rodinou. V roce 1937 byl jmenován profesorem teoretické fyziky v Neapoli mimo běžné konkursní řízení, na základě mimořádných zásluh. Zdálo se, že se vrací do akademického života. Jenže o několik měsíců později se jeho život vydal směrem, který už nikdo nedokázal spolehlivě vysvětlit.
Dopisy, které znějí jako rozloučení i ústup
V březnu 1938 Majorana odjel z Neapole do Palerma. Před cestou vybral peníze z banky a zanechal dopisy, které dodnes patří k nejpodivnějším dokumentům v celém případu. Antoninu Carrellimu, řediteli fyzikálního institutu v Neapoli, napsal, že učinil rozhodnutí, které se stalo nevyhnutelným. Omlouval se za potíže, které způsobí kolegům a studentům, a prosil o odpuštění za zrazení důvěry a přátelství. Zvláštní věta o tom, že si na všechny uchová milou vzpomínku „alespoň do jedenácté večer, možná i déle“, působí jako stín možného posledního úmyslu.
Jenže případ se okamžitě zkomplikoval. Následující zprávy naznačovaly, že Majorana své rozhodnutí změnil. Z Palerma přišel telegram a další dopis, v němž psal, že „moře ho odmítlo“, že se vrátí do Neapole a že se hodlá vzdát vyučování. Tato věta je jednou z nejznámějších v majoranovské legendě. Zní jako literární obraz, ale právě proto je zneklidňující. Co přesně znamenalo, že ho moře odmítlo? Pokusil se zemřít a ustoupil? Použil metaforu pro psychický obrat? Nebo záměrně psal tak, aby po sobě zanechal mlhu?
Jisté je jen to, že si koupil lodní lístek na cestu zpět. Pak se jeho stopa rozpadá. Tělo se nikdy nenašlo. Nepřišel žádný jednoznačný důkaz sebevraždy, žádné nezpochybnitelné svědectví o novém životě, žádný dokument, který by definitivně vysvětlil, co se mezi Palermem a Neapolí stalo.
Sebevražda, klášter, útěk
První hypotéza je nejpřímočařejší: Majorana si vzal život. Podporují ji tóny dopisu Carrellimu, zmínka o jedenácté večer, vyčerpání, předchozí izolace i symbolika moře. Proti ní však stojí několik slabin. Jeho tělo nebylo nalezeno, některé pozdější zprávy naznačují obrat v rozhodnutí a jeho rodina ani někteří lidé z jeho okolí sebevraždě nevěřili. Samozřejmě to sebevraždu nevylučuje. U takových případů neexistuje jednoduchá rovnice mezi povahou člověka, vírou rodiny a skutečným činem. Ale jistotu nemáme.
Druhá hypotéza mluví o dobrovolném ústupu ze světa. Majorana byl člověk s náboženským zázemím a někteří lidé kolem něj připouštěli možnost, že odešel do kláštera nebo jiného ústraní. CERN Courier připomíná svědectví jeho zpovědníka Monsignora Riccieriho, který hovořil o Majoranových „mystických krizích“ a sebevraždu v moři vylučoval. Tato linie má lidskou přitažlivost: génius, který odmítne svět, kariéru i dějiny a zmizí do ticha. Jenže i tady chybí pevný důkaz.
Třetí hypotéza je útěk do zahraničí. Argentina, Venezuela, nový život, nové jméno. Tady se dlouho pohybujeme na hranici svědectví, stop a přání. V roce 2015 se však právě tato linie dostala do popředí, když římská prokuratura oznámila, že podle jejího vyšetřování Majorana žil v letech 1955 až 1959 ve venezuelské Valencii pod jménem Bini. Opírala se mimo jiné o analýzu fotografie z roku 1955 a svědectví italského emigranta Francesca Fasaniho. Podle prokuratury šlo o dobrovolné zmizení, nikoli o vraždu nebo únos.
Uzavřený případ, který zůstal otevřený
Na první pohled by to mohlo vypadat jako konec záhady. Italské úřady případ uzavřely, vraždu ani sebevraždu nepovažovaly za nejpravděpodobnější a přiklonily se k možnosti, že Majorana žil po válce ve Venezuele. Jenže toto uzavření má v sobě zvláštní neklid. I kdyby byl muž na fotografii skutečně Majorana, pořád zůstává příliš mnoho otázek.
Proč odešel? Jak přežil válečná a poválečná léta? Kde byl mezi rokem 1938 a 1955? Proč se nikdy nepřihlásil rodině, kolegům ani vědeckému světu? Proč by člověk jeho intelektuálního formátu dobrovolně opustil fyziku právě ve chvíli, kdy se jeho obor stával jednou z nejdůležitějších sil století? A co se s ním stalo po roce 1959? Prokuratura sama podle ANSA nedokázala zjistit, jaký byl jeho další osud.
Existují navíc historici a badatelé, kteří s venezuelskou verzí nesouhlasí nebo ji považují za nedostatečně prokázanou. Některé práce naopak tvrdí, že archivní dokumenty podporují závěr, že Majorana byl mrtvý už před vypuknutím druhé světové války. Tím se celá záhada neuzavírá, ale násobí. Majoranův případ není jednoduchá detektivka, ve které se na poslední straně objeví vrah nebo tajné útočiště. Je to spíš soubor stop, které se vzájemně přitahují i ruší.
Zmizel člověk, nebo možnost?
Na Majoranovi je nejpůsobivější, že jeho zmizení není jen záhadou osobního osudu. Je to také zmizení možnosti. Fyzika 20. století se po roce 1938 vydala cestou války, atomové bomby, urychlovačů, neutrin, kvantových polí a později i materiálů, v nichž se Majoranovy myšlenky znovu objevily. Kdyby zůstal, co by ještě napsal? Jak by se postavil k jadernému věku? Stal by se jedním z velkých architektů moderní teorie, nebo by se stejně stáhl do ticha?
Na podobné otázky nelze odpovědět. Ale právě proto se Majorana vrací. Není jen postavou z historie vědy. Je zrcadlem napětí mezi poznáním a únikem, mezi genialitou a křehkostí, mezi schopností vidět dál než ostatní a neschopností snést svět, který se tímto věděním otevírá. Jeho rovnice přežily. Jeho tělo neznáme. Jeho poslední rozhodnutí se ztratilo někde mezi dopisem, mořem a lodním lístkem.
Možná Majorana zemřel v roce 1938. Možná se rozhodl vymazat sám sebe a dožil pod jiným jménem daleko od Itálie. Možná odešel z důvodů, které by nám ani po všech archivech, fotografiích a policejních závěrech nepřipadaly uspokojivé. Lidé totiž někdy mizí ne proto, že po sobě chtějí zanechat záhadu, ale proto, že už nedokážou zůstat ve vlastním životě.
Ettore Majorana tak zůstává jedním z nejpodivnějších stínů moderní fyziky. Ne proto, že bychom o něm nevěděli nic. Právě naopak. Víme dost na to, aby byl skutečný, a málo na to, aby byl vysvětlený. V dějinách vědy po něm zůstalo jméno spojené s částicemi, které mohou být samy sobě opakem.
V dějinách lidí po něm zůstala ještě zvláštnější otázka: může se génius stát antičásticí vlastního života — zmizet tak dokonale, že po něm zůstane jen stopa v rovnicích?
Zdroje: Treccani – MAJORANA, Ettore, Dizionario Biografico degli Italiani [1], Treccani – Majorana Ettore, Enciclopedia [2], CERN Courier – Ettore Majorana: genius and mystery [3], Nature Physics – Frank Wilczek: Majorana returns [4], ANSA – La verità su Ettore Majorana, era vivo tra il ’55 e il ’59 [5], ANSA English – 1938 disappearance physicist Majorana alive 1955–59 [6], Stanford University Press – Excerpt from What Is Real? with Majorana letters [7], Erasmo Recami – Ettore Majorana’s Scientific and Human Personality, arXiv [8], img ai generated, foto wikimedia commons
