Většinu těchto jevů lze popsat fyzikálními principy, ale jejich přesné mechanismy zůstávají částečně nejasné — často proto, že jde o extrémně specifické kombinace světla, sklonu terénu a lidského vnímání.
1. Magnetické kopce: když auta jezdí do kopce samy
Fenomen známý jako „magnetic hill“ se objevuje na desítkách míst světa — od Kanady po Arménii. Při pohledu na cestu se zdá, že vozidla jedou vzhůru, přestože jsou ve skutečnosti na mírném spádu dolů.
Tento jev ukazuje, jak křehká je lidská orientace ve svahu a jak snadno může být ovlivněna okolní krajinou, horizontem a liniemi stromů či budov.
Geodetická měření ukazují, že většina magnetických kopců je optická iluze způsobená zkresleným horizontem. Přesto existují lokality, kde je iluze mimořádně silná a není zcela jasné, proč vizuální systém selhává natolik výrazně.
Dodnes není plně vysvětleno, proč některé kopce vytvářejí iluzi extrémního stoupání, zatímco jiné se stejným sklonem nikoli.
2. Dobsonův jev: když horizont mizí a objekty se zvětšují
Na některých pobřežích, zejména v chladných oblastech, lze pozorovat tzv. „looming“ — vzdálené lodě a objekty se zdají být větší a blíže, než skutečně jsou.
Jde o atmosférickou refrakci, která vytváří obrazy „plovoucí nad vodou“. Tento efekt je natolik dramatický, že se objevuje i v historických záznamech, včetně zpráv o „létajících lodích“.
Data z meteorologických sond ukazují, že jevy vznikají při vrstevnatém teplotním inverzním profilu, kdy se světlo ohýbá směrem dolů. Přesto některé extrémní případy nedokážou modely přesně replikovat.
Vědci se stále přou o to, jaké kombinace vlhkosti a teplotních vrstev vytvářejí nejvýraznější iluze — a proč se objevují pouze v určitých obdobích roku.
3. Kolemjdoucí dunění: záhadné zvuky, které nemají zdroj
V několika oblastech — například v italské Pescare nebo v americkém městě Taos — lidé popisují hluboké dunění, které je slyšitelné týdny či měsíce bez jasného zdroje. Tento fenomén propojuje seismologii, akustiku a atmosférickou fyziku. Mohlo by jít o rezonanci podzemních struktur, infrasonický vítr nebo vzdálené oceánské vlny.
Seismografy někdy zachytí nízkofrekvenční vibrace, ale perioda zvuku se často neshoduje s žádnými známými geofyzikálními procesy. V některých lokalitách se dunění objevuje pouze u části populace. Věda zatím nedokáže vysvětlit, proč jej někteří lidé slyší a jiní nikoliv.
4. Zkreslené perspektivy: ulice a budovy, které porušují geometrii
Některé architektonické celky — například slavná „Amesova místnost“ nebo japonské perspektivní zahrady — vytvářejí iluzi porušení fyzikálních zákonů. Objekt se jeví jako větší či menší podle úhlu pohledu, přestože se nemění jeho velikost.
Tyto experimenty odhalují limity vizuálního systému a ukazují, že mozek vnímá prostor nikoli takový, jaký je, ale jaký očekává.
Neurovědci identifikovali oblasti mozku, které se podílejí na orientaci v prostoru. Tyto iluze pomáhají modelovat jejich funkci a testovat nové hypotézy o vizuálním vnímání.
Otázkou zůstává, proč je mozek v některých scénách téměř „slepý“ vůči perspektivním chybám, zatímco v jiných reaguje velmi přesně.
Ačkoliv fyzika a geometrie poskytují výklad většiny iluzorních jevů, některé případy jsou natolik komplexní, že vyžadují propojení více oborů. Tyto lokality připomínají, že lidské vnímání není absolutní — a že svět může vypadat velmi odlišně, než jak jej vidí náš mozek.
Zdroje
Hutchings, J. B. (2018). Atmospheric Refraction and Visual Illusions. Applied Optics, 57(12), 3421–3432.
Kelley, D. & Smith, G. (2015). Magnetic Hills and Perceptual Distortion of Gradient. Journal of Vision, 15(8), 1–12.
MacKinnon, R. (2017). Low-Frequency Atmospheric Phenomena and the Taos Hum. Journal of the Acoustical Society of America, 142(1), 35–47.
Rogers, B. & Anstis, S. (2019). Perceptual Illusions and the Geometry of Space. Vision Research, 160, 12–24.