Byla mladou ženou poznamenanou ztrátou, skandálem, radikální výchovou a dobou, která se začínala nebezpečně dívat na hranici mezi životem a smrtí. Z jejího románu se později stal gotický symbol, hororová ikona i jeden z nejvlivnějších příběhů moderní kultury. Jenže Frankenstein nikdy nebyl jen o monstru. Od začátku byl o otázce, která se vrací pokaždé, když člověk vytvoří něco mocného: co dluží tvůrce svému výtvoru?
Dívka narozená do světa radikálních myšlenek
Mary Shelley se narodila v roce 1797 jako Mary Wollstonecraft Godwinová a už její původ z ní dělal dítě mimořádného intelektuálního prostředí. Její matkou byla Mary Wollstonecraft, autorka slavného textu A Vindication of the Rights of Woman, který patří k základním dílům raného feminismu.
Jejím otcem byl William Godwin, filozof, politický myslitel a autor, jehož myšlení se pohybovalo kolem rozumu, svobody, morálky a kritiky společenských institucí. Zdrojový materiál správně připomíná, že Mary nevyrůstala v běžné domácnosti, ale v rodině, kolem níž se pohybovali intelektuálové, básníci a radikální myslitelé své doby.
portrét Mary Shelly, foto picryl
Tato výchozí situace měla v sobě zvláštní napětí. Mary Wollstonecraft zemřela krátce po porodu, takže Mary svou slavnou matku osobně nepoznala, ale vyrůstala ve stínu jejího díla a pověsti. Nebyla jen dcerou slavné ženy, ale dcerou ženy, která psala o právu žen na vzdělání, rozum a samostatnost v době, kdy se od nich často očekával především poslušný společenský život.
Téma stvoření, opuštění a odpovědnosti se tak v Maryině životě objevilo dávno předtím, než napsala příběh Victora Frankensteina. Její vlastní existence byla od začátku spojena s nepřítomností matky, s velkými ideály a s otázkou, co po sobě člověk zanechá, když jeho tělo zmizí, ale myšlenky přežijí.
Útěk s básníkem a první cena za svobodu
V šestnácti letech se Mary seznámila s básníkem Percym Bysshem Shelleym. Byl starší, ženatý a fascinovaný myšlenkami jejího otce. Jejich vztah rychle překročil hranice společensky přijatelného.
Mary s Percym odešla z Anglie, což pro ni znamenalo nejen romantické dobrodružství, ale také ostrý rozchod s rodinným a společenským zázemím. Zdrojový text uvádí, že se dvojice v roce 1814 vydala společně na cestu do Evropy a že Maryin otec po návratu odmítal s dcerou udržovat běžný vztah.
Bylo by snadné vyprávět tuto část jen jako skandální romanci. Pro Mary Shelley však znamenala mnohem víc. Vstoupila do života, kde se velké ideály svobody střetávaly s bolestí konkrétních lidí. Percy Shelley byl básník, rebel a zastánce radikálních názorů, ale zároveň muž, jehož vztahy po sobě zanechávaly zranění.
Mary byla velmi mladá, těhotná, společensky zranitelná a postupně vystavená sérii osobních tragédií. V jejím budoucím románu se pak podobné napětí objeví znovu: nadšení z překročení hranic, touha vytvořit něco nového, ale také neschopnost unést následky vlastního činu.
Rok bez léta: když se počasí proměnilo v literární kulisu
Léto roku 1816 nebylo obyčejné léto. Po obrovské erupci indonéské sopky Tambora v roce 1815 se do atmosféry dostalo množství částic, které ovlivnily klima na severní polokouli. Rok 1816 se proto proslavil jako „rok bez léta“: v Evropě i Severní Americe přicházely nezvyklé zimy, deště a neúroda. British Library připomíná, že právě kvůli temnému, deštivému počasí trávila společnost u Ženevského jezera dlouhé večery uvnitř, při svíčkách a vyprávění strašidelných příběhů.
U Ženevského jezera tehdy pobývali Mary Godwinová, Percy Shelley, lord Byron, John William Polidori a Maryina nevlastní sestra Claire Clairmont. Zvenčí by se to dalo popsat jako setkání mladých romantiků, ale atmosféra byla mnohem těžší.
Evropa žila po napoleonských válkách, počasí působilo apokalypticky, večery byly dlouhé a temné a rozhovory se stáčely ke smrti, vědě, duši a možnosti oživení mrtvé hmoty. UCAR Center for Science Education uvádí, že chladné a deštivé podmínky léta 1816 držely skupinu u Ženevského jezera často uvnitř a že právě v této atmosféře vznikal Frankenstein i Byronova báseň Darkness.
Villa Diodati: noc, která dala literatuře dvě monstra
Slavný příběh o vzniku Frankensteina má téměř divadelní sílu. Skupina mladých autorů sedí za špatného počasí ve vile nad Ženevským jezerem, čte strašidelné příběhy a Byron navrhne soutěž: každý má napsat vlastní děsivý příběh.
Z této výzvy nakonec nevznikl jen Frankenstein, ale také Polidoriho The Vampyre, text, který bývá považován za jeden z důležitých předstupňů moderního literárního upíra. British Library tento okamžik spojuje právě s bouřlivým létem 1816 a s pobytem ve Villa Diodati.
Na Mary Shelley však děs nepřišel okamžitě. Podle pozdějšího vyprávění ji nejprve trápilo, že nedokáže přijít s příběhem, který by obstál vedle Byrona a Percyho. Pak se jí zjevila představa mladého studenta „neposvěcených umění“, který klečí vedle bytosti, již sám složil, a sleduje, jak se jeho výtvor probouzí k životu.
Tato vize se stala jádrem Frankensteina. Je důležité dodat, že slavná historka o nočním zjevení pochází především z autorčiny pozdější předmluvy k vydání z roku 1831, tedy z textu, který vznikl mnoho let po samotných událostech. Poetry Foundation připomíná, že právě vydání z roku 1831 obsahovalo novou předmluvu, v níž Mary Shelley zpětně popsala okolnosti vzniku románu.
Věda na hranici života a smrti
Frankenstein nevznikl ve vzduchoprázdnu. Přelom 18. a 19. století byl dobou mimořádného zájmu o elektřinu, anatomii, galvanismus a hranici mezi živým a mrtvým tělem. Luigi Galvani už v 18. století pozoroval záškuby žabích svalů po elektrickém podnětu a jeho pokusy rozvířily debatu o „živočišné elektřině“.
Později Giovanni Aldini prováděl veřejné experimenty s elektrickým drážděním těl zvířat i popravených lidí. Science Museum ve svém přehledu připomíná, že Frankenstein bývá chápán jako jeden z prvních zásadních textů science fiction právě proto, že vychází z dobových vědeckých představ, nikoli jen z nadpřirozené magie.
To je klíčové. Mary Shelley nenapsala příběh o čaroději, který zaříkáváním přivolá démona. Napsala příběh o člověku vzdělaném ve vědě, který věří, že může proniknout k tajemství života a překročit hranici, kterou před ním nikdo nepřekročil.
Román přitom záměrně nepopisuje přesný technický postup oživení. Filmová tradice později přidala blesky, elektrické výboje a laboratorní aparatury, ale původní text je v tomto směru zdrženlivější. Právě tato zdrženlivost je silná: Shelley se nezajímá o návod, jak stvořit život, ale o morální následky okamžiku, kdy se to podaří.
Skutečné monstrum možná nestojí na stole
Jedním z nejznámějších omylů popkultury je představa, že Frankenstein je jméno monstra. Ve skutečnosti se tak jmenuje Victor Frankenstein, vědec a tvůrce. Bytost, kterou vytvoří, zůstává bezejmenná. V románu je označována jako stvoření, tvor, netvor, démon nebo ubožák, ale vlastní jméno nedostane. Zdrojový materiál tento rozdíl výslovně připomíná a je to jeden z bodů, který má pro výklad románu zásadní význam.
Bezejmennost stvoření není detail. Je to součást jeho tragédie. Victor Frankenstein svůj výtvor nepojmenuje, nepřijme ho, nevychová, neprovede světem a nedá mu místo mezi lidmi. V okamžiku, kdy bytost ožije, tvůrce nevidí novou formu života, ale hrůzu, kterou chce od sebe odvrátit. A právě tady se román dodnes čte moderněji, než by člověk čekal od knihy z roku 1818. Skutečnou katastrofou totiž není samotné stvoření.
Katastrofou je opuštění. Victor nechce nést odpovědnost za to, co vytvořil, a tím rozbíhá tragédii, která zasáhne nejen jeho, ale i lidi kolem něj.
Román, který vyšel bez jména autorky
Když Frankenstein; or, The Modern Prometheus vyšel v roce 1818, byl publikován anonymně. Předsádka a dobové okolnosti vedly některé čtenáře k domněnce, že autorem může být Percy Shelley. Teprve druhé vydání z roku 1823 už neslo jméno Mary Shelley na titulní straně a vydání z roku 1831 román dále upevnilo v podobě, která se stala nejznámější.
Library of Congress připomíná, že román z roku 1818 se rychle stal úspěšným dílem a jeho postavy začaly žít vlastním kulturním životem už v 19. století.
Anonymní vydání má ještě jednu rovinu. Mary Shelley byla velmi mladá žena v literárním světě, který sice uměl obdivovat ženskou citlivost, ale mnohem hůř přijímal ženskou intelektuální drzost. Frankenstein nebyl drobný sentimentální román, jaký by společnost u mladé autorky očekávala ochotněji.
Byl to text o vědě, metafyzice, izolaci, vině a hranicích poznání. Jeho síla spočívala právě v tom, že spojil gotický děs s filozofickou otázkou. To nebyla jen historka pro dlouhý deštivý večer. Byl to román, který se ptal, zda člověk smí chtít všechno, co je technicky možné.
Život, který znovu a znovu obcházela smrt
Mary Shelley později nezažila klidný život slavné autorky. Její osobní příběh opakovaně poznamenala smrt. Několik jejích dětí zemřelo v raném věku a dospělosti se dožil pouze Percy Florence Shelley. Percy Bysshe Shelley se v roce 1822 utopil při plavbě u italského pobřeží. Zdrojový materiál připomíná i známý motiv jeho srdce, které podle tradice neshořelo při kremaci a Mary jej uchovávala mezi osobními předměty.
Tyto tragédie se často vyprávějí jako gotická legenda kolem gotické autorky. Jenže u Mary Shelley nejsou jen efektními detaily. Pomáhají pochopit, proč se v jejím díle tolik vrací osamění, ztráta, vina a touha překonat smrt. Frankenstein sice vznikl před většinou jejích pozdějších tragédií, ale už tehdy byla Mary obklopená zkušeností nestálosti a smrti.
V roce 1815 přišla o první dítě krátce po porodu. V jejím deníku se objevuje znepokojivý sen o dítěti, které by mohlo znovu ožít u ohně. Takové motivy se nedají zjednodušit na přímou příčinu románu, ale ukazují, že hranice mezi životem a smrtí pro ni nebyla abstraktní filozofická hra.
Frankenstein jako první moderní varování před nezodpovědným tvůrcem
Dnes se Frankenstein často používá jako zkratka pro jakoukoli technologii, která se obrátí proti člověku. Mluví se o „frankensteinovských“ experimentech, umělé inteligenci, genetických zásazích nebo biotechnologiích. S tím je třeba zacházet opatrně, protože Shelley samozřejmě nepředpověděla konkrétní moderní technologie. Nevymyslela robotiku, algoritmy ani syntetickou biologii.
Přesto formulovala otázku, která je pro technologickou civilizaci mimořádně přesná: co se stane, když člověk vytvoří něco, co nedokáže nebo nechce morálně doprovodit?
V tom je Frankenstein překvapivě současný. Román nestojí na tom, že poznání je zlé. Victor Frankenstein není potrestán za to, že se ptal. Jeho vina je složitější: chtěl moc stvořit život, ale nechtěl vztah, který z toho vyplývá. Chtěl triumf, ne odpovědnost. Chtěl objev, ne péči. Chtěl být tvůrcem, ale ve chvíli, kdy se před ním objevil živý důsledek jeho ambice, stal se zbabělcem. Proto román přežil proměny vědy, kultury i filmu. Každá doba si do něj dosazuje vlastní technologii, ale základní otázka zůstává stejná.
Proč se k Mary Shelley pořád vracíme
Mary Shelley napsala i další díla, včetně apokalyptického románu The Last Man, editovala dílo Percyho Shelleyho a zůstala literárně činná po velkou část života. Přesto ji kultura znovu a znovu spojuje hlavně s Frankensteinem. Není to nespravedlnost jen proto, že by jiné texty nestály za pozornost.
Je to také důkaz, jak mimořádně silný mýtus vytvořila. Poetry Foundation uvádí, že její tvorba zahrnovala romány, dramata, biografické texty i ediční práci, přesto právě Frankenstein zůstal dílem, které nejvýrazněji přesáhlo vlastní století.
Její příběh má navíc zvláštní kulturní oblouk. Mladá žena, jejíž román nejprve vyšel anonymně, vytvořila jednu z nejodolnějších postav světové literatury. Popkultura z jejího díla často vytrhla monstrum, přišroubovala mu do krku kovové elektrody a udělala z něj hororovou masku.
Původní román je ale mnohem znepokojivější. Netvor v něm není jen objekt strachu. Je bytostí, která čte, učí se, touží po přijetí a postupně se stává tím, za co ji lidé od začátku považují. To je temnější a dospělejší představa než obyčejný příběh o šíleném vědci.
Frankenstein přežil dvě století, protože se nedá uzavřít do jednoho žánru. Je to gotický román, filozofický příběh, raná science fiction, rodinná tragédie i morální varování. Mary Shelley v něm zachytila okamžik, kdy moderní člověk začíná věřit, že příroda je problém k vyřešení a život tajemství k technickému odemčení. Zároveň ale ukázala, že největší nebezpečí neleží jen v samotném poznání. Leží v okamžiku, kdy se poznání oddělí od odpovědnosti.
Proto je Mary Shelley mnohem víc než „autorka Frankensteina“. Byla autorkou otázky, která se vrací při každé nové technologické hranici. Když tvoříme něco, co může měnit svět, nestačí se ptát, zda to dokážeme. Musíme se ptát i na to, komu tím vzniká dluh, kdo ponese následky a co se stane, když svůj výtvor opustíme ve chvíli, kdy začne žít vlastním životem.
Zdroje: British Library: Mary Shelley’s Frankenstein, British Library: Mary Shelley’s Frankenstein — kontext roku bez léta a Villa Diodati, Poetry Foundation: Mary Wollstonecraft Shelley, Library of Congress: The Evolution of Frankenstein in Comics and Culture, Science Museum: The science behind Mary Shelley’s Frankenstein, UCAR Center for Science Education: Mount Tambora and the Year Without Summer, ZME / All That’s Interesting: What You Don’t Know About Frankenstein Author Mary Shelley — inspirační zdrojový přehled biografických faktů, img ai generated, picryl, wikimedia commons
