DNA našla pachatele. Jenže zároveň našla jeho bratra
Představte si téměř ideální kriminalistickou situaci. Na předmětu spojeném s trestným činem zůstane biologická stopa, laboratoř z ní získá kvalitní DNA a profil odpovídá podezřelému. Pravděpodobnost náhodné shody s nepříbuzným člověkem může být při dobře provedené analýze mimořádně malá. Zdálo by se, že genetika právě případ výrazně posunula.
Pak policie zjistí, že podezřelý má jednovaječné dvojče.
Přesně tento problém se v roce 2026 dostal do pozornosti časopisu Nature kvůli francouzskému trestnímu řízení. Na zbrani byla nalezena DNA spojená s dvojicí jednovaječných bratrů, konvenční genetické vyšetření ale nedokázalo určit, kterému z nich patřila. Z pohledu standardního forenzního profilu totiž oba vypadali stejně.
Je to nepříjemná výjimka v jedné z nejsilnějších metod moderní kriminalistiky. Zároveň ale odhaluje něco, co se v běžné řeči snadno ztratí: když forenzní laboratoř oznámí „shodu DNA“, obvykle tím nemyslí, že přečetla kompletní genom člověka a porovnala každé z jeho přibližně tří miliard písmen.
A právě v tomto rozdílu se skrývá cesta k rozlišení lidí, o nichž jsme dlouho říkali, že mají stejnou DNA.
Kriminalisté obvykle nepotřebují přečíst celý genom
Běžná forenzní genetika využívá mimo jiné oblasti zvané STR, tedy krátké opakující se úseky DNA. Počet jejich opakování se mezi lidmi výrazně liší. Když laboratoř porovná dostatečný počet těchto míst, vznikne genetický profil, který je pro identifikaci člověka mimořádně účinný.
Je to podobné, jako kdybychom člověka neidentifikovali podle kompletní knihy obsahující všechny informace o jeho genomu, ale podle pečlivě zvoleného souboru velmi charakteristických pasáží. U dvou náhodných lidí budou jejich kombinace téměř jistě jiné.
Jednovaječná dvojčata však začínají život ze stejné oplodněné buňky. Po rozdělení embrya tedy zdědí v zásadě stejnou výchozí genetickou informaci. Právě proto mohou klasické STR profily u obou vyjít stejně. Laboratoř pak dokáže říct, že biologická stopa odpovídá této genetické linii, ale ne vždy dokáže určit, který ze dvou sourozenců ji zanechal.
To neznamená, že DNA důkaz přestal fungovat. Znamená to, že jsme narazili na hranici rozlišení konkrétní metody.
A pokud chceme jít dál, musíme začít hledat mnohem menší rozdíly.
„Identická“ dvojčata přestávají být identická krátce poté, co vzniknou
DNA totiž není dokonale neměnný text, který člověk dostane při početí a v nezměněné podobě ho nosí až do smrti. Pokaždé, když se buňka dělí, musí zkopírovat svůj genom. Kopírovací mechanismy jsou neobyčejně přesné, nikoli však absolutně bezchybné. Během života proto v jednotlivých buněčných liniích vznikají nové mutace.
U jednovaječných dvojčat je rozhodující okamžik, kdy se jejich vývojové cesty rozdělí. Mutace, která vznikne později pouze v buněčné linii jednoho sourozence, se do druhého dvojčete už nepřenese. Čím déle oba lidé žijí jako samostatné organismy, tím více příležitostí existuje pro vznik dalších drobných genetických rozdílů.
Tomuto jevu se říká somatická mozaika. Ani tělo jediného člověka totiž není z genetického hlediska dokonale uniformní. Některé mutace nesou jen určité skupiny buněk, protože vznikly až v průběhu vývoje nebo života. Dva lidé, kteří začali se téměř totožným genomem, se proto mohou na úrovni velmi vzácných variant postupně rozcházet.
Kriminalistická otázka se tím zásadně mění. Už nehledáme místa DNA, která běžně odlišují člověka od člověka. Hledáme jednu z mála genetických změn, které vznikly až poté, co se dvě embryonální linie oddělily.
Hledání jediné mutace mezi miliardami písmen
Princip zní jednodušeji než jeho provedení. Pokud běžný genetický profil dvojčata nerozliší, lze jejich genomy sekvenovat mnohem podrobněji a pátrat po velmi vzácných variantách přítomných pouze u jednoho z nich.
Sílu tohoto přístupu ukázala už práce publikovaná v roce 2014 ve Forensic Science International: Genetics. Výzkumníci řešili případ jednovaječných dvojčat, u nichž bylo nutné určit biologické otcovství. Standardní DNA test tuto otázku vyřešit nemohl. Vědci proto velmi hluboce sekvenovali DNA ze spermií obou dvojčat a porovnali ji s DNA dítěte.
Našli několik mimořádně vzácných jednonukleotidových změn, které měl jeden z bratrů a zároveň dítě, zatímco druhému dvojčeti chyběly. Biologického otce tak bylo možné určit.
Pro kriminalistiku je princip lákavý. Pokud se podaří objevit mutaci specifickou pro jedno dvojče a následně ji najít také v biologické stopě z místa činu, může genetika překonat hranici, na níž standardní profilování skončilo.
Jenže mezi čistým laboratorním experimentem a skutečným místem činu leží poměrně velká propast.
Krevní skvrna nemusí vyprávět stejný příběh jako sliny
Somatické mutace mají jednu vlastnost, která je současně činí zajímavými i problematickými: nemusí být ve všech buňkách člověka.
Záleží na tom, kdy během vývoje změna vznikla. Pokud velmi brzy, může ji nést velká část organismu. Pokud později, může být omezená pouze na určitou buněčnou populaci. Rozdíl nalezený například v krvi jednoho dvojčete proto nemusí být přítomen ve stejném množství ve slinách, spermatu, buňkách kůže nebo jiné tkáni, která vytvořila kriminalistickou stopu.
Navíc skutečné forenzní vzorky nebývají luxusní laboratorní materiál. DNA může být degradovaná, smíchaná s DNA dalších lidí a dostupná jen v nepatrném množství. Čím hlubší sekvenování chceme provést a čím vzácnější mutaci hledáme, tím větší nároky klademe na vzorek i na interpretaci výsledků.
Představa, že laboratoř jednoduše „přečte celý genom“ a ukáže prstem na správné dvojče, je proto zatím příliš jednoduchá. U některých případů to možné být může. U jiných biologická stopa potřebnou informaci zkrátka obsahovat nebude.
Geny nejsou jediná možnost. Dvojčata rozděluje i epigenetika
Existuje ještě jiný způsob, jak se jednovaječná dvojčata během života začnou biologicky rozcházet. Nemusí se změnit samotné pořadí písmen jejich DNA. Může se změnit způsob, jakým buňky genetickou informaci používají.
Jedním z nejlépe studovaných mechanismů je methylace DNA. Na určitých místech genomu se připojují malé chemické značky, které souvisejí s regulací aktivity genů. Jejich vzorce ovlivňuje vývoj, věk, typ tkáně a řada dalších biologických a environmentálních faktorů. Ani u jednovaječných dvojčat proto nemusí být během života stejné.
Studie publikovaná v roce 2025 ve Forensic Science International: Genetics analyzovala methylaci u 54 párů jednovaječných dvojčat a hledala kombinace míst, které by sourozence dokázaly odlišit. Vybraná pětice CpG míst dosáhla při testování výzkumného souboru a veřejných dat rozlišení kolem 89 procent. Autoři následně své kandidátní markery ověřovali i na dalších britských a korejských souborech dvojčat.
Výsledek je slibný, ale právě zde je nutná opatrnost. Epigenetická stopa není totéž co stabilní genetická mutace. Methylace se liší mezi tkáněmi, může se měnit s věkem a do měření vstupují také technické faktory. Metoda proto zatím není univerzálním tlačítkem „rozliš dvojčata“.
Výzkum roku 2026 už vedle mutací a methylace zkoumá také mitochondriální DNA, různé typy nekódujících RNA, imunologické repertoáry, proteom nebo dokonce mikrobiom. Jednovaječné dvojče se z pohledu moderní forenzní biologie začíná podobat méně dokonalé biologické kopii a více organismu, který dostal stejný startovní soubor instrukcí, ale od té chvíle si píše vlastní molekulární historii.
Čím přesnější genetika je, tím méně „identická“ identická dvojčata vypadají
To je možná nejzajímavější paradox celého problému. Jednovaječná dvojčata jsou mimořádně podobná právě proto, že začínají ze stejné zygoty. Když ale dokážeme genom sledovat na úrovni jednotlivých buněk a velmi vzácných mutací, absolutní genetická totožnost začne mizet.
Dokonce i jeden člověk je do určité míry genetickou mozaikou. Buňky v jeho těle nejsou po desítkách let dělení naprosto identickými kopiemi té první. Některé nesou mutace, které jiné buňky nemají. Dvě jednovaječná dvojčata tak mohou sdílet prakticky vše, co vidí standardní forenzní test, a přesto mezi nimi existovat rozdíly dostatečně konkrétní na to, aby se za příznivých okolností daly kriminalisticky využít.
To také mění populární představu o „DNA důkazu“. Neexistuje jeden univerzální test DNA, který by odpověděl na každou otázku. Existují různé metody s různou citlivostí a schopností rozlišovat. Test vhodný pro identifikaci jednoho člověka mezi miliony může selhat při mnohem rafinovanější otázce: který ze dvou biologicky mimořádně podobných lidí stopu skutečně zanechal?
Dokonalý zločin pro dvojčata z toho ale nebude
Podobný příběh svádí k představě, že jednovaječné dvojče představuje genetické alibi. Ve skutečném vyšetřování ale DNA nikdy nemusí být jediným důkazem. Poloha telefonu, kamerové záznamy, svědectví, otisky, časová osa, digitální data nebo další fyzické stopy mohou mezi dvěma lidmi rozlišit i tam, kde běžná genetika nedokáže.
Nové genetické metody mají význam právě v případech, kdy potřebujeme rozhodnout mezi dvěma téměř totožnými biologickými kandidáty. A s rostoucí citlivostí sekvenování se zřejmě budou zlepšovat. Současně však bude třeba velmi přísně určovat, co konkrétní rozdíl skutečně dokazuje, zda je spolehlivě přítomný v relevantní tkáni a zda jej lze bezpečně interpretovat před soudem.
Jednovaječná dvojčata tak DNA kriminalistiku nevyvracejí. Naopak odhalují její skutečnou sílu i její hranice. Připomínají, že genetický profil není člověk a že genom není neměnný čárový kód vytištěný při početí.
Dva lidé mohou začít život s téměř stejnou genetickou knihou. Jenže od okamžiku, kdy se jejich embrya rozdělí, se do každého výtisku začnou zapisovat drobné vlastní poznámky. A kriminalisté se teď učí číst právě je.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Nature – Identical twins on trial: can DNA testing tell them apart? [2], Forensic Science International: Genetics – Finding the needle in the haystack: differentiating “identical” twins in paternity testing and forensics by ultra-deep next generation sequencing [3], Forensic Science International: Genetics – Genome-wide DNA methylome profiling to differentiate monozygotic twins [4], Genes & Genomics – Advanced molecular techniques in distinguishing monozygotic twins for forensic applications [5]. img ai generated
