Umělá inteligence se stala novým archivářem lidské paměti – rozpoznává vybledlé inkousty, čte texty spálené před dvěma tisíci lety a překládá je do jazyků, kterým už nikdo nerozumí.
A i když vědci upozorňují, že AI zatím nemá „pochopení“ minulosti, její schopnost vracet hlas dávno umlčeným textům mění celé dějiny vědy i kultury.
Co se stalo
V roce 2025 zveřejnil tým DeepMind výsledky projektu Ithaca – systému, který pomocí neuronových sítí dokáže doplnit chybějící části starořeckých nápisů a odhadnout jejich stáří i původní polohu s přesností až na 95 %. Model byl vytrénován na více než 78 000 epigrafických záznamech z projektu Packard Humanities Institute.
Pro historiky, kteří dříve strávili roky snahou o rekonstruování několika vět, to znamená revoluci: AI nebere práci, ale dává nástroje, které zrychlují století výzkumu do několika hodin.
Podobně evropský systém Transkribus, vyvíjený konsorciem READ-COOP, dnes slouží ve více než 80 národních archivech. Zvládá číst středověkou latinu, němčinu Frakturu i rukopisné poznámky z 19. století. Jeho výhodou je otevřená architektura: kdokoli může přidat nový jazyk či písmo. V Praze ho používá i Národní knihovna, která díky tomu digitalizuje rukopisné sbírky, které dříve ležely nečitelné ve skladech.
Proč je to důležité
Naše civilizace stojí na textech – ale většinu z nich nedokážeme číst. Podle UNESCO zůstává více než 80 % historických dokumentů nedigitalizovaných nebo špatně přeložených. A i tam, kde digitalizace proběhla, je často kvalita nízká: písmo rozmazané, papír poškozený, jazyk archaický.
AI zde neznamená jen technologii, ale nový způsob poznání minulosti. Modely jako Ithaca nebo PERO OCR z ČVUT dokážou nejen přepsat text, ale i porozumět vzorcům chyb, rozpoznat styl písaře nebo typ inkoustu. Historik tak může sledovat vývoj ruky jediného autora napříč desetiletími, nebo odhalit padělek podle drobných odchylek v kresbě písma.
A pak je tu projekt, který posunul hranice doslova do hlubin: Vesuvius Challenge. V roce 2024 se díky kombinaci rentgenové tomografie a strojového učení podařilo přečíst text svitků z Herculanea, které byly po výbuchu Vesuvu v roce 79 n. l. spálené do uhlíku.
Algoritmy dokázaly rozpoznat mikroskopické rozdíly v struktuře uhlíku, kde byl kdysi inkoust. Co se v něm našlo? Filozofické texty, o nichž se badatelé domnívají, že by mohly pocházet z dílny samotného Filodéma z Gadar, žáka Epikúra.
Jak to víme
Za každým přelomem stojí roky práce datových vědců, programátorů i paleografů. AI pro čtení rukopisů se většinou opírá o tzv. neurální sítě pro rozpoznávání sekvencí – podobné těm, které se používají pro rozpoznávání hlasu. Model se učí z tisíců ručně přepsaných vzorků, porovnává tvary písmen a v dalších iteracích se zlepšuje.
Například český systém PERO OCR (Print and Handwritten Text Recognition), který vznikl na ČVUT, používá adaptivní učení: když algoritmus něco přepíše špatně, odborník opraví výsledek a model se okamžitě z této chyby učí. Takto „živá“ AI se z času na čas stává lepší než její lidští učitelé.
Evropský program AI4CodeX pak propojuje historické dokumenty s moderními databázemi – texty, které se kdysi nacházely na různých kontinentech, se díky němu znovu spojují do jednoho příběhu.
Jak AI mění roli historika
Je snadné si myslet, že stroje nahrazují badatele. Ve skutečnosti se z historiků stávají kurátoři strojového poznání. Jejich práce se přesouvá z přepisování k interpretaci: když AI odhalí ztracenou větu, člověk musí pochopit, co znamená a kam patří v souvislostech dějin.
Díky tomu vznikají zcela nové obory – digitální paleografie, výpočetní filologie nebo algoritmická historiografie. A společným jmenovatelem je myšlenka, že technologie nejsou hrozbou, ale druhým párem očí.
Co je sporné
Ne všechny algoritmy jsou neomylné. V roce 2024 vyvolala rozruch studie z University of Hamburg, která ukázala, že některé modely přiřazují chybně slova, která se do textu „nevejdou“ – doslova vytvářejí historické halucinace. Podobně jako v moderních jazykových modelech, i zde může AI „doplňovat mezery“ příliš kreativně.
Otázkou je také etika interpretace:
Kdo má právo upravovat staré texty, když je stroj „doplní“ po svém?
Může umělá inteligence měnit historii tím, že z nečitelného místa vytvoří nový význam?
Proto se stále více prosazuje zásada, že AI je asistent, ne autor. Každý automaticky doplněný fragment musí být označen, aby bylo jasné, kde končí fakt a začíná domněnka.
Filozofie poznání
Když algoritmus přepíše větu napsanou před dvěma tisíci lety, díváme se na paradox: nejmodernější technologie oživuje to nejstarší, co máme. Je to tichá spolupráce času a stroje, která posouvá hranice paměti.
A možná právě zde se AI přibližuje lidskému poznání víc, než si myslíme. Nejen, že „čte“ písmo – ona učí se chápat kontext, vnímat strukturu a vidět smysl v chaosu čar. To je v podstatě totéž, co dělá historik: hledá vzory v čase.
Závěr
Z prachu pergamenů a datových center vzniká nový typ vědění. Umělá inteligence se stala archivářem, který nikdy nespí, ale stále potřebuje lidský dotek. Její práce není jen o rychlosti, ale o přesnosti a pokorném vztahu k minulosti.
A když se na monitoru objeví první přepsaná věta, kterou nikdo nečetl dva tisíce let, dějiny se doslova nadechnou. Možná poprvé opravdu rozumíme tomu, co znamená fráze: „Minulost mluví, když jí nasloucháme novými nástroji.“
Zdroje> DeepMind, ReadCoop, VesuviusChallenge, AI4Codex, img klingai AI generated