Ukázalo se, že starší lidé nejsou zdaleka tak „zkostnatělí“, jak se myslelo. Nové významy slov přijímají jen s malým, dvou až tříletým zpožděním za mladšími. Kdo tedy opravdu řídí vývoj našeho mluvení?
Kdo opravdu mění jazyk? Mladí nejsou o tolik progresivnější, jak se věřilo
Vědci vedení Gauravem Kamathem z McGill University analyzovali více než 7,9 milionu projevů v americkém Kongresu pronesených v letech 1873 až 2010. Díky tomuto unikátnímu souboru dat mohli sledovat, jak se měnil význam slov napříč desetiletími – a jak se k těmto změnám stavěli lidé různého věku.
„Chtěli jsme zjistit, jestli starší mluvčí zůstávají u jazykových návyků, které se naučili v mládí, nebo jestli se aktivně přizpůsobují,“ vysvětluje Kamath.
Zaměřili se přitom ne na výslovnost nebo gramatiku, ale na význam slov – tedy na to, kdy se původní smysl začne vytrácet a převládne nový.
Jak AI rozpoznala proměnu slov
Aby mohli vědci zpracovat tak obrovské množství dat, využili modely strojového učení podobné těm, na nichž stojí dnešní jazykové AI. Program dokázal „přečíst“ kontext každého slova a předpovědět, který význam je v daném projevu pravděpodobnější.
Poté výzkumníci sledovali, jak rychle se nový význam šíří napříč věkovými skupinami. Model dokázal rozlišit, zda se změna šíří napříč všemi generacemi současně, nebo zda ji mladí používají výrazně dříve než starší.
Příslušníci starších generací nejsou jazykově zkostnatělí
Výsledek výzkumu vědce samotné překvapil. Zatímco klasické teorie tvrdí, že jazyk se mění „v generačních vlnách“ – mladí inovují a starší zůstávají pozadu – data ukázala něco jiného:
Většina dospělých mluvčích všech věkových kategorií mění své jazykové návyky téměř synchronně.
Zpoždění starších lidí za mladšími se pohybuje kolem dvou až tří let.
V několika případech dokonce starší řečníci vedli jazykovou změnu – například při přijetí geopolitického významu slova satellite během studené války.
„Starší lidé se zkrátka učí dál. Přizpůsobují se novým významům, i když o něco pomaleji,“ shrnuje Kamath.
Jazyk jako zrcadlo doby
Tento výsledek má hlubší význam než jen lingvistický. Naznačuje totiž, že jazykové změny nejsou dílem generací, ale společenských epoch. Jazyk se mění společně s kulturním klimatem, médii, politikou i technologiemi – a lidé všech věkových skupin reagují na stejné impulzy, jen s drobným odstupem.
Výzkum tak zpochybňuje tradiční koncept „zdánlivého času“, který lingvisté používají pro měření jazykových změn. Pokud se i starší lidé průběžně přizpůsobují, nelze vývoj jazyka odhadovat jen podle srovnání generací.
Výzkum potvrzuje, že člověk se učí po celý život – nejen v dětství. Změny v tom, jak slova používáme, probíhají neustále a dotýkají se i těch, kteří už dávno opustili školní lavice. Pro učitele, novináře i politiky to znamená, že význam slov ve veřejném prostoru se může proměnit během několika let. A díky tomu, že starší lidé drží krok, může být jazyková inovace mnohem rychlejší, než jsme si mysleli.
Tým plánuje rozšířit výzkum mimo angličtinu a zaměřit se i na jiné kultury. Zároveň chtějí analyzovat neformální řeč – například jazyk sociálních sítí či projev mladých lidí mimo oficiální instituce. „Zjistili jsme, že jazyk je mnohem dynamičtější, než se zdá. Měníme se všichni – a rychle,“ uzavírá Kamath.
Zdroje: Proceedings of the National Academy of Sciences – Semantic change across age and time, McGill University – Department of Linguistics, Earth.com – AI analyzed 7.9 million speeches, University of Pennsylvania – Language change and the apparent time hypothesis, The Conversation – How words evolve with culture, Foto: Pexels
