Slunce se tomuto pravidlu vzpírá. Jeho povrch má zhruba šest tisíc stupňů Celsia – ale jeho řídká, téměř neviditelná atmosféra dosahuje teplot v řádu milionů stupňů. Jako by oheň hořel silněji nad ohništěm než v něm. Tento paradox patří k největším nevyřešeným záhadám moderní astronomie.
Intuice, která ve vesmíru přestává platit
V běžném životě je šíření tepla jednoduché a srozumitelné. Hrnek s čajem chladne, kamna hřejí nejvíc v těsné blízkosti, sluneční paprsky slábnou s každým krokem do stínu. Slunce by se mělo chovat stejně. Energie vzniká hluboko v jeho nitru a při cestě ven se postupně ztrácí.
A skutečně – v prvních vrstvách Slunce všechno odpovídá tomuto očekávání. Jenže nad viditelným povrchem, ve chvíli, kdy bychom čekali další ochlazování, se děje pravý opak. Teplota se začne prudce zvyšovat. A to nikoli o jednotky, ale o řády.
Právě tady se fyzikální intuice rozpadá.
Slunce není žhavá koule, ale magnetický organismus
Abychom tomuto jevu porozuměli, musíme změnit perspektivu. Slunce není jen obří koule horkého plynu. Je to dynamický magnetický systém. V jeho nitru se pohybuje elektricky nabité plazma, Slunce rotuje a tyto pohyby vytvářejí extrémně silné a složité magnetické pole.
Toto pole není statické. Neustále se kroutí, napíná, přetváří. A právě v tomto magnetickém napětí je uložena obrovská zásoba energie, která se nechová jako běžné teplo. Nešíří se pozvolna. Uvolňuje se skokově, v nepravidelných dávkách a často na velmi malých prostorových škálách.
Korona: atmosféra, která popírá zdravý rozum
Sluneční korona je paradox sama o sobě. Je extrémně horká, ale zároveň extrémně řídká. Tvoří ji plazma – stav hmoty, v němž jsou elektrony oddělené od atomových jader a částice reagují především na magnetická pole.
Korona je tak horká, že běžně září v ultrafialovém a rentgenovém oboru. Přesto ji ze Země téměř nevidíme. Obvykle se objeví jen během úplného zatmění Slunce jako jemná, éterická záře kolem tmavého disku.
Je to prostředí, kde neplatí pozemská pravidla přenosu energie.
První vysvětlení: výtrysky, které nestačí
Už v 19. století si astronomové všimli drobných výtrysků plazmatu, takzvaných spikulí, které neustále vystřelují z povrchu Slunce směrem vzhůru. Nabízelo se jednoduché vysvětlení: možná právě tyto výtrysky přenášejí energii do korony.
Moderní pozorování ale ukázala, že ačkoli jsou spikule velmi časté, jejich energetický přínos nestačí. Jsou součástí složitého systému, nikoli jeho hlavním motorem.
Zdrojem energie musí být něco hlubšího.
Magnetické vlny: energie, která necestuje jako teplo
Jedním z hlavních kandidátů jsou magnetické vlny, konkrétně tzv. Alfvénovy vlny. Tyto vlny se šíří podél magnetických siločar podobně jako chvění po napnutém laně. Nepřenášejí teplo v běžném smyslu slova, ale energii pohybu a napětí.
Když se tyto vlny dostanou do řídkého prostředí korony, mohou se rozpadat a svou energii předat částicím plazmatu. Výsledkem je výrazné zvýšení teploty – nikoli kvůli ohřevu zespodu, ale díky lokálnímu uvolnění energie.
Problém je, že tento proces probíhá na velmi malých měřítkách, která jsou na hranici našich současných pozorovacích možností. Víme, že vlny existují. Vidíme jejich stopy. Ale přesný mechanismus přenosu energie stále uniká detailnímu popisu.
Magnetická rekonexe: exploze bez ohně
Druhým klíčovým procesem je magnetická rekonexe. Magnetické pole v sobě nese napětí – podobně jako natažená guma. Když se pole přeuspořádá do stabilnější konfigurace, toto napětí se náhle uvolní.
Ve velkém měřítku tak vznikají sluneční erupce. Ale klíčové je, že rekonexe probíhá i v mikroskopickém měřítku, neustále a všude. Ne jako dramatická exploze, ale jako nepřetržitý déšť drobných energetických událostí.
První detailní snímky z evropské sondy Solar Orbiter tyto drobné události odhalily v obrovském množství. Vědci jim dali přezdívku „táboráky“. Každý z nich je slabý. Ale dohromady mohou představovat přesně ten energetický zdroj, který korona potřebuje.
Vlny a exploze nejsou soupeři
Dnes už většina solárních fyziků nepovažuje otázku za „buď vlny, nebo rekonexe“. Realita je složitější – a zajímavější. Magnetická rekonexe rozkmitá plazma, čímž vytváří vlny. Vlny se šíří, rozpadají a předávají energii dál.
Sluneční korona se tak jeví jako dynamický systém, v němž se energie neustále přelévá mezi magnetickým polem a pohybem částic. Neexistuje jeden spínač. Existuje celý orchestr procesů.
Proč je to především problém fyziky, ne bezpečnosti
Záhada sluneční korony se často zmiňuje v souvislosti s kosmickým počasím a jeho dopady na Zemi. Tyto souvislosti jsou důležité – ale nejsou jádrem tohoto příběhu.
Skutečný význam korony spočívá v tom, že zpochybňuje naše základní představy o přenosu energie v magnetizovaném plazmatu. Pokud dokážeme pochopit, jak se energie uvolňuje a rozptyluje v atmosféře Slunce, získáme nový pohled na fungování hvězd obecně – nejen té naší.
Slunce je ideální laboratoř právě proto, že je blízko. Procesy, které zde pozorujeme, pravděpodobně probíhají i u jiných hvězd v Galaxii, jen jsou pro nás nedostupné.
Sondy, které letí do atmosféry hvězdy
Zásadní průlom v našem chápání přinesla až přímá měření. Sonda Parker Solar Probe se opakovaně noří přímo do korony a měří magnetická pole i pohyb částic v prostředí, které jsme dříve znali jen z dálky.
Poprvé v historii lidstva skutečně „letíme skrz atmosféru hvězdy“. A právě tato odvaha začíná nést ovoce – i když definitivní odpovědi zatím nemáme.
Záhada, která se rozpouští, ale nemizí
Dnes už víme, odkud energie pochází. Víme, že magnetismus hraje klíčovou roli. Stále ale neznáme přesné poměry jednotlivých procesů ani jejich chování v nejmenších měřítkách.
Sluneční korona tak zůstává připomínkou toho, že i u nejbližší hvězdy narážíme na hranice porozumění.
Když cítíme sluneční teplo na kůži, dotýkáme se jen malé části příběhu. To skutečné drama se odehrává vysoko nad povrchem Slunce – v řídkém, magnetickém prostoru, kde se energie chová jinak, než bychom čekali.
A možná právě proto nás Slunce nepřestává překvapovat.
Zdroje: ESA, NASA, Space.com, Science direct






