Otázka, která vznikla z tragédií
Bombarda pronásledovala představa lidí, kteří po ztroskotání přežili samotnou katastrofu, ale zemřeli během následného čekání na záchranu. Domníval se, že část trosečníků podléhá vyčerpání a zoufalství ještě dříve, než se jejich situace stane biologicky beznadějnou. Rozhodl se zkoumat, zda by člověk s jednoduchými prostředky mohl získávat vodu a potravu z moře a udržet se při životě déle, než se běžně předpokládalo.
Nešlo o kontrolovanou klinickou studii ani o experiment, který by bylo možné bez rizika opakovat. Byl to extrémní osobní pokus na hraně dostupných znalostí tehdejší fyziologie.
Čtyři a půl metru proti oceánu
Dne 19. října 1952 vyrazil z Las Palmas na Kanárských ostrovech k západu na nafukovacím člunu nazvaném L’Hérétique. Měřil zhruba čtyři a půl metru a jeho vybavení zahrnovalo navigační pomůcky a jednoduché prostředky k lovu ryb.
Bombard měl také nouzové zásoby potravin a vody, které měly zůstat zapečetěné, což je detail často vynechávaný v senzačních převyprávěních. Již první dny ukázaly, jak zranitelný takový plán je. Plachta se poškodila, pohyb člunu závisel na počasí a špatný odhad vlastní rychlosti dokázal proměnit několik dnů v další týdny nejistoty.
Voda z ryb není totéž co pití moře
Bombard získával potravu především lovem ryb a planktonu. Využíval i tekutiny obsažené v rybích tkáních a tvrdil, že za určitých okolností přijímal malé dávky mořské vody. Právě z této části plavby se časem stal nebezpečně zjednodušený příběh, podle něhož lze při ztroskotání pít slanou vodu a bezpečně přežít.
Ve skutečnosti ledviny potřebují k odstranění nadbytku soli další vodu a pití mořské vody může dehydrataci zhoršovat. Bombardova zkušenost je navíc závislá na množství dostupných ryb, podmínkách plavby a jeho konkrétním zdravotním stavu. Současná doporučení pro přežití na moři z takového experimentu rozhodně neodvozují bezpečnost pití mořské vody.
Konec plavby nebyl hollywoodský triumf
Plavba trvala více než dva měsíce a skončila v Karibiku. Bombard dorazil do cíle výrazně vyčerpaný a po cestě zažil i setkání s lodí, které ukázalo, jak obtížně odhadoval vzdálenost od cíle. Některé pozdější výklady zpochybňovaly podrobnosti jeho tvrzení o tom, co přesně během cesty spotřeboval nebo přijal od jiných lidí.
To ale samo o sobě nevymazává skutečnost, že absolvoval mimořádně dlouhý a riskantní přesun v malém nafukovacím člunu. Jeho příběh je nejpřesvědčivější tam, kde jej nezdobíme absolutními tvrzeními o úplné absenci zásob nebo o univerzálně použitelné metodě přežití.
Co jeho pokus skutečně připomíná
Bombard patří k lidem, kteří obrátili pozornost k vybavení a psychologii trosečníků. Jeho výprava popularizovala otázku, zda člověk v záchranném prostředku potřebuje pouze čekat, nebo může aktivně získávat prostředky pro další přežití.
Zároveň ukazuje důležitou hranici mezi výjimečným osobním výkonem a pravidlem, podle kterého by měli jednat ostatní. O bezpečnosti na moři dnes rozhodují především prevence, komunikační zařízení, dostupnost pitné vody, ochrana před počasím a rychlá lokalizace posádky.
Bombardův člun tak zůstává pozoruhodným experimentem, nikoli vzorem pro to, jak bez přípravy vstoupit do oceánu.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Alain Bombard – historical overview [2], Encyclopaedia Britannica – Alain Bombard [3], NOAA – why drinking seawater is dangerous [4]. img ai generated
