Od 80. let vznikají desítky experimentů, které zpochybňují naše chápání molekulárního chování. Některé z nich přinášejí překvapivě konzistentní výsledky.
Od kontroverze k nové vědě
Pojem paměť vody poprvé proslavil v roce 1988 francouzský imunolog Jacques Benveniste, když v časopise Nature publikoval studii naznačující, že voda si „pamatuje“ kontakt s rozpuštěnou látkou i po jejím zředění do nulové koncentrace.
Publikace vyvolala bouři. Redakce Nature provedla kontrolní experiment, který výsledky nepotvrdil, a Benvenisteova práce byla stažena. Téma tím však nezmizelo – přesunulo se do oblasti fyzikální chemie a molekulární dynamiky.
Dnešní výzkumy již nemluví o „paměti“ v mystickém smyslu, ale o dlouhodobé struktuře vodíkových vazeb, které mohou dočasně uchovávat informaci o předchozím uspořádání.
Strukturovaná voda a vodíkové vazby
Voda je mimořádná látka. Každá molekula vytváří až čtyři vodíkové vazby, které se přeskupují miliardkrát za sekundu. Přesto podle týmů z University of Tokyo a ETH Zürich existují krátkodobě stabilní klastrální útvary – řetězce molekul, které si „pamatují“ orientaci původního rozpouštědla po dobu několika mikrosekund až milisekund.
Tyto struktury byly pozorovány pomocí femtosekundové spektroskopie a neutronového rozptylu. V běžném měřítku jsou samozřejmě nestálé, ale naznačují, že voda může dočasně uchovávat informaci o energetickém stavu systému.
Kvantové chování a frekvenční otisk
Italští fyzici Emilio Del Giudice a Luc Montagnier (nositel Nobelovy ceny) se pokusili teorii posunout dále.
Tvrdí, že v určitých podmínkách vytváří voda koherentní domény – oblasti, v nichž molekuly kmitají ve stejném elektromagnetickém rytmu.
Tyto kmity by mohly fungovat jako „frekvenční otisk“ původní látky.
Experimenty Montagnierova týmu naznačily, že voda vystavená elektromagnetickému poli skutečně reaguje jinak než kontrolní vzorky. Kritici však upozorňují, že metodika není dostatečně reprodukovatelná a výsledky zatím nelze považovat za průkazné.
Skeptické hlasy a metodologické problémy
Hlavní výtky vědecké komunity se soustřeďují na replikovatelnost. Voda je extrémně citlivá na teplotu, tlak i přítomnost nepatrných iontů. Každá změna prostředí může ovlivnit výsledek. Proto se část experimentů jeví jako neopakovatelná.
Navzdory tomu řada laboratoří pokračuje v bádání – nikoli kvůli alternativním hypotézám, ale kvůli hlubšímu pochopení molekulární paměti a kvantové koheze v kapalinách.
Co na tom záleží
Studium struktury vody má praktický význam. Lepší pochopení vodíkových vazeb může přinést pokrok v oblasti léčiv, nanotechnologií i klimatologie.
Už nyní se ukazuje, že mikrostruktura vody ovlivňuje krystalizaci ledu, vodivost i vazbu na biologické makromolekuly.
„Paměť“ vody tak nemusí být esoterická idea, ale vedlejší projev komplexního fyzikálního systému, jehož zákonitosti teprve objevujeme.
Voda si možná „pamatuje“ víc, než si dokážeme představit – ale méně, než tvrdí její mýty.
Současná věda směřuje k pochopení krátkodobých molekulárních konfigurací a jejich vlivu na fyzikální vlastnosti, nikoli k potvrzení zázračných účinků.
Přesto zůstává fascinujícím faktem, že z nejběžnější látky na Zemi stále čteme nové příběhy o paměti hmoty.
Zdroje
Benveniste, J. (1988). Human basophil degranulation triggered by very dilute antiserum against IgE. Nature, 333(6176), 816–818. DOI: 10.1038/333816a0
Montagnier, L., Aïssa, J., Ferris, S., et al. (2011). DNA waves and water. Journal of Physics: Conference Series, 306, 012007. DOI: 10.1088/1742-6596/306/1/012007
Tokushima, T., Harada, Y., Takahashi, O., et al. (2010). High resolution X-ray emission spectroscopy of liquid water: hydrogen-bond structure revisited. Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), 107(4), 1423–1427. DOI: 10.1073/pnas.0912079107
Leetmaa, M., Ljungberg, M. P., Nilsson, A., et al. (2008). Explanation of the pre-edge in oxygen K-edge X-ray absorption spectra of water.
Journal of Chemical Physics, 129(8), 084504. DOI: 10.1063/1.2961020Head-Gordon, T., & Johnson, M. E. (2006). Resolving the debate on water clusters in liquid water. Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), 103(21), 7973–7977. DOI: 10.1073/pnas.0600989103