Tento neviditelný vzor, zvaný kosmická pavučina, je možná největší strukturou, jakou kdy příroda stvořila.
Když se vesmír poprvé nadechl
Před 13,8 miliardami let byl vesmír hustý, horký a téměř homogenní. Jak se rozpínal, drobné kvantové nerovnosti v hustotě látky se začaly zesilovat. Temná hmota se shlukovala do tenkých vláken a uzlů – vesmírných nití, které postupně vtahovaly běžnou hmotu, prach a plyn.
Dnes tyto struktury spojují miliardy galaxií do gigantické trojrozměrné sítě. Každá „nit“ může měřit stovky milionů světelných let. A mezi nimi se nacházejí obrovské prázdné dutiny – kosmická ticha, která tvoří až 80 % vesmíru.
Temná hmota jako neviditelný tkalec
Nikdo ji neviděl, přesto drží všechno pohromadě. Temná hmota, která tvoří asi 85 % hmoty vesmíru, se chová jako neviditelná příze. Její gravitace stahuje galaxie do vláken, která se táhnou napříč miliardami světelných let.
V roce 2024 tým z Max Planck Institute pomocí gravitačního čočkování zachytil první přímý obraz vláken temné hmoty mezi dvěma vzdálenými kupami galaxií. Bylo to, jako by někdo na okamžik rozsvítil v temnotě nitky, které jsme tušili, ale nikdy neviděli.
Když světlo putuje po neviditelných cestách
Astronomové používají teleskopy, které sledují tzv. Lyman-Alpha emise – ultrajemné stopy světla, které prozrazují tvar vesmírných vláken. Každý záblesk je jako signál v dálce, který naznačuje, kudy se temná hmota vine. Na snímcích z teleskopu VLT (Very Large Telescope) se tyto dráhy objevují jako jemná svítící pavučina, spojující galaxie jako korálky na nitce.
Je to obraz vesmíru, který je v pohybu – dýchá, pulzuje a mění tvar. Vědci mluví o kosmické dynamice, kdy energie proudí mezi nitěmi podobně jako krevní oběh nebo mořské proudy.
Vesmír jako obří mozek
Teoretici z University of Bologna a Harvardu srovnali topologii kosmické sítě s neuronálními mapami lidského mozku. Výsledek byl překvapivý: přestože se liší v měřítku o 27 řádů, obě struktury sdílejí 95% shodu ve způsobu propojení. To znamená, že vesmír i mozek staví na stejném principu – maximalizaci propojení při minimální energii.
Někteří vědci v tom vidí náhodu. Jiní hypotézu, že příroda má univerzální algoritmus, podle kterého „tká“ vše od neuronů po galaxie. Pokud je to pravda, pak jsme doslova součástí vesmírné paměti.
Vlákna, která nás drží pohromadě
Když se díváme na hvězdy, díváme se na vlastní strukturu v jiném měřítku. Naše mozky, naše města i naše planeta jsou součástí stejné tkaniny. Vesmír není prázdnota – je to pavučina vztahů, ve které má vše své místo.
A možná, že ta nejtenčí z vesmírných nití vede přímo k nám.
Zdroje
ESA, Euclid Mission Data Preview, 2025
NASA, Cosmic Web Imaging Project, 2024
Max Planck Institute for Astrophysics, Nature Astronomy, 2024
University of Bologna & Harvard, Physical Review Letters, 2023
ESO (European Southern Observatory), VLT Lyman-Alpha Mapping Survey, 2025
