Nemoc, před kterou medicína dlouho ustupovala
Tuberkulóza měla ve čtyřicátých letech pověst nemoci, proti které je možné nabídnout především čas, klid a naději. Sanatoria, dlouhé pobyty na čerstvém vzduchu a někdy i chirurgické zákroky pomáhaly jen části pacientů. Penicilin sice ukázal, co dokážou antibiotika, ale proti původci tuberkulózy, bakterii Mycobacterium tuberculosis, nebyl účinný.
Patogen má zvláštní stavbu buněčného obalu a dokáže přežívat v prostředí lidského organismu, kde se ho imunitní systém zbavuje obtížně. Představa léku, který by bakterii cíleně zasáhl, proto představovala mnohem víc než další laboratorní úspěch.
Poklad skrytý v obyčejné půdě
Na Rutgersově univerzitě v New Jersey vedl mikrobiolog Selman Waksman program systematického hledání látek, jimiž se půdní mikroorganismy navzájem potlačují. Půda totiž není pasivní směsí minerálů, ale prostředím, v němž o prostor a živiny soupeří obrovské množství bakterií a hub.
Doktorand Albert Schatz při pokusech izoloval kmeny bakterie Streptomyces griseus a zjistil, že produkují látku s výrazným antibakteriálním účinkem. Streptomycin byl objeven v říjnu 1943; jeden dochovaný laboratorní vzorek nese datum 19. října. Na výzkumu a následném odborném zveřejnění se podílela také Elizabeth Bugieová, jejíž role bývá v jednoduchých verzích příběhu neprávem přehlížena.
Proč streptomycin fungoval, když penicilin nestačil
Streptomycin působí na bakteriální ribozomy, buněčné aparáty, které podle genetického návodu vytvářejí bílkoviny. Pokud tento proces naruší, bakterie nemůže správně fungovat a odumírá. Rozdílné cíle léčiv vysvětlují, proč účinnost penicilinu automaticky neznamenala účinnost proti tuberkulóze a proč nový lék přinesl zásadní možnost.
Úspěch ale nepřišel jen z laboratorní misky. Následovaly pokusy na zvířatech, klinické hodnocení a výroba ve velkém měřítku. Streptomycin navíc nebyl bez rizik: může mít závažné nežádoucí účinky, například poškození sluchu, a bakterie si vůči němu mohou vyvinout rezistenci. Proto se tuberkulóza později začala léčit kombinacemi více antibiotik.
Nobelova cena a spor o autorství
Když byla v roce 1952 Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství udělena Selmanu Waksmanovi, Schatz mezi laureáty chyběl. Spor se však rozhořel už předtím. Mladý výzkumník tvrdil, že zásadní izolaci a experimenty provedl on, a žádal uznání i podíl z licenčních příjmů.
Selman Waksman, FOTO PICRYL
Po právním konfliktu došlo k mimosoudní dohodě a Schatz byl uznán jako spoluobjevitel. Historici vědy zároveň připomínají, že Waksmanův dlouhodobý výzkumný program, laboratorní infrastruktura, práce dalších spolupracovníků a následné klinické testy byly pro úspěch nezbytné. Vyprávět objev jako vítězství jednoho osamělého génia nad ostatními by tedy bylo stejně zavádějící jako Schatze z příběhu vymazat.
Lék, který zachránil životy a změnil vědu
Streptomycin přispěl k dramatickému zlepšení možností léčby tuberkulózy a podpořil hledání dalších antibiotik pocházejících z přírodních mikroorganismů. Ukázal také, že cesta od objevné laboratorní práce k dostupnému léku vyžaduje celé řetězce výzkumu, klinického ověřování a průmyslové výroby.
Dnes je tuberkulóza stále významnou infekční nemocí, zejména tam, kde je obtížně dostupná péče nebo se šíří rezistentní kmeny. Právě proto má příběh streptomycinu stále aktuální pointu: přírodní prostředí je zdrojem nových léčiv, ale stejně důležité jako léky objevit je bezpečně je vyvinout a nezapomínat na lidi, kteří se na práci skutečně podíleli.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Rutgers Waksman Museum – Streptomycin & Legacy [2], Smithsonian – original 1943 Streptomyces griseus sample [3], Rutgers – Waksman and the discovery [4], National Library of Medicine – credit dispute historical review [5]. img ai generated
