Nemoc, která přišla jako zvuk
První známé případy se objevily kolem roku 2016 u pracovníků americké ambasády v Havaně. Někteří popisovali zvláštní zvuk, tlak, vibrace nebo nepříjemný pocit v hlavě, po němž následovaly zdravotní potíže: bolesti hlavy, poruchy rovnováhy, nevolnost, tinnitus, problémy se soustředěním, pamětí nebo spánkem. Část příznaků připomínala neurologické či vestibulární obtíže, jiné byly méně specifické a překrývaly se s potížemi, které mohou vznikat po úrazu, při stresu, úzkosti, migrénách, poruchách rovnováhy nebo jiných zdravotních stavech.
Už samotný začátek příběhu byl výbušný. Nešlo o běžné pacienty v běžném prostředí, ale o diplomaty a pracovníky amerických služeb v Kubě. Havana byla symbolicky zatížené místo: město s dlouhou historií napětí mezi Spojenými státy, Kubou, zpravodajskými službami a geopolitikou studené války. Když se v takovém prostředí objeví náhlé, obtížně vysvětlitelné potíže u lidí pracujících pro stát, interpretace se okamžitě posune. Medicínská záhada se začne číst jako bezpečnostní incident.
To je první důležitá vrstva celého případu. Havana syndrome nevznikl jen jako soubor příznaků. Vznikl jako příběh v prostředí, které samo vyrábí podezření. Tam, kde by se v jiné situaci nejdřív hledala infekce, toxin, porucha budovy, stres nebo shoda různých zdravotních faktorů, se v Havaně velmi rychle nabízela otázka: kdo by měl zájem poškodit americké diplomaty?
Když se z medicíny stane špionážní záhada
Později se podobné případy začaly hlásit i z dalších míst. Nešlo už jen o Havanu, ale o širší skupinu událostí, které americká administrativa začala označovat jako anomalous health incidents, tedy AHI. Tento termín je suchý, byrokratický a mnohem méně dramatický než „Havana syndrome“. Zároveň je přesnější. Původní název totiž svádí k dojmu, že jde o jednu nemoc s jednou příčinou, která začala na jednom místě a pak se šířila. Ve skutečnosti se pod stejnou značku dostala různorodá hlášení, různí lidé, různá místa a pravděpodobně i různé zdravotní mechanismy.
Právě tím se vyšetřování zkomplikovalo. Pokud by všichni postižení popsali stejný okamžik, stejný zvuk, stejné příznaky a stejný objekt v okolí, hledání by bylo jednodušší. Jenže tak čistý obraz se nevytvořil. Některé případy měly náhlý začátek a výrazný smyslový vjem, jiné byly méně jednoznačné. Někteří lidé měli dlouhodobé potíže, jiní obtíže jiného typu. Do hry vstupovalo pracovní prostředí, stres, zdravotní historie, budovy, technika, očekávání i skutečnost, že po prvních mediálně známých případech už každý další zvláštní symptom existoval ve světě, který o „Havana syndrome“ slyšel.
To neznamená, že si lidé potíže vymysleli. To je zásadní rozlišení. Lidské symptomy mohou být skutečné a vážné i tehdy, když se nedaří najít jeden jednoduchý původ. Medicína zná mnoho stavů, kde je utrpení reálné, ale mechanismus složitý, proměnlivý nebo obtížně měřitelný běžnými testy. Právě tady se Havana syndrome stal nebezpečně snadnou kořistí pro dva extrémy: jedni chtěli vidět tajnou zbraň, druzí „jen hysterii“. Obě zkratky jsou pohodlné. Ani jedna nestačí.
Neviditelná zbraň: hypotéza, která zněla jako film, ale nevznikla z ničeho
Nejznámější a mediálně nejsilnější hypotézou se stala představa směrované energie — nejčastěji pulzní radiofrekvenční nebo mikrovlnné energie. Zní to jako motiv ze špionážního thrilleru: neviditelný paprsek, zacílený na konkrétní byt nebo hotelový pokoj, který nezanechá díru ve zdi, ale způsobí tlak, bolest a neurologické potíže. Právě proto se tato teorie tak snadno uchytila v konspiračním prostoru. Má pachatele, nástroj, tajemství i drama.
Jenže fér je dodat, že hypotéza směrované energie nebyla jen internetová fantazie. Zpráva National Academies z roku 2020 označila směrovanou pulzní radiofrekvenční energii za plausibilní mechanismus, který by mohl vysvětlit část akutních příznaků u některých postižených. To je důležité: vědecký panel neřekl, že ví, kdo útočil, ani že má v ruce konkrétní zbraň. Řekl, že z posuzovaných možností tento mechanismus pro část případů dává smysl lépe než jiné varianty.
Tady začíná jemný rozdíl, který se ve veřejné debatě často ztrácí. Plausibilní mechanismus není důkaz útoku. To, že určitý typ energie může za určitých podmínek vyvolat určité biologické účinky, ještě neznamená, že byl skutečně použit proti konkrétním diplomatům. Mezi „fyzikálně možné“ a „prokázaně se stalo“ leží obrovský prostor důkazů: zařízení, pachatel, motiv, technická proveditelnost, stopa v místě, časová shoda, opakovatelnost, vyloučení jiných příčin. Právě v tomto prostoru Havana syndrome dodnes uvízl.
Proč zpravodajci většinově couvli
Americká zpravodajská komunita se k případu vracela opakovaně. Ve veřejně dostupném shrnutí aktualizovaného hodnocení z ledna 2025 většina složek došla k závěru, že zapojení cizího protivníka je velmi nepravděpodobné. Zároveň ale obraz nebyl úplně jednotný: dvě složky připouštěly možnost, že cizí aktér mohl vyvinout nebo nasadit schopnost související s některými případy, ovšem s nízkou mírou jistoty. To je přesně ten typ věty, který veřejnost nesnáší, ale zpravodajská práce ho produkuje často. Není to jasné „ano“, ani jasné „ne“. Je to mapa pravděpodobností.
Důvody zdrženlivosti jsou pochopitelné. Vyšetřovatelé nenašli veřejně doložený, pevný řetězec důkazů, který by spojil konkrétní incidenty s konkrétním protivníkem a konkrétní zbraní. Případy byly různorodé, místa odlišná a symptomy se překrývaly s řadou jiných stavů. V některých prostředích se našly možné environmentální faktory, v jiných ne. Část lidí měla dlouhodobé obtíže, ale medicínské nálezy nepřinesly jednotný biomarker, který by řekl: toto je přesně stopa daného útoku.
Zpravodajské závěry ale zároveň neuzavřely celý případ společensky. Někteří postižení a jejich zastánci je považovali za nedostatečné nebo příliš opatrné. Kongresové a politické debaty ukazovaly, že část amerického bezpečnostního prostředí s většinovým závěrem nesouhlasí. To je další důvod, proč Havana syndrome dál žije. Vznikl v prostoru, kde se věda ptá na tělo, tajné služby na protivníka, politika na odpovědnost a média na příběh. Každá z těchto oblastí chce jiný typ odpovědi.
NIH: symptomy ano, jasné poškození mozku ne
Důležitý dílek přinesly studie Národních institutů zdraví, zveřejněné v roce 2024 v časopise JAMA. Jejich závěr byl opatrný, ale významný: výzkumníci u zkoumané skupiny lidí s hlášenými AHI nenašli významný důkaz MRI-detekovatelného poranění mozku ani jasné biologické abnormality, které by jejich potíže jednotně vysvětlily. Současně ale NIH zdůraznil, že lidé popisovali skutečné a někdy velmi závažné symptomy.
Tohle je věta, která by měla stát uprostřed celého článku: nenalezený důkaz poškození není totéž co důkaz, že se nic nestalo. Medicína neumí všechno změřit. MRI není absolutní detektor veškeré bolesti, poruchy rovnováhy nebo kognitivních obtíží. Zároveň ale platí i druhá část: pokud rozsáhlé testování nenachází očekávané poškození, oslabuje to jednoduchou verzi příběhu o jednotném fyzickém útoku, který u všech postižených zanechal stejnou biologickou stopu.
Právě tady se z Havana syndrome stává téma nejen bezpečnostní, ale i epistemologické. Jak poznáme, co se stalo, když máme reálné utrpení, ale ne jednoznačný nález? Co váží víc: výpověď pacienta, obraz mozku, zpravodajský odhad, fyzikální možnost, politické podezření, nebo absence důkazu? V běžném životě chceme jasnou odpověď. V takových případech ale věda často nabízí jen nepohodlnou větu: zatím nevíme dost.
Psychogenní neznamená vymyšlené
Jednou z hypotéz je psychogenní nebo funkční mechanismus. V populární debatě se to bohužel okamžitě překládá jako „bylo to jen v hlavě“. To je nepřesné a necitlivé. Psychogenní, funkční nebo stresově podmíněné potíže mohou být fyzicky velmi reálné. Lidé je nefalšují, nevymýšlejí si je pro pozornost a netrpí méně jen proto, že jejich příčina neleží v jednoduše viditelném poškození tkáně. Mozek a tělo nejsou dva oddělené světy. Stres, očekávání, strach, prostředí, trauma a nervový systém spolu mohou vytvářet symptomy, které člověka skutečně omezují.
Hromadné psychogenní fenomény jsou navíc historicky doložené. Vyskytují se v komunitách, školách, pracovních kolektivech nebo uzavřených prostředích, kde se lidé sdíleně obávají určité hrozby. To ale neznamená, že každá skupina lidí s podobnými příznaky automaticky spadá do této kategorie. U Havana syndrome je psychogenní vysvětlení jednou z možností, nikoli univerzálním razítkem. U některých případů může hrát roli stres, očekávání nebo pracovní prostředí; u jiných mohou být ve hře zdravotní, environmentální nebo dosud nepochopené faktory.
Je proto mnohem přesnější říct, že část fenoménu může souviset se způsobem, jak tělo reaguje na nejistotu, strach a zátěž, než tvrdit, že „se nic nestalo“. To je možná nejdůležitější lekce celého případu. Mezi tajnou zbraní a předstíráním existuje široké pole skutečných lidských stavů, které jsou složité právě proto, že nemají jednoduchý příběh.
Konspirace miluje prázdná místa
Havana syndrome je učebnicový příklad toho, jak vzniká moderní konspirační přitažlivost. Má skutečné postižené lidi, nejasnou příčinu, tajné služby, Kubu, možné mikrovlnné zbraně, Rusko v pozadí mediálních spekulací, začerněné dokumenty, politické spory i lékařskou nejistotu. Každý prvek sám o sobě vyvolává otázky. Dohromady tvoří dokonalý prostor pro jednoznačné příběhy.
Konspirace často nevzniká tam, kde nejsou žádná fakta. Vzniká tam, kde faktů není dost na uzavřený obraz, ale je jich dost na dramatickou představivost. Právě tam se lidská mysl snaží doplnit chybějící části. Pokud někdo slyšel zvuk, onemocněl a pracoval pro ambasádu v nepřátelském prostředí, zní tajný útok intuitivně logicky. Pokud lékařské testy nenajdou poškození, zní psychogenní vysvětlení intuitivně logicky. Problém je, že intuice není důkaz. A v případě Havana syndrome se různé intuice navzájem přetlačují už téměř deset let.
Proto je tento případ tak nepohodlný. Nedovoluje jednoduché uspokojení. Není fér označit postižené za oběti vymyšleného problému. Není fér ani tvrdit, že máme jasný důkaz neviditelné zbraně řízené konkrétním státem. Poctivá odpověď je méně atraktivní: pod jedním názvem se pravděpodobně skrývá více typů událostí, více mechanismů a více úrovní nejistoty.
Záhada, která možná nemá jednu odpověď
Možná největší omyl kolem Havana syndrome spočívá v předpokladu, že existuje jedna příčina pro všechny případy. Jedna zbraň, jeden pachatel, jedna nemoc, jedna psychologická reakce, jedna budova, jeden toxin. Jenže svět tak často nefunguje. Pod mediálně silným názvem se mohly sejít různé zdravotní stavy, různé expozice, různé pracovní podmínky, různé míry stresu a možná i několik případů, které zůstávají zvláštní i po vyloučení běžnějších vysvětlení.
Právě proto Havana syndrome nezmizí jen tím, že jedna zpráva řekne „velmi nepravděpodobné“ a jiná „stále možné“. Pro postižené lidi je to otázka péče, uznání a léčby. Pro vědce otázka mechanismu. Pro zpravodajce otázka hrozby. Pro politiky otázka odpovědnosti. Pro veřejnost otázka důvěry. A pro konspirační svět dokonalý motor, protože každá nejasnost se dá proměnit v další důkaz skrytého příběhu.
Nejpoctivější závěr proto není efektní. Havana syndrome není vyřešený případ v klasickém smyslu. Víme, že lidé hlásili skutečné potíže. Víme, že některé hypotézy jsou fyzikálně možné, ale ne definitivně prokázané. Víme, že většina amerických zpravodajských hodnocení byla skeptická k zapojení cizího protivníka. Víme, že lékařské studie nenašly jednotné poškození mozku, které by vše vysvětlilo. A víme, že právě tato kombinace skutečných symptomů a neúplných důkazů je živnou půdou pro nejsilnější příběhy.
Havana syndrome tak možná není záhada jedné tajné zbraně. Možná je to záhada moderního světa, který se naučil hledat okamžitý viník i tam, kde realita zůstává rozmazaná. Někdy nás nejvíc neděsí to, co víme. Děsí nás prostor mezi možností a důkazem.
Zdroje: Office of the Director of National Intelligence – Updated Assessment of Anomalous Health Incidents, January 2025 [1], DNI – Statement on the Intelligence Community Assessment on AHIs, 2023 [2], NIH – NIH studies find severe symptoms of “Havana Syndrome,” but no evidence of MRI-detectable brain injury or biological abnormalities [3], JAMA – Neuroimaging Findings in US Government Personnel and Their Family Members Involved in Anomalous Health Incidents [4], National Academies – An Assessment of Illness in U.S. Government Employees and Their Families at Overseas Embassies [5], National Academies – New Report Assesses Illnesses Among U.S. Government Personnel and Their Families at Overseas Embassies [6], GAO – Havana Syndrome: Better Patient Communication and Monitoring Needed to Ensure Timely Treatment [7], House Permanent Select Committee on Intelligence – Unclassified Interim Report on Anomalous Health Incidents [8], img ai generated
