A to je fascinující – protože tím pochopíme, proč je Sahara dnes tak extrémní… a proč se stále mění.
Země se posunula – doslova.
Jak jsme viděli v předchozí kapitole, Sahara dýchá podle toho, kolik slunce dopadá v létě na severní Afriku.
Kolem 6 000 př. n. l. začala klesat intenzita letního slunečního záření na severní polokouli (kvůli Milankovičovým cyklům).
Co to znamenalo?
Slunce v létě tolik neohřívalo pevninu.
Monzuny slábly.
Vzduch nad oceánem se méně nasával do vnitrozemí.
Déšť mizel.
Znělo by to pomalu – ale pozor: Vědci zjistili, že v některých oblastech Sahara vyschla během pouhých 200–300 let.
To je v geologickém měřítku jako přepnutí vypínače.
Vegetace zmizela… a Sahara se „sama zničila“
Málo srážek → tráva usychá → mizí stromy → odkrytá půda → více odrazu slunečního světla (albedo) → méně tepla u povrchu → ještě méně deště.
Rozjíždí se bludný kruh sucha. Tento mechanismus se jmenuje pozitivní zpětná vazba.
➡ Čím méně vegetace, tím sušší klima.
➡ Čím sušší klima, tím méně vegetace.
Sahara tak sama urychlila svou smrt.
Oceány otočily proudy
Velkou roli hraje Atlantský oceán. Vlhký vzduch ze západu je zdrojem monzunů. Když se změní teplota oceánu, změní se cirkulace atmosféry.
Vědci zjistili, že během vysychání Sahary Atlantik na severu ochladl, tropické pásmo deště (ITCZ) se posunulo k jihu, výsledkem čeho bylo, že déšť, který obvykle padal nad Saharou, začal padat nad Nigérií, Kongem a Guinejským zálivem.
Sahara tak přišla o vodu nejen shora (z atmosféry), ale i z oceánu.
Hadleyho buňka – neviditelná, ale rozhodující
Nad rovníkem se teplý vlhký vzduch zvedá → stoupá → ochlazuje se → prší. Pak se suchý vzduch přesouvá na sever a klesá kolem 20.–30. rovnoběžky.
A kam dopadá? Přesně na Saharu. Tento klesající, horký, suchý vzduch brání vzniku mraků. Tomu se říká Hadleyho cirkulace.
V momentě, kdy se Sahara zaczala oteplovat a oceán ochlazovat, Hadleyho buňka se posílila. Výsledek? Sahara dostává „vysoušecí“ vzduch 24/7. Déšť se tu téměř nemůže vytvořit.
Sahara se proměnila ve „stroj na písek“
Jakmile zmizela vegetace, půda ztratila stabilitu. Vítr začal unášet jemné částice půdy a měnit je v písek.
Vyfoukaný materiál se hromadil do dun.
Duny blokovaly proudění větru i vlhkosti.
Klima se stalo extrémně stabilním – ale suchým.
A člověk? Možná to ještě urychlil.
Pozor – tohle je důležité (a vědecky velmi diskutované). Existují důkazy, že lidé mohli proces vysychání urychlit. Jak? Nadměrné spásání dobytkem, vypalování vegetace, odlesňování pro pastviny.
Tím zničili rostliny, které zadržovaly vodu v krajině. To dále znamená více eroze, více písku, a ještě méně mraků.
Někteří klimatologové tvrdí: Kdyby tam lidé nebyli, Sahara by se proměnila v poušť pomaleji – nebo možná vůbec ne v tak extrémní podobě. Jiní nesouhlasí.
Ale faktem je, že člověk byl u toho. A možná přiložil ruku k dílu.
Výsledek: Sahara jako ji známe dnes - téměř žádný déšť, silné větry, extrémní rozdíly teplot, minimum života.
Ale pozor: Tahle „stabilita“ je jen přestávka. Protože Sahara nikdy nezůstává stejná navždy. Jen čeká na další spouštěč.
A ten… možná už přichází.
Predcházející díly seriálu Sahara:
Sahara (1.): Čas, kdy největší písečná poušť na Zemi ještě nebyla pouští
Sahara (2.): Důkazy ukryté pod pískem - vědci konečně odkrývají tajemství této podivuhodné krajiny
Sahara (3.): Proč se právě tady neustále střídá zeleň a poušť – a co s tím má společného vesmír?
Sahara (4.): Poslední zelená Sahara – ráj, který zrodil civilizace
