Beztíže jako biologický šok
Lidské tělo je produktem gravitace. Každá buňka, kost i céva počítá s tím, že „dole“ existuje. Ve stavu mikrogravitace se ale tento základní předpoklad rozpadá.
Během dlouhodobého pobytu ve vesmíru se krev přesouvá do horní poloviny těla, svaly a kosti přestávají dostávat mechanickou zátěž a srdce se zmenšuje, protože „nemusí pumpovat proti tíži“.
Po návratu na Zemi pak gravitace působí jako cizí, drtivá síla.
Když se krev nahrne tam, kam nemá
Jedním z nejdramatičtějších momentů Kellyho návratu byl náhlý přesun krve do nohou. Cévy, které si odvykly regulovat tlak, nedokázaly reagovat. Výsledkem byl prudký otok, bolest a pocit, že končetiny „nepatří k tělu“.
Tento jev je známý jako ortostatická intolerance – a u dlouhodobých astronautů patří k největším rizikům.

Kosti, svaly a tělo „o desítky let starší“
Ve vesmíru dochází k úbytku svalové hmoty, hustoty kostí, i pevnosti kloubů.
I přes každodenní cvičení Kelly po návratu popisoval pohyb jako vstávání starého muže z křesla. Kostní hmota se obnovuje jen částečně – některé změny jsou trvalé.
Zrak, který se už nevrátil do původního stavu
Jedním z nejznepokojivějších efektů dlouhodobého pobytu ve vesmíru je SANS – Spaceflight-Associated Neuro-ocular Syndrome.
Zvýšený tlak tekutin v horní části těla totiž deformuje oční bulvu, mění tvar sítnice a zhoršuje ostrost vidění.
U Kellyho se zrak už nikdy plně nevrátil. A není sám – tento problém hlásí většina astronautů s delšími misemi.
Imunita, kůže a „vesmírné alergie“
Kelly po návratu popisoval rozsáhlé kožní vyrážky, zánětlivé reakce, i dlouhodobé horečky.
Vesmír totiž rozlaďuje imunitní systém. Beztíže, radiace a stres mění expresi genů odpovědných za obranu organismu. Tělo reaguje přehnaně – nebo naopak vůbec.
Mozek, který ztratil kompas
Jedním z nejméně viditelných, ale nejzásadnějších problémů byl rozpad vestibulárního vnímání. Mozek ve vesmíru přestává používat informace o gravitaci a po návratu:
nedokáže správně vyhodnotit polohu těla,
způsobuje závratě,
vyvolává nevolnost a dezorientaci.
Chůze se znovu stává učeným pohybem.
Experiment, který nešel zopakovat
Scott Kelly měl jednovaječné dvojče Marka Kellyho, také astronauta, který zůstal na Zemi. NASA tak mohla porovnávat genetické změny, epigenetické reakce, imunitní systém, i metabolismus.
Výsledky ukázaly, že vesmír mění lidské tělo rychleji a hlouběji, než se čekalo – a že návrat do původního stavu není samozřejmost.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Když se v noci podíváte na nebe, díváte se do minulosti vesmíru. Tohle všechno vám ale zůstává skryté
Co to znamená pro cestu na Mars
Kellyho tělo je varování. Rok ve vesmíru zanechal dlouhodobé, místy nevratné následky. Mise na Mars by trvala roky, bez možnosti rychlého návratu a s ještě vyšší dávkou radiace.
Otázka dnes nezní „zvládneme tam doletět?“, ale "přežije lidské tělo návrat?“
Scott Kelly se nestal obětí vesmíru. Stal se jeho biologickým kronikářem. Jeho tělo ukázalo, že člověk není stavěn na život bez gravitace – a že každý další krok do hlubokého vesmíru bude vyžadovat nejen technologii, ale radikální přehodnocení lidské fyziologie.
Zdroje: NASA, Scott Kelly Endurance, Ranking, ESA, foto: PicRyl




