Ukázalo se, že čím přesněji dokážeme měřit a modelovat realitu, tím častěji narážíme na její složitost a nejednoznačnost.
Věda v roce 2025 častěji než dřív otevřeně přiznávala, kde končí jistota a začíná nejistota. Ne jako slabost, ale jako přirozený důsledek hlubšího porozumění komplexním systémům. Mnohé dříve pevné představy se ukázaly jako zjednodušené, jiné bylo nutné zásadně přehodnotit. Nešlo přitom o ztrátu poznání, ale o jeho zpřesnění.
Tato bilanční mapa roku 2025 proto není přehledem „největších objevů“. Je spíše přehledem oblastí, ve kterých se změnil způsob, jakým o světě přemýšlíme. Od kosmologie přes neurovědy až po klima a filozofii vědy se ukazuje společný motiv: realita je propojenější, méně přímočará a méně definitivní, než jsme si dlouho mysleli.
Právě tyto posuny – nenápadné, ale strukturální – budou formovat vědecké otázky i společenské debaty v dalších letech.
OBSAH:
1. Vesmír: čím přesněji měříme, tím méně si jsme jisti
2. Mozek a vědomí: paměť není archiv
3. Umělá inteligence: méně fascinace, víc odpovědnosti
4. Čas: fyzikální veličina vs. lidská zkušenost
5. Biologie: tělo jako propojený systém
6. Planeta a klima: méně sporů, víc dat
7. Nejistota jako hodnota poznání
Závěrečná poznámka
1. Vesmír: čím přesněji měříme, tím méně si jsme jisti
Ještě před několika lety panovala v kosmologii opatrná naděje, že s dostatečně přesnými daty se obraz vesmíru začne konečně „uzavírat“. Rok 2025 ukázal pravý opak.
Nová pozorování vesmíru nejsou klíčem k jednoduchým odpovědím, ale spíše zrcadlem, ve kterém se ukazují slabiny našich dosavadních modelů.
Zásadní roli v tomto posunu sehrála pokračující analýza dat z NASA a ESA, především z pozorování prováděných vesmírným teleskopem Jamese Webba. Ten umožnil nahlédnout hlouběji do raného vesmíru, než bylo kdy dříve možné. Ukázalo se však, že některé galaxie vznikaly dříve, rychleji a v odlišných strukturách, než předpokládají standardní kosmologické modely.
Zpřesňování map galaxií, mimo jiné díky misi Gaia Evropské kosmické agentury, zároveň odhalilo, že rozložení hmoty ve vesmíru je komplexnější, než naznačovaly dosavadní simulace. To znovu otevřelo otázky kolem temné hmoty a temné energie – pojmů, které sice tvoří většinu obsahu vesmíru, ale jejichž fyzikální podstata zůstává neznámá.
Namísto očekávaného „uzavření příběhu“ se kosmologie v roce 2025 dostala do zvláštní fáze intelektuální poctivosti. Vědci čím dál častěji připouštějí, že některé základní předpoklady o vývoji vesmíru mohou být neúplné nebo zásadně zjednodušené. Nejde přitom o krizi oboru, ale o jeho zrání. Čím přesnější jsou přístroje, tím zřetelněji se ukazuje, že vesmír není elegantní rovnice, ale dynamický a historicky komplikovaný proces.
Rok 2025 tak v kosmologii nepřinesl velké vítězství, ale něco možná cennějšího: ochotu přiznat, že nevíme, a odvahu přepsat mapu reality tam, kde přestává odpovídat pozorováním. Právě tento posun – od jistoty k otevřeným otázkám – bude určovat podobu výzkumu vesmíru v nadcházejících letech.
MOHLO BY SA VÁM LÍBIT:
Nejnebezpečnější místo ve vesmíru: prostor, kde fyzikální zákony přestávají být našimi spojenci
Temná energie: největší záhada dnešní fyziky a proč se vesmír rozpíná stále rychleji
Temná hmota a teorie, které ji přepisují: proč vědci přehodnocují jednu z největších záhad vesmíru
Co se na Měsíci změnilo od první návštěvy lidí – a proč dnes pochybnosti o přistání nedávají smysl
2. Mozek a vědomí: paměť není archiv
Ještě donedávna se paměť v populárním i odborném diskurzu často popisovala jako druh mentálního archivu. Události se měly ukládat, později znovu „vyvolat“ a případně porovnat s realitou. Výzkumy, které se v roce 2025 dostaly do popředí, ale tento obraz dál narušují. Stále zřetelněji se ukazuje, že paměť není pasivní úložiště, ale aktivní proces, který realitu neustále přepisuje.
Neurovědecké týmy z institucí, jako je MIT McGovern Institute for Brain Research, Stanford Neurosciences Institute, University College London nebo Max Planck Institute for Human Cognitive and Brain Sciences, v posledních letech systematicky ukazují, že každé vybavení vzpomínky ji zároveň mění. Paměť se při „čtení“ znovu zapisuje – a pokaždé trochu jinak.
Rok 2025 přinesl silnější důraz na roli emocí v tomto procesu. Ukazuje se, že emoce nejsou jen doprovodnou reakcí na vzpomínku, ale aktivním činitelem, který ovlivňuje její podobu. To znamená, že dvě osoby mohou stejnou událost nejen vnímat odlišně, ale i upřímně pamatovat jinak – bez vědomého zkreslování.
Zásadní je i posun v chápání vztahu mezi pamětí a realitou. Paměť už není chápána jako záznam minulosti, ale jako nástroj orientace v přítomnosti. Mozek podle aktuálních poznatků neustále rekonstruuje minulost tak, aby dávala smysl současnému prožívání a budoucím očekáváním. To má dalekosáhlé důsledky – od psychologie svědectví přes léčbu traumat až po otázky osobní identity.
V širším kontextu roku 2025 tak neurověda přispěla k jedné z nejzajímavějších změn perspektivy: realita, kterou prožíváme, není pevně daná, ale vzniká v neustálém dialogu mezi vnějším světem a vnitřními procesy mozku. To, co považujeme za „vzpomínku“, je spíše interpretace než otisk minulosti.
Stejně jako v kosmologii i zde platí, že přesnější metody nevedou k jednoduchým závěrům. Naopak ukazují, že lidská mysl je adaptivní, proměnlivý a někdy i nespolehlivý systém. Právě tato nespolehlivost však nemusí být chybou – může být cenou za schopnost přizpůsobovat se složité a nejednoznačné realitě.
MOHLO BY SA VÁM LÍBIT:
Mozek nesnáší prázdno: když chybí realita, začne si ji vymýšlet sám
Proč si tak rádi komplikujeme život přílišným přemýšlením? Věda nabízí překvapivě jasnou odpověď
Mozek, který sám opravuje své chyby: revoluční objev tichých neuronálních přepisů
Zapomínání jako strategie přežití: věda vysvětluje, proč mozek maže vzpomínky
Proč mozek vědomě přepisuje realitu: klamy, kterým věříme každý den
3. Umělá inteligence: méně fascinace, víc odpovědnosti
Ještě nedávno se debata o umělé inteligenci točila především kolem výkonu. Kolik dat dokáže systém zpracovat, jak rychle se učí, v čem překonává člověka. Rok 2025 ale přinesl zřetelný posun. Otázka už nezní jen co AI dokáže, ale stále častěji co s jejími schopnostmi děláme – a co by dělat neměla.
Výzkumné instituce, jako je Alan Turing Institute, MIT Computer Science and Artificial Intelligence Laboratory nebo Stanford Human-Centered AI, se v roce 2025 výrazně posunuly od demonstrací technologických možností k analýze důsledků. Pozornost se začala soustředit na to, jak AI ovlivňuje lidské rozhodování, instituce a sociální struktury.
Jedním z klíčových témat se stal fakt, že umělá inteligence není neutrální. Modely se učí ze světa takového, jaký je – se všemi jeho nerovnostmi, zkresleními a chybami. AI proto tyto vlastnosti nejen odráží, ale často i zesiluje. Rok 2025 přinesl více empirických studií, které ukazují, že bez lidského dohledu a jasně nastavených hranic může AI reprodukovat problematické vzorce v oblastech, jako je hodnocení rizik, rozhodování o zdrojích nebo předpovědi chování.
Zásadní posun se odehrál i v samotném jazyce, kterým o AI mluvíme. Termíny jako „inteligence“ nebo „porozumění“ jsou čím dál častěji zpochybňovány. Vědci upozorňují, že současné systémy nejsou myslící bytosti, ale statistické nástroje, které pracují s pravděpodobností, nikoli s významem. Tento rozdíl je klíčový – nejen z filozofického hlediska, ale i pro praktické použití technologií.
Rok 2025 tak v oblasti umělé inteligence znamenal určité vystřízlivění. Fascinace novými možnostmi nezmizela, ale byla doplněna o otázky odpovědnosti, transparentnosti a lidské kontroly. Stále jasněji se ukazuje, že největší výzvou AI není její výkon, ale způsob, jakým ji společnost začlení do rozhodovacích procesů.
Podobně jako v kosmologii a neurovědách i zde platí, že více dat a sofistikovanější modely nevedou automaticky k větší jistotě. Naopak zdůrazňují potřebu opatrnosti. Umělá inteligence se v roce 2025 nestala samostatným aktérem, ale zůstala nástrojem – silným, ale zároveň nebezpečným, pokud zapomeneme, kdo nese konečnou odpovědnost.
MOHLO BY SA VÁM LÍBIT:
AI, která chápe lidské emoce: nový model poprvé rozpoznává úmysl místo výrazu
AI, která umí tvořit fyzikální zákony: věda testuje, kam až může zajít
Proč nás AI uklidňuje – a kdy by nás měla začít opravdu znepokojovat
Jak AI mění naše vnímání sebe sama: Ne nenápadně. A ne jen technologicky
4. Čas: fyzikální veličina vs. lidská zkušenost
Čas patří k pojmům, které se zdají být samozřejmé – dokud se je nepokusíme přesně definovat. V roce 2025 se otázka času znovu vynořila jako jedno z nejzajímavějších témat na pomezí fyziky, filozofie a lidské zkušenosti. Ne proto, že by věda našla definitivní odpověď, ale proto, že se stále jasněji ukazuje, že neexistuje jediný univerzální čas, který by platil pro všechny úrovně reality.
V teoretické fyzice pokračovaly debaty o povaze času zejména v rámci prací spojených s institucemi, jako je Perimeter Institute for Theoretical Physics, CERN a akademickými centry zaměřenými na filozofii fyziky, například na University of Oxford. Tyto výzkumy ukazují, že čas ve fyzikálních rovnicích nemusí mít stejný status, jaký mu přisuzuje naše každodenní zkušenost.
Jedním z klíčových rozporů zůstává rozdíl mezi časem jako měřitelnou veličinou a časem jako prožívanou realitou. Zatímco fyzika pracuje s časem jako s osou, na které se odehrávají události, lidská mysl vnímá čas subjektivně – jako něco, co se může zrychlovat, zpomalovat nebo dokonce „zastavovat“ v závislosti na emocích, pozornosti a paměti. Výzkumy z oblasti neurověd a psychologie stále jasněji ukazují, že prožívaný čas není pouhou iluzí, ale biologicky zakotveným procesem.
Rok 2025 také přinesl návrat hlubších filozofických otázek do vědecké debaty. Patří mezi ně například otázka, zda minulost existuje jako objektivní realita, nebo pouze jako stopa v současnosti. Některé fyzikální modely naznačují, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností nemusí být tak zásadní, jak jej vnímáme v běžném životě. To však neznamená, že by lidská zkušenost času byla chybná – spíše ukazuje, že čas má více vrstev, které se navzájem nepřekrývají dokonale.
V širším kontextu roku 2025 se tak čas stal symbolem rostoucího napětí mezi přesným měřením a lidským prožíváním reality. Čím lépe dokážeme popsat čas na úrovni částic a rovnic, tím méně se zdá být slučitelný s tím, jak jej zakoušíme v každodenním životě. Tento rozpor není chybou vědy, ale přirozeným důsledkem snahy popsat svět z různých perspektiv.
Stejně jako v předchozích oblastech i zde platí, že rok 2025 nepřinesl definitivní odpovědi. Přinesl však něco jiného: ochotu brát vážně otázky, které nemají jednoduché řešení. Čas se tak znovu stal nejen předmětem měření, ale i hlubšího přemýšlení o tom, jak realitu vlastně chápeme.
MOHLO BY SA VÁM LÍBIT:
Proč paradox dědečka neukazuje, že cestování časem je složité – ale že čas není místo
Proč se nám někdy zdá, že se čas zpomalí – a proč to není iluze
5. Biologie: tělo jako propojený systém
Ještě poměrně nedávno se lidské tělo popisovalo jazykem mechaniky. Orgány měly své funkce, poruchy se opravovaly izolovaně a zdraví bylo chápáno jako součet správně fungujících částí. Rok 2025 tento pohled dál oslaboval. V biologii a medicíně se stále silněji prosazuje chápání těla jako dynamického, vzájemně propojeného systému, jehož vlastnosti nelze pochopit rozkladem na jednotlivé komponenty.
Významnou roli v tomto posunu hrají výzkumy institucí, jako jsou National Institutes of Health, Harvard Medical School, European Molecular Biology Laboratory nebo Wellcome Sanger Institute. Tyto týmy v roce 2025 dál rozvíjely pohled, podle něhož zdraví nevzniká z izolovaných procesů, ale z rovnováhy mezi genetickými faktory, imunitou, mikrobiomem a prostředím.
Zvláštní pozornost si získal mikrobiom – soubor mikroorganismů, které s lidským tělem sdílejí jeden ekosystém. Stále více studií ukazuje, že mikrobiom neovlivňuje jen trávení, ale i imunitní reakce, metabolismus a dokonce některé aspekty chování. V roce 2025 se tak definitivně opustila představa „hostitele a parazita“ a nahradil ji obraz spolupracujícího systému, v němž rovnováha znamená víc než absolutní kontrola.
Podobný posun se odehrál i v chápání imunity. Imunitní systém už není vnímán jako jednoduchý obranný mechanismus, ale jako adaptivní síť, která se neustále učí a reaguje na měnící se podmínky. To má důsledky pro léčbu chronických onemocnění, autoimunitních poruch i pro přístup k prevenci. Místo snahy „umlčet“ určité reakce se stále častěji mluví o jejich regulaci a porozumění kontextu, ve kterém vznikají.
Rok 2025 zároveň posílil systémový přístup k biologii jako celku. Místo hledání jediné příčiny se výzkum zaměřuje na vztahy, zpětné vazby a dlouhodobé adaptace. Tento přístup je sice méně intuitivní a obtížněji se komunikuje, ale nabízí realističtější obraz živých organismů – včetně člověka.
V širším kontextu této bilance tak biologie přispěla k jednomu z nejzásadnějších posunů roku 2025: od myšlení v izolovaných funkcích k chápání života jako propojeného systému. Tělo se nejeví jako stroj, který je třeba opravit, ale jako proces, kterému je třeba porozumět. A právě tato změna perspektivy bude mít dlouhodobý dopad na medicínu, výzkum i každodenní vnímání zdraví.
MOHLO BY SA VÁM LÍBIT:
DNA, která poslouchá naše emoce: co naznačuje výzkum epigenetiky
Vědci objevili nový typ spánku: mozek se čistí i bez zavřených očí
Krev, která se opravuje sama: vědci objevili tajný systém regenerace v lidském těle
Nejvzácnější prvky v lidském těle: kde se berou a proč jich je tak málo
Lidské tělo má svůj strop: vědci zjistili, že i elitní sportovci narážejí na biologický limit
6. Planeta a klima: méně sporů, víc dat
Ještě před několika lety byla debata o klimatu často rámována jako střet názorů. Otázky zněly, zda ke změně klimatu dochází, zda je způsobena lidskou činností a jak vážné jsou její dopady. Rok 2025 tento rámec dál posunul. Vědecká diskuse se stále méně soustředí na „jestli“ a stále více na „jak rychle, kde a s jakými důsledky“.
Zásadní roli v tomto posunu hrají dlouhodobá měření a modely institucí, jako je IPCC, NOAA, Copernicus Climate Change Service nebo Potsdam Institute for Climate Impact Research. Data z těchto zdrojů v roce 2025 přinesla přesnější regionální projekce a detailnější popis extrémních jevů, které dříve bylo možné hodnotit jen v globálním měřítku.
Jedním z nejvýraznějších posunů je důraz na konkrétní dopady. Klimatická změna se v datech neprojevuje jako vzdálený, abstraktní problém, ale jako soubor lokálně specifických jevů – od extrémních vln veder přes změny srážkových režimů až po častější a intenzivnější sucha či povodně. Rok 2025 ukázal, že tyto jevy nelze chápat jako výjimky, ale jako nový normál, se kterým musí společnost počítat.
Změnil se i tón vědecké komunikace. Místo varování a apokalyptických scénářů se do popředí dostává jazyk pravděpodobností, rizik a adaptace. Výzkum se stále více zaměřuje na otázky, jak se mohou města, infrastruktura a zemědělství přizpůsobit měnícím se podmínkám, a jaké strategie snižují zranitelnost společnosti vůči extrémům. Nejde přitom o rezignaci, ale o realistické přijetí dat, která jsou k dispozici.
Rok 2025 také ukázal limity klimatických modelů. Přestože jsou stále přesnější, zůstávají zatíženy nejistotami, zejména pokud jde o extrémní události a jejich vzájemné působení. Věda tak otevřeně přiznává, že klimatický systém je komplexní a nelineární – a že některé procesy nelze spolehlivě předpovědět s dlouhým předstihem.
V rámci této bilanční perspektivy tak klimatická věda v roce 2025 nepřinesla jednoduché odpovědi ani definitivní řešení. Přinesla však něco jiného: posun od ideologických sporů k práci s daty, která jsou čím dál konkrétnější a obtížněji ignorovatelná. Právě tato změna – klidná, ale neúprosná – může mít v dlouhodobém horizontu větší dopad než jakákoli jednorázová deklarace.
MOHLO BY SA VÁM LÍBIT:
Nejpodivnější místa na planetě: lokality s jevy, které věda zatím neumí vysvětlit
Nejnebezpečnější bouře planety: monstrózní supercely, které lámou kontinenty
Mraky v pohybu: skryté posuny v oblačnosti, které mění celkové klima planety. Proč na tom záleži?
Neviditelné mořské vlny, které vznikají bez větru: proč se jich bojí i oceánografové
7. Nejistota jako hodnota poznání
Jedním z nejméně nápadných, a přesto nejzásadnějších posunů roku 2025 nebyl konkrétní objev, ale změna postoje. Napříč obory se stále častěji objevuje ochota otevřeně pojmenovat hranice poznání – nikoli jako selhání, ale jako integrální součást vědecké práce. Věda v roce 2025 méně slibovala a více vysvětlovala, kde a proč si nemůže být jistá.
Tento přístup je patrný zejména v oblastech, které se zabývají komplexními systémy – od klimatu přes biologii až po společenské a technologické procesy. Výzkumné instituce, jako je Santa Fe Institute nebo široká síť pracovišť Max Planck Society, dlouhodobě upozorňují na to, že některé jevy nelze pochopit izolovaně ani předvídat lineárně. Malé změny mohou vést k nepřiměřeným důsledkům a přesnost modelů má své přirozené limity.
Rok 2025 tento pohled posílil i v prestižních vědeckých publikacích. V přehledových studiích a editorských komentářích se stále častěji objevuje důraz na transparentní práci s nejistotou – tedy na jasné oddělení toho, co víme, od toho, co pouze předpokládáme. Tento posun má zásadní význam nejen pro samotnou vědu, ale i pro způsob, jakým jsou její výsledky komunikovány veřejnosti.
Nejistota zde neznamená chaos ani relativismus. Naopak. Znamená uznání toho, že realita je složitější než naše modely a že poznání je proces, nikoli stav. Věda se tak v roce 2025 stále méně prezentuje jako zdroj definitivních odpovědí a stále více jako nástroj orientace v nejistém světě.
V tomto smyslu lze říci, že největším „poznatkem“ roku 2025 nebyla nová teorie ani převratný objev, ale posun v samotném pojetí vědecké jistoty. Ochota říci „nevíme“ se ukazuje jako známka síly, nikoli slabosti. Právě tato intelektuální pokora může být klíčem k dalšímu pokroku – a zároveň protiváhou vůči zjednodušeným narativům, které slibují rychlá a snadná řešení.
Rok 2025 tak zanechává vědu v pozici, která není triumfální, ale stabilní. Ukazuje, že skutečné porozumění světu nezačíná u odpovědí, ale u dobře položených otázek. A že nejistota, správně pochopená, není překážkou poznání, ale jeho podmínkou.
Závěrečná poznámka
Rok 2025 nepřinesl jednoduchý obraz světa, ale mapu, která má víc vrstev než dřív. Ukázal, že pokrok dnes často nevypadá jako odpověď, ale jako zpřesnění otázky. Vesmír se nejeví přehlednější, lidská mysl nečitelnější, technologie méně ambiciózní ani planeta klidnější. Přesto – nebo právě proto – je naše porozumění realitě hlubší.
Možná je to jeden z nejdůležitějších posunů současné vědy: odvaha nezjednodušovat svět jen proto, aby byl srozumitelný. Připustit nejistotu neznamená ztratit směr, ale získat přesnější kompas. A právě s ním vstupujeme do dalšího roku.
