Teorie se střetávaly: od válečků z kmenů přes dřevěné sáně až po fantazie o pomoci mimozemšťanů. Teď ale nový výzkum přinesl překvapivě elegantní odpověď – sochy se nevalily ani netahaly, ale doslova kráčely.
Když se kámen rozkýve
Tým archeologů a antropologů z Binghamton University využil 3D modelování a terénní experimenty, aby zjistil, zda starodávní obyvatelé ostrova dokázali hýbat sochami pomocí lan a gravitace.
A výsledek? Ano.
Sochy se opravdu mohly pohybovat „chůzí“ – kývavým, kolébavým pohybem dopředu, který vzniká střídavým tahem lan ze dvou stran.
„Ukazuje to, že lidé z Rapa Nui byli neuvěřitelně chytří,“ říká spoluautor studie profesor Carl Lipo. „Nepotřebovali kovy ani kola. Pracovali s tím, co měli, a přitom dosáhli výsledků, které dnes obdivujeme po celém světě.“
Sochy, které nejsou jen hlavami
Ikonické „hlavy“ moai mají ve skutečnosti celá těla – mnoho z nich je zčásti zasypáno sopečnou půdou. Byly vytvořeny mezi 14. a 17. stoletím z místní horniny zvané tuf, což je stlačený vulkanický popel, který se dal snadno opracovat kamennými nástroji (toki).
Na ostrově jich stojí přibližně tisíc a většina vznikla na úpatí sopky Rano Raraku, kde je dodnes vidět jejich rozpracovaný „les“ soch. Moai představovali zemřelé vůdce a významné osoby – sochy se stavěly na kamenné platformy zvané ahu, které zároveň sloužily jako hrobky.
Experiment, který „rozchodil“ minulost
Vědci si všimli, že moai mají specificky tvarovanou základnu – širokou a zakulacenou do tvaru písmene D a tělo nakloněné 5–15 stupňů dopředu. To podle simulací umožňuje, aby se socha při tažení ze stran houpla a udělala „krok“.
Tým poté postavil repliku moai o hmotnosti 4,35 tuny a vyrazil do terénu.
Pomocí lan a 18 lidí dokázali sochu posunout o 100 metrů za 40 minut – bez kladek, bez koleček, bez magie.
„Jakmile se socha rozkýve, pohyb už není těžký. Lidé ji tahají jednou rukou,“ popisuje Lipo. „A čím je větší, tím lépe to funguje. Fyzika to prostě potvrzuje.“
Cesty postavené pro kráčející sochy
Výzkum ukázal i další zajímavost: sochy si „stavěly“ vlastní cesty. Silnice Rapa Nui měly kolem 4 metrů šířky, byly mírně prohloubené a tvořily ideální trasu pro stabilizaci pohybující se sochy.
„Když se díváte na mapu ostrova, zjistíte, že každá socha má svou cestu,“ říká Lipo. „Vypadá to, že obyvatelé ostrova vždy vyčistili úsek, posunuli sochu, vyčistili další a tak dál. Cesta byla součástí samotného rituálu přesunu.“
Konec mýtů o mimozemšťanech
Rapa Nui přitahuje množství divokých teorií – od ztracených civilizací po vesmírné bytosti. Lipo a jeho tým však zdůrazňují, že skutečná odpověď je mnohem krásnější: moai jsou důkazem lidské inteligence, trpělivosti a týmové práce.
„Lidé si vymýšlejí fantastické příběhy, ale zapomínají, že naši předci byli skvělí inženýři,“ dodává Lipo. „Náš experiment ukazuje, že není třeba nadpřirozených sil. Stačí fyzika, provazy a víra v to, že to zvládneme.“
Když se kámen stane živým
Myšlenka „chodících“ soch má navíc hlubší duchovní význam. Pro obyvatele Rapa Nui totiž moai zastupovali své předky, kteří „kráčeli“ po zemi, aby chránili svůj lid. Každý přesun sochy byl proto rituálním aktem – symbolem spojení mezi životem a smrtí, minulostí a přítomností.
Zdroje: Popular Science – How Easter Island’s Famed Heads ‘Walked’, Journal of Archaeological Science – Experimental Movement of Moai Statues, National Geographic – Secrets of the Moai Statues, Smithsonian Magazine – How the Moai Moved, Binghamton University – Carl Lipo Research