Na první pohled to vypadá jako rozpor – strach a fascinace přece nejdou dohromady. Ale psychologie i neurověda mají pro tento zvláštní jev jasné vysvětlení. Takzvaná morbidní zvědavost není úchylka, ale evoluční strategie. Umožňuje nám bezpečně zkoumat nebezpečí a připravit se na něj, aniž bychom mu museli čelit v reálném světě.
Strach jako tréninkový nástroj evoluce
Podle výzkumu z Aarhus University (2023) je sledování temných nebo násilných příběhů formou kognitivního tréninku. Mozek při tom aktivuje centra spojená s přežitím – amygdalu, hipokampus a orbitofrontální kůru. Díky tomu si člověk vytváří simulaci nebezpečné situace, která ho psychicky „očkuje“ proti stresu.
Tento princip se nazývá vicarious learning, tedy učení se zprostředkovanou zkušeností. Z evolučního hlediska bylo výhodnější sledovat cizí chyby a tragédie než si je prožít na vlastní kůži.
Když se hormony strachu mění v adrenalin zážitku
Z biologického hlediska se při sledování temných příběhů uvolňuje adrenalin a dopamin – směs, kterou mozek vnímá jako odměnu. Proto se po napínavém thrilleru často cítíme paradoxně klidněji nebo dokonce euforicky.
Neurovědci z University of Turku (2024) zjistili, že lidé s vyšší empatií mají při sledování hrůzných scén silnější aktivaci tzv. periaqueductal gray – oblasti spojené s obranným chováním. Tím se mozek učí zvládat stres i ve skutečnosti. Temné příběhy tak působí jako bezpečné hřiště pro náš instinkt přežití.
Psychologie morbidní zvědavosti
Termín „morbidní zvědavost“ zavedl psycholog Steven Jay Lynn (2019) a od té doby se stal předmětem desítek studií. Ukazuje se, že lidé s vyšší potřebou poznání (tzv. need for cognition) bývají náchylnější ke zkoumání znepokojujících témat.
Podle rozsáhlé metaanalýzy z University of Oxford (2024) mají tito jedinci také vyšší schopnost regulovat emoce – dokážou se do děsivých příběhů ponořit a zároveň si udržet odstup. To vysvětluje, proč stejné video, které jedné osobě způsobí trauma, může u jiné vyvolat zvědavost a pocit „pochopení temnoty“.
Kultura smrti a digitální doba
Naše fascinace temnotou se s příchodem internetu ještě prohloubila. Fenomén true crime, hororových podcastů a „dark web curiosity“ ukazuje, že strach se stal kulturním fenoménem. Psychologové z Yale University (2024) mluví o tzv. aesthetic fear – strachu pro estetické potěšení.
Tento typ zážitku se odlišuje od skutečné hrůzy tím, že probíhá v bezpečném rámci – mozek ví, že hrozba je jen fikce, a může se soustředit na fascinaci samotným prožitkem.
Když zvědavost léčí
Zajímavé je, že morbidní zvědavost může mít i terapeutický účinek. Výzkum z University of Amsterdam (2023) ukázal, že lidé, kteří se nebojí mluvit o smrti, zpracovávají úzkost lépe než ti, kteří téma zcela vytěsňují.
Tím se uzavírá kruh: fascinace temnotou není nemoc, ale způsob, jak si psychika udržuje rovnováhu mezi poznáním a ochranou. Temné příběhy nás učí, jak žít – paradoxně tím, že nám připomínají, že život je křehký.
Zdroje:
Aarhus University (2023). Fear simulations and adaptive value of morbid curiosity.
University of Turku (2024). Neural correlates of empathy and fear in horror experience.
University of Oxford (2024). Cognitive regulation and individual differences in morbid curiosity.
Yale University (2024). Aesthetic fear and cultural fascination with death in digital media.
University of Amsterdam (2023). Mortality awareness and emotional processing benefits.
Lynn, S. J. (2019). Morbid curiosity and the human attraction to the macabre. Journal of Applied Psychology.