Hora, která slibuje slávu, ale často za vysokou cenu
Právě proto se k tomuto vrcholu už desítky let upínají lidé z celého světa, kteří chtějí stanout na nejvyšším bodě planety a na pár minut vidět svět z místa, kam se dostanou jen ti nejvytrvalejší. Jenže Everest má i druhou tvář, o které se mluví méně, i když ji znají všichni, kdo se k hoře přiblíží opravdu blízko.
Nad určitou výškou už není Everest jen extrémním terénem. Stává se místem, kde lidské tělo přestává fungovat tak, jak má. Kyslíku je zoufale málo, každý krok stojí nepřiměřené množství sil a chyby se tu nepřepočítávají na zranění, ale velmi často na smrt.
A právě proto se z nejvyšší hory světa stalo i něco mnohem temnějšího: jedno z největších otevřených pohřebišť na Zemi.
Na svazích Everestu podle odhadů zůstávají přibližně dvě stovky těl. Celkový počet mrtvých horolezců je výrazně vyšší. Někteří byli sneseni, jiní identifikováni až po desítkách let, ale mnoho z nich na hoře zůstalo přesně tam, kde naposledy padli do sněhu, posadili se k odpočinku nebo se už nedokázali zvednout k dalšímu kroku.
V mrazu, větru a řídkém vzduchu se z lidského těla nestává to, co známe z běžného světa. Nezmizí rychle. Hora si ho zakonzervuje.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Proč mrtví na Everestu zůstávají
Pro člověka, který nikdy nestál v takové výšce, může znít nepochopitelně, že se těla jednoduše nesnesou dolů. Jenže Everest není místo, kde funguje logika běžného světa.
Každý krok nad hranicí přibližně 8 000 metrů — v oblasti, které se říká „death zone“ — je extrémní výkon. Tělo se tam postupně rozpadá zaživa. Mozek je zpomalený, rozhodování otupené a svaly reagují se zpožděním.
Přenést dolů živého člověka je v těchto podmínkách téměř nadlidský úkol. Přenést mrtvé tělo, které může vážit přes sto kilogramů a je navíc ztuhlé a často přimrzlé k podkladu, je úkol, který může zabít i ty, kteří by se o to pokusili. A to se v historii skutečně stalo.
Každá taková snaha je proto rozhodnutím mezi dvěma hodnotami: pietou k mrtvému a bezpečím živých. V praxi téměř vždy vítězí to druhé.
Když se z těl stanou orientační body
Na některých úsecích hory se z mrtvých stali tichí průvodci. Ne proto, že by si to někdo přál, ale protože tam prostě zůstali příliš dlouho na to, aby zmizeli.
Nejznámějším příkladem je takzvaný „Green Boots“, pravděpodobně indický horolezec, jehož tělo leželo roky v malé jeskyni na trase k vrcholu. Každý, kdo šel kolem, věděl, že je blízko vrcholu — a zároveň si uvědomoval, jak blízko je hranice, za kterou už není návratu.
Podobných „bodů“ existuje víc. Některé časem zmizely pod sněhem, jiné byly přemístěny, ale princip zůstává stejný. Hora si pamatuje.
Příběhy, které nezmizely s těly
Za každým z těch těl je konkrétní příběh. Někdy je známý, jindy zůstává anonymní.
Například George Mallory, jeden z prvních lidí, kteří se pokusili Everest zdolat, zmizel v roce 1924. Jeho tělo bylo nalezeno až o 75 let později. Dodnes nikdo neví, jestli se mu podařilo dosáhnout vrcholu, nebo zemřel těsně pod ním.
Jiný příběh patří Francys Arsentiev, která se stala první Američankou na vrcholu bez kyslíku — a zároveň jednou z nejznámějších obětí hory. Při sestupu zůstala vyčerpaná a dezorientovaná na svahu. Několik horolezců se jí pokusilo pomoci, ale nakonec museli odejít, aby přežili sami. To rozhodnutí je pronásledovalo ještě dlouho poté.
A pak je tu příběh David Sharp, který zemřel v roce 2006 v jeskyni, kde ležel i „Green Boots“. Během jeho posledních hodin kolem něj prošly desítky lidí. Někteří si mysleli, že už je mrtvý. Jiní si nebyli jistí. Téměř nikdo nezastavil.
Tenhle případ otevřel nepříjemnou otázku: co se stane s morálkou člověka ve chvíli, kdy je vrchol na dosah?
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Fenomén, kterému se říká „summit fever“
V extrémních podmínkách se lidské rozhodování mění. Horolezci mluví o stavu, kdy se cíl — dosáhnout vrcholu — stane důležitější než všechno ostatní.
Tomuto jevu se říká „summit fever“.
Není to jednoduché odsoudit. Lidé investují roky příprav, desítky tisíc dolarů a obrovské množství energie do jediné šance. Když se dostanou blízko, otočit se zpět znamená přijmout, že všechno bylo „zbytečné“.
Jenže právě v tomhle bodě se často rozhoduje o životě a smrti.
Hora, která se postupně odkrývá
V posledních letech se objevuje ještě jeden zvláštní fenomén. Kvůli oteplování a tání ledovců začínají být viditelná těla, která byla desítky let skrytá pod sněhem.
To znamená, že Everest postupně „vrací“ své oběti zpět na světlo.
Není to dramatický moment. Spíš tiché připomenutí toho, kolik příběhů tam nahoře zůstalo nedokončených.
Proč lidé stále jdou nahoru
Možná nejzvláštnější na celém příběhu je, že nic z toho horolezce neodradí. Každý rok se na Mount Everest vydávají stovky dalších. Vidí těla. Znají příběhy. Vědí, co se může stát. A přesto jdou dál. Protože Everest není jen hora. Je to otázka, na kterou si každý musí odpovědět sám.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: National Geographic, Britannica, Nature, Science Allert, foto wikimedia commons
