Neustále doplňuje, vyhlazuje, potlačuje a přepisuje informace, aby svět působil stabilně a srozumitelně. Moderní neurověda ukazuje, že to, co považujeme za objektivní vjem, je ve skutečnosti nejpravděpodobnější hypotéza, kterou mozek v daném okamžiku považuje za užitečnou.
Z tohoto mechanismu vznikají optické klamy, falešné vzpomínky i pocit, že „vidíme vše“, ačkoliv většina informací je domyšlena.
Mozek je prediktivní stroj: realita vzniká jako předpověď
Poslední desetiletí neurovědy posílilo teorii predictive processing — mozek nepřijímá realitu, ale předpovídá ji. Signály z okolí slouží převážně jako kontrola, zda se předpověď trefila.
V praxi to znamená:
většinu času nevidíme to, co vnímáme, ale to, co očekáváme,
mozek minimalizuje rozdíl mezi očekáváním a realitou,
když jsou data nejasná, doplní je informacemi z minulých zkušeností.
Realita je tedy průběžně revidovaný model, nikoliv čistý záznam.
ČTĚTE TAKÉ: Mozek, který se učí i po smrti: co o tom opravdu ví věda
Percepční slepota: když mozek doplňuje to, co jsme vůbec neviděli
Jedním z nejsilnějších důkazů jsou jevy jako inattentional blindness a change blindness.
Lidé nejsou schopni zaznamenat ani výrazné změny, pokud nejsou předvídané a zapadají mimo jejich mentální mapu situace.
Mozek totiž šetří energii. Proč zpracovávat každý detail, když většinu času stačí vyhladit scénu a ponechat konstantní obraz?
Proto dokáže člověk:
přehlédnout změnu osoby v rozhovoru,
nevidět objekt přímo před sebou,
ignorovat vizuální nesrovnalosti ve známém prostředí.
Mozek „přepíše“ realitu tak, že zůstane stabilní, i když stabilní není.
ČTĚTE TAKÉ: Zapomínání jako strategie přežití: věda vysvětluje, proč mozek maže vzpomínky
Klamy, které nevznikají v očích, ale v mozku: konstrukce vizuálního světa
Optické klamy nejsou trikem obrázků — jsou trikem mozku.
Vznikají proto, že mozek vyhodnocuje svět podle kontrastů, pohybu, očekávání a předchozích zkušeností.
Proto se jedna a tatáž barva může jevit jako světlejší či tmavší podle kontextu. Mozek totiž normalizuje vjem tak, aby odpovídal tomu, co je podle něj pravděpodobné.
Jeden z nejznámějších příkladů je tzv. checker shadow illusion — dva čtverce různé barvy vypadají jinak jen proto, že mozek kompenzuje předpokládaný stín.
Klam tedy není chyba. Je to součást mechanismu, který jinak umožňuje účinné zpracování vizuální informace.
Falešné vzpomínky: mozek přepisuje i minulost
Představa, že naše vzpomínky jsou archiv, je mylná. Každá vzpomínka je rekonstrukce — mozek ji při vybavení přepisuje podle aktuálního kontextu, našich momentálních emocí, nových informací a sociálních podnětů.
Výzkumy ukazují, že lidé jsou schopni vytvořit zcela falešnou vzpomínku, pokud jim je dostatečně přesvědčivě sugerována.
Mozek totiž doplňuje mezery — a často nepozná, že je doplnil domněnkou.
Paměť je tedy živý proces, nikoliv statický záznam.
ČTĚTE TAKÉ: Proč lidé věří konspiračním teoriím: neurověda, sociální psychologie a obranné mechanismy mozku
Mozek „čistí“ realitu: potlačování detailů, které nedávají smysl
Každou sekundu přijímáme obrovské množství dat — řádově miliony bitů. Mozek však vědomě zpracuje jen velmi malou část. Zbytek je potlačen.
Tento filtr nevytváří objektivní realitu, ale výběrovou realitu.
Mozek vypíná to, co nepovažuje za relevantní. Proto často „nevidíme“, co je přímo před námi, pokud to nenarušuje očekávaný model.
Jde o hluboce energeticky úsporný proces — mozek nechce zbytečně pracovat.
Když mozek chybuje ve svůj prospěch: iluze umožňují přežít
Ne všechny chyby jsou negativní. Některé iluze nám umožňují efektivněji fungovat:
pocit stability prostředí,
schopnost předvídat pohyb,
ignorování nahodilých detailů,
vnímání celku místo chaosu.
Realita je složitá a mozek z ní vybere to, co je z evolučního hlediska nejvýhodnější — nikoliv to, co je nejpřesnější.
V mnoha situacích je užitečnější mít konzistentní model než dokonalý.
Realita je kompromis mezi tím, co vidíme, a tím, co potřebujeme vidět
Mozek přepisuje realitu ne proto, že by selhával, ale proto, že se snaží svět zjednodušit. Vnímání je řízený kompromis mezi daty, očekáváním a energetickými limity.
Každý den tedy žijeme v realitě, která je jen částečně objektivní — a z větší části vytvořená naším vlastním mozkem.
Zdroje
Friston, K. (2005). A Theory of Cortical Responses. Philosophical Transactions of the Royal Society B, 360.
Simons, D. J. & Chabris, C. F. (1999). Gorillas in Our Midst. Perception, 28.
Schacter, D. L. (2012). The Seven Sins of Memory. Houghton Mifflin.
Eagleman, D. (2011). Incognito: The Secret Lives of the Brain. Pantheon.
Clark, A. (2013). Whatever Next? Predictive Brains, Situated Agents, and the Future of Cognitive Science. Behavioral and Brain Sciences.
Varela, F. et al. (1991). The Embodied Mind. MIT Press.