Možná dokonce přesně ví, kde hledaný předmět leží. Jen dosud neviděla přesvědčivý důvod, proč by se problém měl týkat také jí.
Právě tuto pověstnou kočičí neúčast se rozhodli otestovat výzkumníci z Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti. Do pokusu zapojili 20 batolat ve věku od 16 do 24 měsíců, 40 domácích psů a 27 koček. Chtěli zjistit, zda některý z nich spontánně pomůže blízkému člověku, aniž by dostal přímý pokyn nebo odměnu.
Všichni viděli, kam věc zmizela
Experiment byl jednoduchý. Výzkumník před zraky dítěte nebo zvířete ukryl předmět. Následně přišel rodič či majitel a začal ho hledat. Působil bezradně, ale nikdy výslovně nepožádal o pomoc.
V jedné části pokusu šlo o obyčejnou houbičku na nádobí, která pro psy, kočky ani děti neměla žádnou zvláštní hodnotu. Výzkumníci sledovali, zda účastník ukáže směrem k úkrytu, bude střídavě hledět na předmět a člověka, přiblíží se k němu, nebo ho dokonce přinese.
Více než tři čtvrtiny psů a dětí nějakým způsobem naznačily, kde se ztracená věc nachází, případně ji rovnou vyzvedly. Psi přitom nebyli pro podobný úkol speciálně vycvičeni a za pomoc nedostali žádnou odměnu. V této situaci se tedy jejich chování podobalo batolatům výrazně více než kočkám.
Kočka se zapojila, až když šlo o kočku
Kočky scénu neignorovaly. Pozorovaly dění a věděly, kam výzkumník předmět schoval. Když však majitel hledal nezajímavou houbičku, většinou zůstaly stranou.
Situace se změnila v kontrolním pokusu, kdy ukrytým předmětem byla jejich oblíbená hračka nebo pamlsek. Tehdy se kočky k místu přibližovaly a upozorňovaly na něj výrazně ochotněji. Zjednodušeně řečeno: problém člověka nebyl dostatečným důvodem k zásahu. Potenciální kočičí zisk už ano.
To ovšem neznamená, že vědci definitivně prokázali kočičí sobectví. Experiment měřil konkrétní chování v jedné situaci, nikoli morální charakter celého druhu. Kočky možná lidské hledání nevyhodnotily jako žádost o spolupráci nebo jednoduše neměly motivaci reagovat způsobem, který výzkumníci považovali za pomoc.
Pes byl spolupracovník, kočka spíš nájemník
Rozdíl může souviset s odlišnou evoluční historií obou druhů. Předkové psů byli vysoce sociální živočichové zvyklí spolupracovat ve skupině. Psi navíc prošli tisíciletími výběru, během něhož lidé upřednostňovali jedince schopné komunikovat, pracovat a koordinovat své chování s člověkem.
Domácí kočka pochází ze samotářštějších lovců a její domestikace probíhala podstatně volněji. Kočky se přiblížily lidským sídlům hlavně kvůli hlodavcům a lidé po nich dlouho nepožadovali složité společné úkoly. Neměly tedy stejný evoluční ani chovatelský důvod stát se ochotnými asistenty.
Výsledek proto není důkazem, že kočky své lidi nemají rády. Spíš připomíná, že vztah s nimi nikdy nebyl založený na bezpodmínečné pracovní morálce. Kočka může být společník, zdroj tepla i elegantní chlupatá autorita domácnosti. Jen není dobré předpokládat, že vám pomůže hledat klíče, pokud u nich neleží její večeře.
Věděli jste, že…
…pokus neprobíhal v cizí laboratoři, ale v domácím prostředí účastníků? Výzkumníci tím omezili možnost, že by kočky reagovaly pasivně jen kvůli neznámému prostoru. Ani domácí půda však jejich pomoc výrazně neposílila.
Zdroje: Animal Behaviour [1], Eötvös Loránd University – Department of Ethology [2], bioRxiv [3], EurekAlert [4], img ai generated
