A přitom všechno, co vidíme, je práce fyziky.
Jen v nejčistší podobě, jakou planeta dokáže nabídnout.
Když voda zmizí a zůstane jen barva
Voda má jednu zvláštní vlastnost: když je dokonale čistá, přestává být vidět. Ne proto, že by tam nebyla, ale protože přestane vyprávět vlastní příběh a dovolí světlu, aby vyprávělo za ni.
V místech, jako je Bora Bora, filipínské korálové laguny nebo horská jezera Kanady, se všechno optické dění odehrává mezi sluncem a dnem. Voda je jen médium — ne překážka.
Bora Bora, foto: Pexels
Bílé vápencové dno vrací světlo zpět téměř nezměněné.
Ledovcová jezera filtrují barvu přes minerální moučku tak jemnou, že se paprsky lámou do odstínů, které bychom v přírodě čekali spíš na obloze než v hlubinách.
Ticho mikrosvěta: proč se někde voda nikdy nezakalí
Někde je voda čistá proto, že je stará. Jinde proto, že je hluboká. A někde proto, že je téměř mrtvá — v tom nejpůvabnějším slova smyslu.
Coron Kayangan Lake, foto: Pexels
Aby světlo prošlo tak daleko, jak to vidíme na fotkách „levitujících lodí“, musí být voda oligotrofní — chudá na živiny.
To znamená málo planktonu, málo organického materiálu, málo čehokoli, co by se dalo nazvat životem.
A tak vzniká paradox: Někdy je nejčistší voda ta, kde skoro nic nežije. Není to smutné — je to prostě jiný ekosystém, jiná rovnováha.
Věda krásy: co se stane, když světlo dostane volnost
Fyzika pod hladinou je mnohem jemnější, než jak ji známe z běžného pobřeží. Když se voda nečeří, když se proudy nepřou a dno se nepohybuje, světlo se může chovat jako poutník, který nic nevyrušuje.
Rozptyl světla určí barvu.
Dno určí jas a intenzitu.
Viditelnost určí čistotu příběhu.
V některých jezerech na Novém Zélandu můžete vidět pod hladinu i 80 metrů. To je méně „jezero“ a více „optická laboratoř planety“.
Místa, kde se čas nezrychlí: proč se tam lidé dívají déle než jinde
Psychologové říkají, že existují prostředí, která mozek uklidňují tak rychle, až to působí jako hack. Přírodní modrá patří mezi ně.
A nejčistší voda je koncentrovaná modrá — esence klidu, přehlednosti, prostoru.
Proto se i nejunavenější člověk dokáže u takové laguny zastavit.
Ne proto, že je to dovolenková scénka. Ale proto, že optika, biologie a evoluce společně rozhodly, že na něco tak čistého se musíme dívat pomalu.
Palawan El Nido, foto: Pexels
Světlo, které si sundalo brýle
Když stojíme nad lagunou, která vypadá, že levituje, nedíváme se na vodu. Díváme se na prostor mezi sluncem a zemí, který není ničím rušen.
Je to okamžik, kdy světlo dostane příležitost chovat se přesně tak, jak bylo „navrženo“, a voda mu jen ustoupí z cesty.
Někdy krása není o tom, co přibyde. Někdy je o tom, co zmizí.
Zdroje
Mobley, C. D. Light and Water: Radiative Transfer in Natural Waters. Academic Press, 1994.
Wetzel, R. G. Limnology: Lake and River Ecosystems. Academic Press, 2001.
Kirk, J. T. O. Optics of UV, Visible and Infrared Radiation in Natural Waters. In: The Optics of Life, Princeton University Press, 2011.
Jerlov, N. G. Marine Optics. Elsevier, 1976.
Loder, T. C., & Glibert, P. M. Nutrient Dynamics and Oligotrophic Waters. Annual Review of Ecology and Systematics, 1989.