Tento článek představuje několik míst, kde se světlo chová jinak – čistěji, výrazněji nebo v odstínech, které jinde prakticky neexistují.
1. Atacama: místo, kde čistota vzduchu mění barvy oblohy
Chilská poušť Atacama je jedním z nejsušších regionů na světě. Vzduch zde obsahuje minimum vodních par i prachových částic, a právě to dramaticky ovlivňuje chování světla. Barvy jsou ostřejší, kontrasty silnější a zejména západy slunce získávají neobvykle syté tóny růžové a fialové.
Mechanismus je jednoduchý: rozptyl světla Mieovou a Rayleighovou metodou je v Atacamě téměř nenarušený. Proto je obloha hlubší, modřejší, a spektrum oranžových odstínů při soumraku mnohem intenzivnější než v oblastech s vyšší vlhkostí. I z tohoto důvodu zde stojí jedny z nejvýkonnějších teleskopů světa. Astronomové říkají, že Atacama je „laboratoří světla pod širým nebem“.
2. Polární oblasti: když ionosféra maluje barvami
Aurora borealis a aurora australis jsou jedním z nejjasnějších příkladů toho, že světlo může měnit barvy podle výšky, energetických podmínek a typu excitovaných částic. Zelené odstíny odpovídají excitovanému kyslíku ve výšce kolem 100 kilometrů, červené tóny se objevují při výškách nad 200 kilometrů a fialové až modré barvy jsou spojeny s excitovaným dusíkem.
Místa jako Tromsø, Lofoty nebo kanadské Yellowknife mají specifické magnetické pole, které způsobuje rychlé změny struktur i barev světel. Za extrémního chladu bývá atmosféra ještě čistší, a barvy tak působí ostřeji a kontrastněji. Polární světlo je vlastně viditelnou stopou interakce mezi slunečním větrem a naší atmosférou – fyzikální jev, který si však zachovává estetiku téměř uměleckého díla.
3. Růžová jezera Austrálie: barvy, které vznikají z biochemie
Jezera jako Lake Hillier nebo Hutt Lagoon vypadají jako obrovské skvrny růžové barvy, která se někdy mění až do sytě červené. Nejde však o optický klam, ale o působení mikroorganismu Dunaliella salina, který vytváří výrazné karotenoidové pigmenty. Ty pohlcují části spektra a odrážejí růžovo-červené tóny, díky čemuž je hladina zbarvená i při silném slunečním svitu.
Když je slunce nízko, pigmenty reagují trochu jinak než během poledne – proto tato jezera mění odstíny podle denní doby. Je to fascinující kombinace biologie, chemie a světelného rozptylu, která vytváří přírodní jev „jiného světa“.
4. Údolí ohně v USA: když minerály mění světlo v barvy plamene
Národní park Valley of Fire v Nevadě získal své jméno podle intenzivních červených, oranžových a zlatavých odstínů místních pískovců. Barevnost vzniká díky specifickému složení minerálů a oxidaci železa v horninách. Když na ně dopadá světlo pod nízkým úhlem, odražené paprsky zintenzivní odstíny tak výrazně, že některé části působí jako žhnoucí.
Jde o příklad jednoduché optiky: světlo se odráží a absorbuje v závislosti na chemickém složení povrchu. Pískovec obohacený hematitem vytváří spektrum teplých barev, které při západu slunce doslova „zahoří“.
Světlo jako nejstarší vypravěč planety
Barevné jevy na Zemi jsou důkazem toho, že světlo není jen fyzikální veličina, ale také jeden z nejstarších „vypravěčů“ příběhů naší planety. V různých atmosférických podmínkách, na minerálně odlišných površích nebo v přítomnosti specifických mikroorganismů získává světlo nové tvary i odstíny. A i když je věda dokáže popsat, vizuální dopad těchto jevů na člověka je stále stejně silný jako před tisíci lety.
Zdroje: NASA, ESO, foto: Pexels, Wikimedia Commons