Některé omyly přetrvaly desetiletí, jiné staletí. A často ne kvůli nedostatku důkazů, ale kvůli lidské povaze samotné vědy.
Věda není jen metoda, ale i komunita
Ideálně by věda fungovala jednoduše: hypotéza, experiment, ověření, oprava. Ve skutečnosti je ale věda také systémem lidí, autorit, institucí a očekávání. A právě tady vzniká problém.
Jakmile se určitá teorie dostane do učebnic, nebo je spojena s uznávaným jménem a stane se základem dalších výzkumů, v té chvíli přestává být pouhou hypotézou. Stává se základem systému, který má přirozenou tendenci chránit sám sebe.
Omyly, které nebyly neviditelné – jen nepohodlné
V mnoha historických případech neplatí, že by vědci „nevěděli“. Často totiž existovala protichůdná data, nebo se objevovaly anomálie, nebo někdo upozorňoval, že něco nesedí.
Jenže oprava by znamenala přiznat chybu, zpochybnit autoritu a rozbít tak elegantní teorii. A to je ve vědě – paradoxně – jeden z nejtěžších kroků.
Proč lidé věří špatným teoriím, i když mají důkazy
Případ falešné jistoty: spontánní vznik života
Po staletí byla vážně přijímána představa, že živé organismy mohou vznikat samovolně z neživé hmoty. Červi z masa. Myši ze slámy. Hmyz z bahna. Nešlo o okrajovou teorii – věřili jí vzdělaní lidé, lékaři i přírodovědci.
Experimenty, které tuto představu zpochybňovaly, existovaly už dávno. Jenže byly považovány za výjimky. Teprve práce Louise Pasteura v 19. století donutila vědu přiznat, že celý základní předpoklad byl chybný.
Otázka nezní, proč se mýlili. Otázka zní, proč se opravili tak pozdě.
Když autorita zpomalí poznání
Vědecké dějiny ukazují opakující se vzorec: čím silnější autorita stojí za teorií, tím déle přetrvá, i když se jejím udržováním neustále hromadí problémy. Autorita může mít podobu slavného jména, prestižní instituce, nebo „všeobecného konsenzu“.
Jakmile se vytvoří, mladší vědci se často neučí, jak teorii zpochybnit, ale jak ji správně aplikovat. Kritika se stává rizikem, ne ctností.
Ignorované signály a pohodlí vysvětlení
Mnoho dlouhotrvajících omylů mělo jedno společné. Nabízely jednoduché, uklidňující vysvětlení světa. A to zejména proto, že zapadaly do tehdejších představ, nevyžadovaly radikální změnu myšlení a udržovaly intelektuální pořádek.
Věda, stejně jako společnost, má přirozenou tendenci preferovat srozumitelnost před pravdou, pokud pravda bolí nebo komplikuje.
Oprava přichází pomalu – a bolí
Když se vědecký omyl konečně začne hroutit, nejde o náhlý zlom. Spíš o dlouhé přešlapování a opatrné formulace.
Teorie se neupravuje proto, že je špatná, ale proto, že „potřebuje zpřesnění“. Až mnohem později se otevřeně přizná, že základ byl chybný.
To není selhání jednotlivce. To je systémová vlastnost lidského poznání.
Proč na tom záleží dnes
Moderní věda je rychlejší, přesnější a otevřenější než kdy dřív. Ale lidé zůstávají lidmi. Stále proto lpíme na zavedených rámcích, chráníme autority a opravdu neradi přepisujeme základy.
Právě proto jsou historické vědecké omyly cenné. Ne jako důkaz selhání vědy, ale jako varování před její idealizací.
Věda není neomylná. Je opravná. A opravy někdy trvají velmi dlouho.
Největší vědecké omyly nevznikly z ignorance, ale z jistoty. Nevydržely kvůli nedostatku dat, ale kvůli lidské neochotě zpochybnit to, co už bylo přijato.
A právě proto stojí za to se k nim vracet.
Zdroje: Britannica, ScienceDirect.com, Stanford.edu. Nature.com
