Na první pohled to působí chaoticky. Ve skutečnosti ale nejde o náhodu ani rozmar přírody. Prudké lednové zvraty mají svůj řád, logiku i opakující se vzorec — jen se odehrávají vysoko nad našimi hlavami a s časovým zpožděním, které běžné předpovědi často neumějí čitelně vysvětlit.
Zima se neláme plynule. Přepíná se
Intuitivně očekáváme, že počasí se bude měnit postupně. O stupeň chladněji, o stupeň tepleji. Jenže zimní atmosféra takhle nefunguje. Je to systém s prahy, ne plynulý regulátor.
Po většinu prosince může Evropa zůstávat v relativně mírném režimu — bez výrazných mrazů, s teplotami kolem nuly. Stačí ale malá změna v proudění a celý kontinent se během několika dnů ocitne v úplně jiném klimatickém módu. Jako když někdo přepne výhybku.
Právě proto jsou lednové ochlazení tak často náhlé a plošné. Nezačínají pozvolna. Přijdou skokem.
Co se děje vysoko nad Evropou
Klíč k pochopení leží vysoko v atmosféře, v oblastech, které běžně nesledujeme. Nad severní polokoulí v zimě existuje rozsáhlý rezervoár studeného vzduchu, který je většinu času „uzamčený“ daleko na severu.
Tento studený vzduch drží pohromadě silné západní proudění. Dokud je stabilní, zima v Evropě zůstává relativně mírná. Jenže toto proudění není neměnné. Když začne slábnout nebo se vlnit, studený vzduch se může uvolnit a vydat na cestu na jih.
A přesně to je okamžik, kdy se počasí „přepne“.
ČTĚTE TAKÉ: Mraky v pohybu: skryté posuny v oblačnosti, které mění celkové klima planety. Proč na tom záleži?
Proč k tomu dochází právě po Novém roce
Lednové zlomy nejsou náhodné ani kalendářně poetické. Mají fyzikální důvod. Na přelomu roku se totiž zesilují kontrasty mezi studenými polárními oblastmi a teplejšími regiony níže na jihu. Atmosféra je energeticky napjatější.
Jakmile se v tomto systému objeví porucha — například oslabení cirkulace ve vyšších vrstvách atmosféry — spustí se řetězová reakce. Proudění se rozkmitá, vytvoří se hluboké vlny a studený vzduch se „vylije“ do oblastí, kde jsme na něj krátce předtím nebyli připraveni.
Výsledek pak vypadá dramaticky:
během několika dnů přejdeme z teplot kolem nuly do silných mrazů,
sníh se objeví i tam, kde předtím nebyl,
zima najednou působí tvrdší, než odpovídá jejímu průměru.
Proč nás to pokaždé zaskočí
Není to tím, že by meteorologové nevěděli, co se děje. Problém je v tom, jak lidský mozek vnímá změny.
Jsme zvyklí extrapolovat minulost do budoucnosti. Když bylo několik týdnů mírně, podvědomě čekáme, že to tak zůstane. Náhlý zlom pak působí jako šok, i když z hlediska atmosférické dynamiky dává smysl.
Navíc dlouhé období relativně teplých zim nás naučilo vnímat mráz jako výjimku, ne jako standard. Když pak přijde skutečná zima, máme pocit, že je „extrémní“ — i když by ještě před pár dekádami působila běžně.
ČTĚTE TAKÉ: Proč zimní zvuky uklidňují — a někdy děsí: věda o tichu, větru a praskání ledu
Co se změnilo v posledních letech
Jedním z důvodů, proč jsou tyto zlomy častěji vnímány jako náhlé a nepříjemné, je rozkolísanější cirkulace v zimních měsících. Atmosféra se chová méně předvídatelně, proudění častěji vytváří výrazné vlny a přechody mezi režimy jsou ostřejší.
To neznamená, že každá zima bude extrémní. Znamená to ale, že přechody mezi „mírnem“ a „mrazem“ jsou kratší a prudší. A právě leden je měsícem, kdy se tyto přepínače nejčastěji aktivují.
Co z toho plyne
Prudké lednové ochlazení není selháním předpovědí ani anomálií, která by odporovala fyzice. Je to přirozený projev systému, který se nepohybuje plynule, ale skokově.
Pochopit to znamená změnit očekávání:
zima nemusí přijít pomalu,
může udeřit během několika dnů,
a její nástup není výjimkou, ale součástí širšího vzorce.
A právě proto nás tyto zvraty budou i nadále překvapovat — dokud budeme čekat plynulost tam, kde vládne přepínání.
Zdroj: Science Direct, BBC, CNN
