Lékaři při ní doslova ničili části mozku – někdy je rozrušovali kovovým nástrojem, jindy do otevřené mozkové tkáně nalévali čistý alkohol. A svět jim za to tleskal.
Touha „opravit“ mysl za každou cenu
Na přelomu 19. a 20. století byla psychiatrie v krizi. Ústavy byly přeplněné, pacienti trpěli halucinacemi, depresemi, agresí nebo stavy, které dnes označujeme jako psychózy či PTSD. Účinné léky neexistovaly.
V této atmosféře vznikla myšlenka, že když mozek způsobuje problém, stačí jeho část odstranit nebo poškodit.
Inspirací byla prastará praktika trepanace – vrtání otvorů do lebky, známá už z neolitu. Z ní se zrodila moderní, a přesto děsivě primitivní metoda.
První pokusy: od psů k lidem
Švýcarský lékař Gottlieb Burckhardt byl jedním z prvních, kdo se odvážil zasáhnout přímo do mozku pacientů. V 90. letech 19. století odstranil části mozkové kůry šesti lidem trpícím halucinacemi a agresí.
Čtyři přežili. Byli „klidnější“. Dva zemřeli.
Lékařská obec jeho experimenty odsoudila – ale myšlenka nezmizela. Jen čekala na lepší marketing.
Nobelova cena za zničené mozky
Ve 30. letech přišel portugalský neurolog António Egas Moniz s metodou zvanou leukotomie. Do lebky vyvrtal otvor, zavedl nástroj do čelních laloků a mechanicky přerušil nervová spojení. Poté do mozku nalil absolutní alkohol, aby zničil zbylou tkáň.
Výsledky byly… rozporuplné. Někteří pacienti byli klidnější. Mnozí však ztratili osobnost, emoce, schopnost samostatného života.
Přesto Moniz v roce 1949 obdržel Nobelovu cenu za medicínu.
Lobotomie jako sériová výroba
Americký lékař Walter Freeman posunul věc ještě dál. Zjednodušil zákrok natolik, že jej bylo možné provést během několika minut – bez operačního sálu.
Stačilo nástroj připomínající sekáček na led zavést do mozku skrz oční důlek. Jediným pohybem přerušil spojení čelního laloku se zbytkem mozku. Freeman dokázal takto provést až 20 lobotomií za den.
Celkem jich má na svědomí přibližně 4000. Poslední skončila smrtí pacienta v roce 1967.
Ženy, děti a „nepohodlní“
Lobotomie nebyla vyhrazena těžce nemocným. Podstupovaly ji ženy označené za „neposlušné“, děti s poruchami chování i váleční veteráni trpící tím, čemu dnes říkáme PTSD.
Známým případem je Rosemary Kennedy, sestra budoucího prezidenta. Po zákroku ztratila schopnost mluvit i chodit a zbytek života strávila v ústavu – skrytá před světem.
„Živí zombie“
Část pacientů se po lobotomii skutečně uklidnila. Ale cena byla obrovská. Mnozí se změnili v apatické, emočně ploché bytosti, neschopné samostatného fungování. Paměť, osobnost i vůle zmizely.
Lobotomie neléčila. Jen umlčela.
Konec jedné iluze
V 50. letech se objevily první antipsychotické léky. Medicína pochopila, že mozek není stroj, který lze opravit destrukcí. Lobotomie postupně zmizela – alespoň v Evropě a USA.
Zůstala po ní otázka, která dodnes mrazí: Kolik utrpení dokáže společnost ospravedlnit, když věří, že jde o pokrok?
Zdroj: National Library of Medicine, Britannica, Smithsonian Magazine, img ai generated Leonardo AI
