A právě tady vzniká myšlenka, která je na pomezí vědy a filozofie - že vědomí nikdy nezažije vlastní smrt
Všechno začíná u jedné radikální myšlenky
V roce 1957 přichází fyzik Hugh Everett III s teorií, která se zásadně liší od tehdejšího mainstreamu. Takzvaná interpretace mnoha světů tvrdí, že při každém kvantovém jevu nedochází k „výběru jedné reality“, ale k jejich rozvětvení.
Jinými slovy: všechny možné výsledky se skutečně stanou, jen v různých větvích reality. To znamená, že svět není jedna linie, ale obrovský strom možností.
Schrödingerova kočka nebyla nikdy jen mrtvá
Když Erwin Schrödinger vymyslel svůj slavný myšlenkový experiment, chtěl ukázat absurditu kvantové mechaniky. Kočka v krabici je současně živá i mrtvá — dokud se nepodíváme.
Podle klasické (kodaňské) interpretace se realita „zhroutí“ do jedné varianty. Ale podle Everettovy teorie existuje svět, kde kočka přežila a svět, kde nepřežila. Oba jsou stejně reálné.
A teď ten znepokojivý krok navíc
Pokud přijmeme, že realita se větví při každém výsledku, vzniká otázka, co se děje s vědomím? Na přelomu 80. a 90. let se potom objevuje myšlenka, která to posouvá ještě dál — kvantová nesmrtelnost.
Formálně ji rozpracoval fyzik Euan Squires a později ji popularizoval Max Tegmark. Princip je jednoduchý — a zároveň znepokojivý: vědomí může „pokračovat“ jen v těch větvích reality, kde přežije.
To znamená, že z pohledu subjektivního prožitku: nikdy nezažijete vlastní smrt a vždy „skončíte“ v realitě, kde jste přežili
Kvantová ruleta: experiment, který byste neměli chtít vyzkoušet
Tahle myšlenka se často vysvětluje pomocí tzv. „quantum suicide“ experimentu.
Představte si zařízení, které má 50% šanci vás zabít. Podle klasické logiky je to hazard. Podle kvantové nesmrtelnosti ale v jedné větvi zemřete a v jiné přežijete. A protože vědomí nemůže „zažít neexistenci“, vždy se ocitnete v té druhé. Zvenčí byste ale byli mrtví.
A tohle je přesně moment, kdy se z fyziky stává filozofie.
Problém, který tu teorii rozbíjí
Na první pohled to zní jako fascinující koncept. Jenže má zásadní trhliny. Těmy jsou například stárnutí, nemoci, nebo postupný úpadek vědomí. Jak upozorňuje Max Tegmark, smrt není jednorázový okamžik, ale proces. Vědomí se může rozpadat postupně, ne skokově.
To otevírá otázku do které reality by se v takovém případě „přesouvalo“? A co když žádná „plně funkční“ už neexistuje? Navíc neexistuje žádný experiment, který by šel na ověření této teorie eticky nebo technicky provést.
Věda, nebo jen dobře znějící paradox?
Důležité je říct naprosto jasně - kvantová nesmrtelnost není potvrzená vědecká teorie. Je to myšlenkový experiment, který vzniká kombinací interpretace kvantové mechaniky, filozofie vědomí a logické extrapolace.
I to je jeden z důvodů, proč tuto teorii považuje mnoho fyziků spíš za zajímavou spekulaci než realistický model reality.
Proč nás to přesto tak přitahuje
Na tomhle konceptu není nejzajímavější to, jestli je pravdivý. Ale to, co říká o nás. Spekulace tohoto typu poukazují jak nepohodlná je pro nás představa vlastní neexistence, jak rádi hledáme způsoby, jak „obejít“ smrt a že vědomí vnímáme jako něco odděleného od těla.
Kvantová nesmrtelnost je vlastně moderní verzí velmi staré otázky: co se stane, když přestaneme existovat? Jen místo náboženství používá jazyk fyziky.
Věděli jste, že…
…samotný autor experimentu „quantum suicide“ Max Tegmark později otevřeně řekl, že tuto myšlenku nepovažuje za realistickou — a že její popularita spíš ukazuje, jak snadno dokážeme zaměnit matematickou možnost za skutečnou realitu?
Zdroje: All that is Interesting, Science Focus, ZME Science, BBC Focus, img ai generated leonardo ai
