Ignaz Semmelweis a lékařská arogance 19. století
V polovině 19. století si maďarský lékař Ignaz Semmelweis všiml jednoduché, ale děsivé souvislosti: ženy rodící v nemocnicích umíraly častěji než ty, které rodily doma. Rozdíl? Lékaři si nemyli ruce po pitvách, než asistovali u porodů.
Semmelweis zavedl povinné mytí rukou chlorovým roztokem. Úmrtnost dramaticky klesla. Data byla jasná.
Přesto byl zesměšňován, odmítán a profesně zničen. Proč?
Protože jeho závěr implikoval, že lékaři sami způsobují smrt pacientek. Autority medicíny nebyly ochotné tuto myšlenku přijmout. Neexistovala tehdy teorie mikrobů, ale existovala profesní pýcha.
Oprava přišla až o desítky let později. Semmelweis se jí nedožil.
Lord Kelvin a věk Země, který „nesměl“ být starý
Na přelomu 19. a 20. století patřil William Thomson, lord Kelvin, k nejuznávanějším fyzikům světa. Když vypočítal stáří Země na desítky milionů let, jeho závěr byl považován za definitivní.
Geologové i biologové upozorňovali, že tento časový rámec neumožňuje evoluci, jak ji pozorujeme. Jenže Kelvin byl autorita. Jeho výpočty se opíraly o tehdejší fyziku – která neznala radioaktivitu.
Problém nebyl v matematice, ale v neúplném pochopení fyzikálních procesů. Přesto Kelvinův vliv zpomalil přijetí správného stáří Země o celé generace.
Autorita fyziky převážila nad empirickými náznaky z jiných oborů.
Piltdownský člověk: když chtěla instituce věřit
V roce 1912 byl v Anglii „objeven“ Piltdownský člověk – údajný chybějící článek mezi opicí a člověkem. Fosilie dokonale zapadala do tehdejší představy britské vědy o lidském vývoji.
Problém? Byla to falzifikace.
Podezření se objevovala už od začátku. Anatomie neseděla. Datace byla problematická. Přesto byl Piltdownský člověk po desetiletí obhajován prestižními institucemi, včetně Britského muzea. Ne proto, že by důkazy byly přesvědčivé. Ale proto, že objev byl pohodlný a národně prestižní.
Pravda vyšla najevo až v 50. letech – s nástupem moderních analytických metod.
Trofim Lysenko a státem chráněný omyl
Snad nejextrémnějším případem autoritativního brzdění poznání je Lysenkoismus v Sovětském svazu. Agronom Trofim Lysenko odmítal genetiku a prosazoval teorii, že vlastnosti organismů lze měnit pouhým prostředím.
Jeho myšlenky byly vědecky chybné. Ale politicky žádoucí.
Pod ochranou Stalina se Lysenko stal nedotknutelnou autoritou. Kritici byli umlčeni, uvězněni nebo popraveni. Genetika byla oficiálně zakázána.
Důsledkem nebyla jen vědecká stagnace, ale hladomory a zničené zemědělství. Autorita zde nebrzdila opravu omylu – znemožnila ji.
Společný vzorec: ne data, ale postavení
Ve všech těchto případech se opakuje stejný mechanismus: data existovala, pochybnosti zaznívaly a také alternativní vysvětlení byla dostupná.
Přesto se nic neměnilo, protože autorita měla větší váhu než důkazy, oprava by znamenala ztrátu prestiže a systém tak chránil sám sebe. Věda se nezastavila kvůli neznalosti. Zastavila se kvůli lidské hierarchii.
Největší překážkou vědeckého pokroku nebývá neznámo, ale jistota těch, kteří stojí nahoře. Historie ukazuje, že autorita dokáže být ochranným štítem poznání – i jeho vězením.
A právě proto je zdravý skepticismus jednou z nejcennějších vědeckých ctností.
Mohlo by se vám také líbit:
Proč lidé věří špatným teoriím, i když mají důkazy
Když se věda spletla – a nikdo si toho dlouho nevšiml
Zdroje: Britannica, Nature.com, foto: PicRyl
