Josef Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin, přetvořil Sovětský svaz v impérium strachu. V jeho světě měla realita jen tolik pravdy, kolik dovolil on sám.
Chlapec z Gori: básník s jizvami po otci
Josef Stalin se narodil roku 1878 ve městě Gori v Gruzii, tehdy součásti carského Ruska. Dětství poznamenané chudobou a násilím se zapsalo hluboko do jeho povahy. Jeho otec Vissarion byl hrubián, který bil syna i manželku, zatímco matka Jekatěrina – hluboce věřící žena – vkládala do Josefa naději, že se stane knězem.
Mladý Džugašvili byl nadaný žák. Psal básně v gruzínštině, které dokonce vyšly tiskem, a jeho spolužáci ho popisovali jako tichého, uzavřeného chlapce s neobyčejně silnou vůlí. Tato kombinace – zraněnost, samota a schopnost sebeovládání – se stala zárodkem osobnosti, která později dokázala vládnout milionům lidí prostřednictvím strachu.
Revoluce jako nová víra
V 90. letech 19. století se Stalin dostal do kontaktu s marxistickými myšlenkami. Opustil církevní seminář, kde studoval, a připojil se k revolučním skupinám. V těchto letech se naučil konspirovat, přejímat identity a přežívat v podzemí.
Mladý Stalin v roce 1902, zdroj: Wikimedia Commons
Pseudonym „Stalin“ – doslova muž z oceli – poprvé použil kolem roku 1910. Už tehdy bylo zřejmé, že se mu revoluční ideologie stala náhradou náboženství. Víra v dějinnou nutnost, poslušnost vůči straně a přesvědčení o vlastní neomylnosti – to vše přetavil do osobního mýtu.
Stalin několikrát skončil v carském exilu, kde se naučil trpělivosti a schopnosti čekat. Zatímco ostatní revolucionáři plánovali převraty, on studoval lidi – jejich slabosti, ambice, strachy. Tento instinkt se mu stal zbraní, když po Leninově smrti přišel čas rozdělit moc.
Po Leninově smrti: tiše, ale neúprosně
Když roku 1924 zemřel Lenin, byl Stalin v hierarchii bolševické strany až třetí řadový hráč. Neměl ani Trockého charisma, ani Leninovu intelektuální sílu. Měl však něco jiného – trpělivost a kontrolu nad aparátem.
Stalin a Lenin v roce 1922 na fotografii pořízené Leninovou sestrou Marií Uljanovou, zdroj: PicRyl
Postupně odstranil své rivaly – Trockého, Zinověva i Kameněva – nikoli náhlým úderem, ale metodickým opotřebováním. Zneužíval procedury, stranické schůze, loajalitu a strach. Vytvořil systém, kde nikdo přesně nevěděl, kde končí příkaz a začíná interpretace. Tím proměnil celý stát v jeden gigantický mechanismus autocenzury.
V polovině 30. let se už Stalin stal absolutním vládcem. Jeho portrét visel ve školách, jeho slova se učila nazpaměť a jeho jméno bylo vyslovováno s nábožnou úctou. Sovětský svaz se proměnil v chrám s jedním bohem – a miliony obětí.
V říši strachu: čistky, gulagy a kult osobnosti
Roky 1936–1938 patří k nejtemnějším obdobím moderních dějin. Stalin rozpoutal tzv. Velkou čistku, během níž byli popraveni nebo uvězněni statisíce lidí – důstojníci, vědci, básníci i obyčejní rolníci.
Tisíce lidí končili v gulazích, zdroj: PicRyl
Propaganda fungovala jako liturgie. Každý den noviny oznamovaly „prozrazené zrádce“ a lidé podepisovali petice za jejich popravu. Atmosféra kolektivního šílenství proměnila sousedy v udavače a přátele v hrozbu.
Gulagy – pracovní tábory od Sibiře po Kazachstán – se staly základním kamenem hospodářství i psychologického teroru.
Stalinova posedlost kontrolou zacházela až k detailům – nechal dokonce i retušovat fotografie, z nichž mizeli jeho bývalí spolupracovníci. V jeho světě neexistovala minulost, která by nebyla přepsána. Pravda byla to, co právě řekl.
Ocel a krev: Stalin jako architekt vítězství
Když v červnu 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, Stalin se na několik dní uzavřel do své dači. Nečekal, že by Hitler porušil pakt, který sám pomohl uzavřít. Ale pak se vzpamatoval – a proměnil válku v test vlastní moci.
Zničená továrna na traktory Dzeržinskij v oblasti Stalingradu během 2. světové války, zdroj: PicRyl
Jeho rozhodnutí byla často brutální, ale efektivní. Mobilizace národa, přesun průmyslu na Ural, neústupnost u Stalingradu – to vše přispělo k vítězství. Paradoxně právě válka upevnila jeho status „Vůdce národů“. Po roce 1945 už nebyl jen diktátor, ale symbol vítězství nad zlem.
Za triumfem však zůstaly desítky milionů mrtvých – nejen padlých vojáků, ale i civilistů deportovaných, hladovějících či popravených. Vítězství se stalo morálním štítem, za kterým mohl Stalin pokračovat v budování říše strachu.
Poslední léta: diktátor, který se bál vlastních lékařů
Po válce se Stalinova paranoia prohlubovala. Každý, kdo projevil samostatnost, se stal potenciálním nepřítelem. V roce 1952 rozpoutal hon na „lékařské spiknutí“ – obvinil židovské lékaře z plánování jeho vraždy.
Izoloval se, nechal sledovat i nejbližší spolupracovníky. Spal v různých ložnicích, střídal strážce, nechával ochutnávat jídlo. Moc se pro něj stala vězením.
Když 5. března 1953 dostal mozkovou mrtvici, nikdo z jeho okolí si několik hodin netroufl vstoupit do místnosti. Ležel na podlaze, neschopen mluvit, a jeho strážci se báli, že budou obviněni ze zrady, pokud zasáhnou.
Tak skončil muž, který ovládal říši – a zemřel v naprosté samotě, obklopený lidmi, kteří se báli i jeho těla.
Dědictví ocelového muže: stín, který se nikdy neztratil
Po Stalinově smrti přinesl Chruščov roku 1956 tzv. tajný projev, který poprvé otevřeně odsoudil kult osobnosti a zločiny minulých let. Ale paměť lidu se nečistí snadno. Pro mnohé zůstal Stalin „silným vůdcem“, který „vyhrál válku“ a „vystavěl impérium“.
Dodnes se jeho jméno v Rusku objevuje na pamětních deskách, v učebnicích i v nostalgických průzkumech. Část společnosti ho považuje za symbol pořádku v době chaosu. Právě v tom spočívá jeho nejnebezpečnější odkaz – že strach může být interpretován jako síla.
Stalin se bál svého stínu, ale ten stín se dodnes táhne Evropou. A pokaždé, když lidé začnou volat po „pevné ruce“, zvedne hlavu znovu.
Zdroje
Montefiore, Simon Sebag: Stalin: The Court of the Red Tsar. London: Weidenfeld & Nicolson, 2003.
Kotkin, Stephen: Stalin: Paradoxes of Power 1878–1928. New York: Penguin Press, 2014.
Applebaum, Anne: Gulag: A History. New York: Doubleday, 2003.
Conquest, Robert: The Great Terror: A Reassessment. Oxford University Press, 1990.
Yale University Press: Stalin Digital Archive, 2012.
Harvard University: Harvard Project on the Soviet Social System, 1950s.
Getty, J. Arch: Origins of the Great Purges. Cambridge University Press, 1985.
Foto: PicRyl, Wikimedia Commons,