Vědci dnes mluví o revoluci, která proměnila naše chápání lidské biologie. Dlouho se mělo za to, že DNA je neměnná – že určuje, kdo jsme, bez ohledu na to, co prožíváme.
Epigenetika ale ukázala opak: geny se mohou zapínat a vypínat podle chemických signálů, které přicházejí z prostředí i z emocí.
Tento mechanismus – zjednodušeně řečeno – funguje jako „softwarový update“ DNA. Když člověk zažívá stres, tělo uvolňuje hormony, které aktivují enzymy přidávající k DNA metylové skupiny. Ty potlačují čtení některých genů. Naopak klid, pohyb či sociální kontakt tyto značky odstraňují a geny znovu „probudí“.
Studie z Harvard Medical School (2024) prokázala, že dlouhodobý stres mění aktivitu více než 300 genů v buňkách imunitního systému – snižuje odolnost a zrychluje zánětlivé procesy. Emoce se tak stávají biochemickou realitou.
Když tělo přepisuje zkušenost
Výzkum University College London (2023) ukázal, že lidé, kteří prodělali silné trauma, vykazují odlišné epigenetické vzorce na genech regulujících hladinu kortizolu – klíčového stresového hormonu. Zjednodušeně řečeno: mozek a tělo si pamatují bolest jinak, než ji vyprávíme. V důsledku se některé geny chovají, jako by hrozba nikdy neskončila.
Ale proces je vratný. Meditace, fyzická aktivita i kvalitní spánek dokážou podle studie Yale School of Medicine (2025) obnovit tzv. „epigenetickou rovnováhu“ – systém enzymů, které reagují na prostředí. To znamená, že životní styl může doslova přepsat, jak čteme vlastní DNA.
Laskavost jako biochemická proměna
Nejde ale jen o stres. Výzkum University of California, Berkeley (2024) ukázal, že pozitivní emoce – empatie, vděčnost, láska – mění aktivitu genu OXTR, který reguluje citlivost na oxytocin, hormon důvěry. Účastníci, kteří několik týdnů praktikovali cvičení zaměřená na soucit, vykazovali měřitelnou změnu methylace DNA.
To potvrzuje, že emoční zkušenosti nejsou jen „v hlavě“ – zapisují se i do buněk. Epigenetika tak spojuje psychologii, neurovědu i molekulární biologii v jediný celek: mysl a tělo nejsou oddělené světy, ale části stejné komunikace.
Co zůstává otázkou
Vědci stále zkoumají, jak dlouho epigenetické změny přetrvávají – dny, roky nebo generace. Studie Max Planck Institute (2024) naznačuje, že některé epigenetické značky mohou být přenášeny do další generace, zvlášť pokud jsou vyvolány dlouhodobým stresem či výživovými nedostatky. Tato myšlenka – že zkušenost rodičů může ovlivnit genovou expresi dětí – mění pohled na dědičnost i zodpovědnost za zdraví.
Epigenetika tak přináší nejen vědecký objev, ale i filozofickou výzvu: co když jsme tvůrci svého genetického příběhu více, než jsme si kdy mysleli?
Zdroje
Harvard Medical School. Stress-Related Epigenetic Regulation in Human Immune Cells (2024).
University College London. Trauma and Epigenetic Memory of Cortisol Regulation (2023).
Yale School of Medicine. Reversibility of Epigenetic Marks through Lifestyle Intervention (2025).
University of California, Berkeley. Positive Emotions and Oxytocin Receptor Gene Methylation (2024).
Max Planck Institute for Molecular Genetics. Transgenerational Inheritance of Epigenetic Marks (2024).