V běžném kině roku 1940 bylo možné čekat mnoho věcí, ale obvykle ne to, že personál bude muset řešit složité rozmístění dalších reproduktorů a novou zvukovou techniku jen kvůli jednomu filmu. Walt Disney si však usmyslel, že hudba nemá pouze doprovázet obraz. Chtěl vytvořit zážitek, v němž budou animované obrazy reagovat na hudební skladby a diváci získají pocit, že orchestr nehraje z jediného místa za plátnem.
Dne 13. listopadu 1940 měla v newyorském Broadway Theatre premiéru Fantasia. Film, který dnes patří ke klasice animace, byl v době svého vzniku překvapivě riskantním projektem. Byl sestaven z hudebních částí, neměl jeden souvislý děj a do středu pozornosti stavěl skladby, jež běžný divák nemusel dobře znát. Jeho nejodvážnější stránka ale byla technická: Disneyho studio vyvinulo speciální systém prostorového zvuku Fantasound.
Když obrázky přestaly jen doprovázet melodii
Disney měl za sebou úspěch Sněhurky a sedmi trpaslíků. Dokázal, že celovečerní animovaný film může přilákat široké publikum. Fantasia však sledovala jiný cíl. Místo pohádkového příběhu se rozhodl propojit animaci s klasickou hudbou, přičemž obraz měl jednotlivé skladby interpretovat, nikoli je jednoduše ilustrovat.
Ve filmu se vystřídaly hudební kompozice Johanna Sebastiana Bacha, Petra Iljiče Čajkovského, Paula Dukase, Igora Stravinského, Ludwiga van Beethovena, Amilcara Ponchielliho, Modesta Musorgského a Franze Schuberta. Divák tak cestoval mezi abstraktními tvary, přírodními obrazy, pohádkovými motivy a dramatickými scénami. Spojovacím prvkem nebyl jeden hrdina, ale hudba.
Na projektu spolupracoval dirigent Leopold Stokowski a Filadelfský orchestr. Jejich úkolem bylo nahrát hudbu způsobem, který bude možné propojit s detailně načasovanou animací. To kladlo vysoké nároky na celý výrobní proces. Animátoři museli reagovat na hudební fráze, změny tempa a orchestrální dynamiku. Zvukaři naopak hledali způsob, jak zachovat bohatost velkého orchestru při promítání v sále.
Kino jako součást hudebního nástroje
Většina tehdejších kin byla zvyklá na jednodušší zvukové řešení. Fantasound pracoval s vícekanálovým přístupem a s technikou, která umožňovala vytvářet prostorový dojem. Zdroje zvuku mohly být rozložené po sále a výsledný zážitek se lišil od běžné reprodukce vycházející především z prostoru u plátna.
Základní problém byl praktický. Pokud měla hudba působit jinak, muselo se přizpůsobit samotné kino. Bylo třeba instalovat speciální zařízení, reproduktory a další prvky zvukového systému. To znamenalo náklady, čas, techniky a dohodu s provozovatelem každého sálu. Disney tak neprodával jen filmový pás. Pro plný zážitek nabízel i novou infrastrukturu.
Podle oficiální historie studia byl systém natolik nákladný, že Fantasia se zpočátku promítala pouze ve čtrnácti speciálně vybavených kinech. Tato okolnost dobře vysvětluje, proč se technologická odvaha okamžitě neproměnila v široce dostupný komerční úspěch. Distribuce přitom představuje pro film stejně zásadní problém jako výroba. Můžete vytvořit něco mimořádného, ale pokud to běžné kino neumí promítnout, dostane se to jen k omezenému počtu diváků.
Riskantnější než běžný animovaný film
Fantasia byla drahá a vznikala v době, kdy se Hollywood měnil společně s celým audiovizuálním průmyslem. Studio navíc nemohlo spoléhat na osvědčený vzorec, podle něhož diváci následují hlavní postavu od začátku do konce. Některé části filmu působily abstraktně a vyžadovaly ochotu přijmout, že hudba může nést vlastní příběh. Pro jiné diváky byly naopak nejpřístupnější komediální a fantazijní pasáže.
Kombinace uměleckého experimentu a nákladné techniky znamenala, že se film zpočátku setkával se smíšenými reakcemi a jeho ekonomická cesta nebyla jednoduchá. Některé jeho sekvence však získaly trvalé místo v dějinách animace. A ještě důležitější je širší stopa Fantasoundu. Nešlo o jediného předchůdce veškerého dnešního prostorového zvuku, ale o významnou ukázku, že filmaři mohou pracovat nejen s obrazovou kompozicí, nýbrž také s rozmístěním a pohybem zvuku v prostoru.
Co slyšíme, když sledujeme film
Moderní divák si často ani neuvědomuje, jak zásadně zvuk formuje filmový zážitek. Když se něco odehraje mimo záběr, může nás na to upozornit jen zvuk. Prostorové efekty nás mohou nechat pocítit velikost místnosti, blízkost či vzdálenost postavy nebo směr přicházející hrozby. Hudba zase dokáže přeměnit stejný obraz v radostnou, smutnou nebo znepokojivou scénu.
Fantasia ukázala, že tato práce nemusí být pouhým doplňkem děje. Zvuk se může stát hlavním organizátorem celého filmu a animace jeho vizuální partnerkou. Disneyho tým kvůli tomu vyvinul technologii, která byla pro běžná kina příliš složitá, ale samotná myšlenka přežila dávno poté, co původní Fantasound přestal být praktickým distribučním řešením.
Možná právě v tom spočívá nejpozoruhodnější paradox slavného experimentu. V roce 1940 byl film natolik technicky náročný, že jej mohlo v plné podobě nabídnout jen několik kin. Dnes je prostorový zvuk běžnou součástí domácí zábavy. Fantasia tak připomíná dobu, kdy bylo nutné nejprve vymyslet nové kino, aby bylo možné promítnout nový film.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], D23 / The Walt Disney Company – Fantasia (film) [2], D23 – Fantasia Is Released [3].
