Hora, kterou si dva národy pamatují jinak
Když se návštěvník přiblíží k Mount Rushmore v Jižní Dakotě, uvidí čtyři mohutné tváře vystupující ze žulového masivu. George Washington, Thomas Jefferson, Theodore Roosevelt a Abraham Lincoln hledí přes okolní lesy tak přesvědčivě, jako by byli součástí hory odjakživa.
Každá hlava měří přibližně 18 metrů. Výška Lincolnova nosu dosahuje několika metrů a samotné oči jsou větší než člověk. Z dálky však všechny proporce splývají v monumentální celek, který působí téměř samozřejmě.
Ve skutečnosti je dnešní podoba výsledkem čtrnácti let práce, nesčetných technických rozhodnutí a řady kompromisů. A ještě před prvním úderem pneumatického kladiva měla hora vlastní historii.
Oblast Black Hills, lakotsky Paha Sapa, je duchovně významná pro Lakoty a další původní národy Severní Ameriky. V roce 1868 uzavřela americká vláda smlouvu ve Fort Laramie, která uznávala toto území jako součást Velké siouxské rezervace.
Jenže roku 1874 přivedla expedice vedená Georgem Armstrongem Custerem zprávy o nalezištích zlata. Do oblasti začali pronikat zlatokopové v rozporu se smlouvou a následovaly konflikty, které vyústily v další válku mezi americkou armádou a původními národy.
V roce 1877 americký Kongres rozhodl o převzetí Black Hills. Pro Lakoty tak ztráta území nebyla dávnou událostí z legend, ale konkrétní historickou zkušeností, která později získala i právní potvrzení.
Když se proto ve dvacátých letech 20. století začalo uvažovat o vytesání amerických prezidentů do zdejší hory, nešlo o stavbu v neutrální krajině. Projekt vstupoval do místa, jehož význam si různé skupiny obyvatel vykládaly zásadně odlišně.
Původně tu vůbec neměli být prezidenti
Myšlenka monumentu vznikla především z turistických ambicí Jižní Dakoty. Státní historik Doane Robinson v roce 1923 navrhl, že by výrazná skalní socha mohla přilákat návštěvníky do oblasti Black Hills a podpořit místní ekonomiku. Původně uvažoval o postavách spojených s dějinami amerického Západu.
Mezi možnými motivy se objevovali průzkumníci, významné osobnosti osidlování i postavy Divokého západu. Představa tehdy ještě neměla podobu národního památníku čtyř prezidentů. Robinson oslovil sochaře Gutzona Borgluma, který už měl zkušenosti s monumentálními projekty. Ten však původní regionální představu změnil. Borglum chtěl vytvořit dílo, které nebude připomínat pouze dějiny Jižní Dakoty, ale celé Spojené státy. Namísto místních historických postav proto prosazoval čtyři americké prezidenty.
Jejich výběr měl vyjadřovat určitou interpretaci americké historie. Washington představoval vznik republiky, Jefferson její územní rozšíření, Lincoln zachování Unie a Roosevelt rozvoj země jako moderní mocnosti.
Nešlo tedy pouze o čtyři slavné muže, které by bylo snadné poznat. Jejich portréty měly společně vyprávět příběh amerického státu. Právě zde se ale objevil jeden z rozporů celého projektu. Borglum chtěl ukázat vznik a rozšiřování Spojených států jako národní úspěch. Pro původní obyvatele Black Hills přitom stejné dějiny zahrnovaly porušení smluv, ztrátu území a násilné vytlačování z tradiční krajiny. Monument tak od počátku představoval konkrétní pohled na americkou historii, nikoli její úplné a nestranné shrnutí.
Jak vytesat lidskou tvář do hory
První skutečné práce začaly 4. října 1927. Stavitelé však nestáli před úkolem vytvořit běžnou sochu. Měli převést modely lidských tváří na žulový masiv vysoký desítky metrů, navíc tak, aby výsledný obraz vypadal správně při pohledu z velké vzdálenosti.
Borglum proto využíval systém přesného měření, při němž se jednotlivé body menšího modelu převáděly do odpovídajících míst na hoře. Modely byly připravovány v měřítku jedna ku dvanácti. Jeden palec na modelu tak představoval jednu stopu na skutečné soše. Pracovníci pomocí měřicího systému určovali, kolik kamene je třeba v konkrétním místě odstranit. Právě přesnost představovala zásadní problém. Příliš malý zásah by znamenal další práci, příliš velký mohl poškodit důležitou část obličeje, kterou už nebylo možné jednoduše vrátit.
Nešlo přitom o jemné tesání dlátem od prvního okamžiku. Většina materiálu byla odstraňována dynamitem. Zkušení pracovníci dokázali odpálit nálož tak, aby se žula odlomila jen v určité vzdálenosti od plánovaného povrchu sochy.
Teprve následně přicházelo přesnější vrtání a opracovávání. Při jedné z technik se do skály vytvořilo množství těsně sousedících otvorů, které připomínaly včelí plástve. Zbylý materiál se potom odstraňoval, až vznikl požadovaný tvar. Obrovská tvář tak postupně vystupovala ze skály prostřednictvím tisíců výpočtů, vrtů a kontrolovaných výbuchů.
To, co dnes působí jako jeden souvislý sochařský celek, bylo ve skutečnosti výsledkem složitého spojení umění, geometrie a důlních technologií.
Dělníci na Mount Rushmoru, Public Domain
Sedm set schodů do práce a potom nad propast
Na stavbě Mount Rushmore se během čtrnácti let vystřídalo téměř 400 mužů a žen. Někteří pracovali přímo na skalní stěně, další zajišťovali technické vybavení, opravy nástrojů, dopravu nebo provoz staveniště. Podmínky byly mimořádně náročné.
Pracovníci museli každý den vystoupat přibližně 700 schodů, aby se vůbec dostali na místo, kde začínala jejich směna. Teprve potom následovalo spouštění na lanových sedátkách po skalní stěně.
Zavěšeni vysoko nad zemí obsluhovali pneumatická kladiva, připravovali otvory pro nálože a opracovávali povrch obřích obličejů.
Z dnešního pohledu může být překvapivé, že navzdory používání dynamitu, práci ve velkých výškách a často nepříznivému počasí nebylo během samotného tesání zaznamenáno žádné smrtelné pracovní neštěstí.
To ovšem neznamená, že stavba byla bezpečná nebo pohodlná. Pracovníci byli vystaveni prachu, hluku, vibracím a náročným podmínkám, které bychom dnes posuzovali podle podstatně přísnějších pravidel ochrany zdraví při práci.
Zajímavá byla i jejich motivace. Pro některé šlo především o možnost vydělat si v ekonomicky obtížném období. Jiní postupně získali pocit, že se podílejí na díle, které přežije jejich vlastní život. Mount Rushmore tak nevznikal pouze díky velké umělecké vizi svého autora. Byl výsledkem každodenní práce lidí, jejichž jména dnes většina návštěvníků nezná.
Jeffersonova tvář byla původně na opačné straně
Při pohledu na hotový monument se zdá, že rozmístění prezidentů bylo od začátku pečlivě promyšlené a nikdy se nezměnilo. Ve skutečnosti musel Borglum jednu z nejdůležitějších částí kompozice přepracovat.
Thomas Jefferson měl původně stát po Washingtonově pravici, tedy z pohledu návštěvníka nalevo. Pracovníci už začali jeho tvář opracovávat, ale ukázalo se, že zdejší žula obsahuje nevhodné trhliny a další strukturální problémy. Pokračování by mohlo ohrozit požadovaný vzhled i stabilitu některých detailů.
Borglum proto v roce 1934 rozhodl, že Jeffersona přesune na opačnou stranu Washingtona. Dříve zahájená práce musela být odstraněna a nová tvář vznikala jinde. Je to výmluvná ukázka rozdílu mezi sochařstvím v ateliéru a opracováváním skutečné hory.
Autor mohl měnit model a hledat ideální kompozici, ale konečné rozhodnutí do značné míry určovaly vlastnosti žuly. Skála nebyla pasivním materiálem, který by se bez odporu podřídil umělcovu návrhu. A právě její struktura nakonec ovlivnila podobu jednoho z nejslavnějších amerických památníků.
Washingtonova tvář byla slavnostně odhalena v roce 1930, Jeffersonova roku 1936, Lincolnova v roce 1937 a Rooseveltova v roce 1939. Tyto slavnosti však neznamenaly, že je celé sousoší dokončené. Borglum stále počítal s pokračováním prací a s mnohem rozsáhlejší podobou monumentu.
George Washington, foto wikimendia commons CC BY 2.0
Kam zmizela těla čtyř prezidentů?
Borglumova původní představa byla podstatně velkolepější než dnešní monument. Čtyři prezidenty nechtěl zobrazit pouze jako hlavy vystupující ze skály. Počítal s jejich postavami přibližně po pás, včetně rukou a dalších detailů oblečení. Dnešní návštěvník však vidí především hlavy a náznaky ramen. Zbytek nikdy nevznikl.
Jedním z důvodů byly peníze. Projekt byl náročný na pracovní sílu, technické vybavení i dopravu. Finanční prostředky přicházely z různých zdrojů a jejich získávání zaměstnávalo Borgluma téměř stejně intenzivně jako samotná sochařská práce.
Dalším problémem byl čas. Stavba se protahovala a vedle přímého tesání museli pracovníci řešit technické překážky, změny návrhu i počasí. Borglum však nehodlal ustoupit od další, možná ještě neobvyklejší části svého plánu. Za monumentem chtěl vytvořit obrovskou Síň záznamů.
Tajná místnost za prezidenty měla promlouvat k lidem budoucnosti
Borglum si uvědomoval, že za několik tisíc let už lidé nemusí vědět, kdo čtyři muži na hoře byli a proč tam jejich podobizny vznikly. Samotná socha podle něj neměla budoucím generacím stačit. Potřebovala vysvětlení.
Proto navrhl Síň záznamů, anglicky Hall of Records, která měla vzniknout přímo uvnitř horského masivu za prezidentskými tvářemi. Původně zamýšlel uchovávat dokumenty spojené se vznikem Spojených států, jejich dějinami a významem monumentu. Představoval si prostor, který by dokázal zprostředkovat americkou historii i lidem žijícím v daleké budoucnosti.
V roce 1938 začali pracovníci za sochami razit tunel. Vznikla přibližně 21 metrů dlouhá chodba, která však nikdy nezískala plánovanou podobu monumentálního archivu.
Kongres totiž trval na tom, aby se dostupné finanční prostředky využívaly především k dokončení prezidentských tváří. Borglum musel práce na Síni záznamů zastavit.
Příběh tím ale neskončil. V roce 1998, více než půl století po Borglumově smrti, byla do podlahy nedokončené síně umístěna schránka obsahující šestnáct porcelánových smaltovaných desek. Jsou na nich zaznamenány informace o vzniku monumentu, jeho autorovi, zobrazených prezidentech a vybrané dokumenty amerických dějin.
Desky jsou uloženy v teakové schránce chráněné titanovou konstrukcí a žulovým uzávěrem. Nejde o tajnou komnatu plnou ztracených pokladů, jak někdy naznačují senzační internetová vyprávění. Je to skutečný, nedokončený historický prostor, který dnes slouží jako symbolický archiv pro vzdálenou budoucnost. Veřejnosti není přístupný.
Na celé myšlence je ovšem pozoruhodný ještě jeden rozpor. Borglum chtěl uchovat příběh Ameriky pro budoucí generace. Přitom samotná krajina, do níž tento příběh vytesával, měla už předtím vlastní dějiny, které se do jeho monumentálního vyprávění nevešly.
Poslední den přišel 31. října 1941
Gutzon Borglum zemřel 6. března 1941 ve věku 73 let. Monument v té době ještě neměl podobu, kterou původně zamýšlel. Vedení prací převzal jeho syn Lincoln Borglum, jenž se na stavbě podílel už dříve. S omezenými prostředky pokračoval v dokončování dostupných částí soch. Jenže projekt se blížil ke konci. Finanční možnosti byly vyčerpané, rozsáhlé pokračování prací se stávalo nereálným a světová válka stále více ovlivňovala americké veřejné priority.
Dne 31. října 1941 se na hoře uskutečnilo poslední vrtání. Toho dne byl Mount Rushmore oficiálně označen za dokončený.
Ve skutečnosti šlo o dokončení omezené verze původního projektu. Celé postavy prezidentů nevznikly, rozsáhlá Síň záznamů zůstala pouze vyraženým tunelem a část Borglumových plánů už nikdo neuskutečnil.
Tento paradox se stal trvalou součástí monumentu. Jeden z nejslavnějších amerických symbolů je zároveň nedokončeným uměleckým dílem.
Nejvyšší soud potvrdil, že Black Hills byly odebrány bez spravedlivé náhrady
Historie Mount Rushmore se ale neuzavřela posledním pracovním dnem v roce 1941. Pro Lakoty zůstává zásadní otázka samotného území.
Smlouva z Fort Laramie z roku 1868 zaručovala Siouxskému národu práva k rozsáhlému území zahrnujícímu Black Hills. Následné převzetí těchto pozemků americkou vládou vyvolalo spor, který pokračoval i dlouho po skončení indiánských válek.
Dne 30. června 1980 rozhodl Nejvyšší soud Spojených států v případu United States v. Sioux Nation of Indians, že federální vláda Black Hills odebrala způsobem, který zakládal povinnost poskytnout spravedlivou finanční náhradu. Soud tak potvrdil závažnost historického porušení práv Siouxského národa.
Pro mnohé Lakoty však nebylo podstatou sporu získat peníze. Šlo o samotnou zemi a její duchovní význam. Finanční odškodnění proto nepovažovali za rovnocennou náhradu navrácení území.
Právě tato skutečnost vysvětluje, proč Mount Rushmore může být pro jednu skupinu Američanů symbolem národní historie a pro jinou bolestnou připomínkou její odvrácené stránky.
A není správné tuto skutečnost odbýt tvrzením, že jde pouze o dva subjektivní výklady.
Právní a historický základ sporu je doložený. Americký Nejvyšší soud skutečně uznal nárok na odškodnění za odebrání Black Hills. Odlišné zůstávají především představy o tom, co by mělo představovat spravedlivé vyrovnání.
Čtyři tváře, které ukazují jen část amerických dějin
Mount Rushmore je nepochybně mimořádným technickým dílem. Vytesat tak obrovské portréty do žulové hory vyžadovalo přesné plánování, zkušenosti pracovníků a schopnost zvládat podmínky, které si při pohledu na turistické fotografie většinou neuvědomujeme.
Je zároveň pozoruhodným příkladem toho, jak může stát prostřednictvím umění vyprávět vlastní historii.
Borglum zvolil čtyři prezidenty, protože podle jeho přesvědčení zosobňovali vznik, rozšiřování, zachování a rozvoj Spojených států. Monument tak měl návštěvníkům připomínat určitou posloupnost národních úspěchů.
Každý podobný výběr však zároveň znamená, že některé části dějin zůstanou mimo obraz. Mount Rushmore nevypráví o všech obyvatelích Ameriky, jejím osidlování ani důsledcích expanze pro původní národy. Přestože právě tato historie je neoddělitelnou součástí krajiny, v níž monument stojí.
Možná proto dnes není nejzajímavější otázkou, zda máme čtyři tváře obdivovat, nebo odmítat. Mnohem podstatnější je pochopit, proč vznikly, co měly sdělovat a jaké části minulosti jejich prostřednictvím vyprávíme.
Hora existovala dávno před příchodem evropských osadníků, dávno před vznikem Spojených států a dávno před Borglumovým prvním návrhem. Její žula nese čtyři obrovské obličeje. Ale paměť krajiny je mnohem starší než oni.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], National Park Service – Mount Rushmore: Carving History [2], National Park Service – Mount Rushmore: Timeline [3], National Park Service – Mount Rushmore: The Workers [4], National Park Service – Memorial History [5], National Park Service – The Entablature Idea [6], National Park Service – Hall of Records [7], National Park Service – Mount Rushmore National Memorial Cultural Landscape [8], Supreme Court of the United States – United States v. Sioux Nation of Indians, 448 U.S. 371 (1980) [9], Smithsonian American Art Museum – Mount Rushmore: Early Construction Photographs [10], img ai generated
