Událost se odehrála kolem hvězdy Gaia20ehk, vzdálené asi 11 000 světelných let od Země, a její pozorování nabízí unikátní pohled na proces, který možná před miliardami let vytvořil i náš vlastní Měsíc.
Hvězda, která začala „blbnout“
Celý příběh začal docela nenápadně. Hvězda Gaia20ehk byla dlouho považována za zcela obyčejnou hvězdu hlavní posloupnosti – tedy hvězdu podobnou našemu Slunci. Její jas byl stabilní a předvídatelný.
Pak se ale něco změnilo - Astronomové si všimli, že její světlo začalo podivně kolísat. Nejprve se mezi lety 2016 a 2020 objevily tři krátké poklesy jasnosti. Ty byly zvláštní, ale ještě ne alarmující.
Jenže v roce 2021 se situace dramaticky změnila. Jas hvězdy začal kolísat chaoticky a nepředvídatelně.
Signál z infračerveného spektra
Když astronomové sledovali hvězdu v běžném viditelném světle, viděli její jas klesat. To naznačovalo, že něco zakrývá hvězdu z našeho pohledu. Pak ale přišlo překvapení - Infračervené teleskopy zaznamenaly přesný opak – signál v infračerveném spektru prudce vzrostl.
To znamenalo jediné: objekt, který hvězdu zakrývá, je velmi horký. Teplota materiálu dosahovala přibližně 900 kelvinů (asi 627 °C).
Taková kombinace signálů je typická pro oblak žhavého prachu a úlomků, který vzniká při velkých kosmických srážkách.
Katastrofa planetárních rozměrů
Podle výpočtů astronomů se kolem hvězdy rozprostřel obrovský oblak rozžhaveného materiálu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je srážka dvou planet.
První poklesy jasnosti hvězdy z let 2016–2020 mohly být způsobeny tím, že se planety při svém oběhu postupně přibližovaly a docházelo k menším „dotykovým“ nárazům.
Tyto srážky mohly postupně destabilizovat jejich dráhy. Pak přišel finální okamžik. Dvě planety se srazily čelně a rozpadly se na oblak roztavených hornin, prachu a úlomků.
Kosmické déjà vu
Celý scénář nápadně připomíná jednu událost z rané historie naší vlastní planety.
Podle dnes nejpřijímanější teorie vznikl Měsíc asi před 4,5 miliardy let, když se mladá Země srazila s planetárním tělesem velikosti Marsu, které astronomové označují jako Theia.
Srážka byla natolik silná, že do vesmíru vyvrhla obrovské množství roztavené horniny. Tento materiál se postupně shlukl a vytvořil Měsíc.
To, co astronomové nyní pozorují u hvězdy Gaia20ehk, může být velmi podobný proces.
Prach, který prozradil všechno
Analýza infračerveného záření ukazuje, že oblak prachu má hmotnost přibližně odpovídající ledovému měsíci Enceladus u Saturnu.
To je ale jen část příběhu.
Infračervené teleskopy totiž dokážou zachytit pouze velmi jemný prach. Větší úlomky – kusy hornin a planetárních jader – mohou zůstat skryté. Skutečné planety, které se srazily, tedy byly pravděpodobně mnohem větší.
Proč jsou taková pozorování vzácná
Pozorovat srážku planet je mimořádně obtížné. Nejen proto, že k nim nedochází často. Hlavním problémem je geometrie.
Abychom takovou událost mohli zaznamenat, musí být planetární systém orientovaný přesně v linii mezi hvězdou a Zemí, aby prachový oblak zakryl hvězdu. Takové zarovnání je velmi nepravděpodobné. Právě proto je podobných pozorování zatím jen několik.
Nová generace teleskopů
Situace by se ale mohla změnit. Astronomové očekávají, že nové observatoře – například Vera C. Rubin Observatory – budou schopné sledovat obrovské množství hvězd zároveň.
To znamená, že podobné kosmické katastrofy by mohly být odhalovány mnohem častěji. Některé odhady dokonce naznačují, že během příští dekády bychom mohli zachytit desítky až stovky podobných srážek.
Věděli jste, že…
...většina planet ve vesmíru pravděpodobně vzniká právě díky sérii obrovských srážek? V raných planetárních soustavách se stovky planetárních zárodků neustále střetávají, spojují a rozpadají. Země, Mars i Venuše jsou tak ve skutečnosti produktem kosmického „demoličního derby“, které trvalo desítky milionů let.
Zdroj: NASA, ESA, Science Alert, Rubin Observatory, img ai generated leonardo ai
