Představte si, že už dlouho přemýšlíte o změně práce. Jednou večer si sepíšete, co chcete dělat, a začnete si každé ráno připomínat, že takovou práci dokážete najít. O několik dní později vás zaujme nabídka, kterou byste dřív přejeli očima. Při rozhovoru zachytíte zmínku o volném místě. Ozvete se známému, kterému jste měsíce nenapsali.
Když z toho nakonec vznikne pohovor, příběh má zdánlivě jasnou pointu: začali jste manifestovat a příležitosti přišly. Jenže při podrobnějším pohledu se nabízí několik různých vysvětlení. Něčeho jste si nově všimli, něco jste jinak vyhodnotili a něco jste sami udělali. Každá z těchto změn může ovlivnit výsledek, aniž by přání muselo zasahovat do světa nějakou neznámou silou.
Mozek potřebuje vědět, co hledá
Pozornost nezpracovává všechno kolem nás stejně důkladně. To, co právě hledáme nebo považujeme za důležité, může ovlivnit, které podněty nás zachytí. V klasických experimentech Charlese Folka a jeho kolegů záleželo na zadání úkolu: při hledání cíle určité barvy účastníky výrazněji rušily barevné podněty, zatímco jiné nastavení zvýšilo citlivost k náhlému objevení objektu. Pozornost tedy reagovala podle aktuálního cíle.
Laboratorní hledání barev samozřejmě není totéž jako hledání nové práce. Nabízí však důležitý princip: náš záměr může ovlivnit výběr informací, které dostanou přednost.
Když si ujasníte, jakou práci chcete, zmínka o určité firmě pro vás získá nový význam. V rozhovoru ji snáze zachytíte a může vás přimět k otázce. Příležitost přitom mohla existovat už dřív. Změnilo se její postavení ve vaší pozornosti. To je jedna z možných cest, kterými se přání začne promítat do každodenní zkušenosti.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Z příležitosti se snadno stane znamení
Všimnout si události a vysvětlit si ji jsou dva různé kroky. Pokud věříte, že vám manifestace přivádí nové možnosti, zajímavá nabídka může působit jako potvrzení. Odmítnutý životopis se naopak do tohoto příběhu nehodí.
Psychologie zná tuto tendenci jako konfirmační zkreslení: důkazy můžeme vyhledávat nebo vykládat způsobem, který zvýhodňuje naše dosavadní přesvědčení. Podrobný přehled Raymonda Nickersona popisuje její různé podoby napříč situacemi, v nichž lidé uvažují a rozhodují.
V našem pracovním příkladu by pak člověk mohl považovat pohovor za důkaz účinné manifestace, ale deset předchozích neúspěchů do hodnocení vůbec nezahrnout. Takový příběh nemusí být vědomě přikrášlený. Jeho přesvědčivost vzniká už výběrem toho, co pokládáme za podstatné.
Opakování může dodat tvrzení pocit pravdivosti
Další dílek přidává samotná známost. S větou, kterou jsme slyšeli opakovaně, se nám může pracovat snáze. A tuto snadnost někdy zaměníme za známku pravdivosti.
Lisa Fazio a její kolegové v práci z roku 2015 ukázali, že opakování může zvýšit hodnocenou pravdivost tvrzení dokonce i tehdy, když mají lidé znalosti umožňující rozpoznat chybu. Jde o takzvaný efekt iluzorní pravdy. Experimenty však zkoumaly faktická tvrzení, nikoli splnění osobních přání.
Odtud nelze přeskočit k závěru, že každá opakovaná afirmace se automaticky změní v pevné přesvědčení. Výzkum ale ukazuje, proč pocit „tohle mi připadá samozřejmé“ sám o sobě nestačí jako důkaz. Známá myšlenka může získat důvěryhodnost, kterou její obsah nezaslouží.
Vědecká sebeafirmace má jinou podobu než motivační slogan
Pod slovem afirmace se navíc skrývají rozdílné postupy. V psychologickém výzkumu sebeafirmace často znamená přemýšlení o vlastních důležitých hodnotách: například o vztazích, tvořivosti nebo ochotě pomáhat. Člověk si připomíná, z čeho odvozuje svou hodnotu, zejména když se cítí ohrožený nebo zpochybněný.
Studie Christophera Cascia a jeho kolegů využila funkční magnetickou rezonanci. U sebeafirmovaných účastníků při představování budoucích situací spojených s jejich hodnotami zaznamenala zvýšenou aktivitu oblastí souvisejících se zpracováním informací o sobě a s hodnocením významu či odměny. Aktivita také předpovídala změny sedavého chování v navazující intervenci podporující pohyb.
To je konkrétní výzkumný výsledek, který si zaslouží pozornost. Neověřuje však tvrzení, že opakování „jsem bohatý“ přitahuje peníze. Zkoumané cvičení pracovalo s osobními hodnotami a reakce mozku byla součástí přesně vymezeného experimentu.
Některé pozitivní věty mohou člověku přitížit
Představa, že pozitivní tvrzení musí prospívat každému, má další slabinu. Věta může být tak vzdálená tomu, co o sobě člověk cítí, že zvýrazní právě tento rozpor.
Joanne Wood a její kolegové v roce 2009 zjistili, že účastníci s nízkým sebevědomím se po opakování výroku, že jsou hodni lásky, cítili hůř než srovnávací skupina, která jej neopakovala. U lidí s vysokým sebevědomím přineslo opakování omezený přínos. Výsledky dvou experimentů tedy ukázaly, že stejná pozitivní věta může mít podle člověka odlišný účinek.
Afirmace proto není univerzální návod, který stačí správně vyslovit. Důležité může být, zda věta odpovídá zkušenosti člověka a co v něm vyvolává. Povzbuzující formulace může být oporou, ale vynucené nadšení může zároveň připomínat všechno, co se nedaří.
Představa úspěchu potřebuje pokračování
Ani příjemná představa budoucnosti nemusí sama zvýšit úsilí. Heather Kappes a Gabriele Oettingen v sérii experimentů zjistily, že idealizované pozitivní fantazie mohou snižovat energii mobilizovanou k jednání. Výsledek se týká určitých způsobů fantazírování; neznamená, že každá představa budoucnosti škodí.
Pro přechod od záměru k činu mají lepší výzkumnou oporu konkrétní plány typu „když nastane tato situace, udělám tento krok“. Metaanalýza Petera Gollwitzera a Paschala Sheerana zahrnující 94 nezávislých testů zjistila, že takové plány podporují dosahování cílů. Pomáhají určit, kdy, kde a jak začít jednat.
V příkladu s prací může mít plán podobu: „Když v úterý večer skončím s večeří, vyberu jednu nabídku a upravím pro ni životopis.“ Taková věta propojuje cíl s rozpoznatelným okamžikem a proveditelným úkonem. Výsledek dál závisí na okolnostech, ale přibývá krok, který lze skutečně udělat.
Když se přání splní, stojí za to prozkoumat cestu
Zkušenost úspěšné manifestace může obsahovat několik vrstev najednou. Člověk si všimne příležitosti, vyloží si ji jako povzbuzení a rozhodne se ji využít. Výsledek pak zpětně posílí jeho přesvědčení o tom, co zabralo. U konkrétního příběhu ovšem bez dalších údajů nevíme, jak velkou roli hrála pozornost, jednání, náhoda nebo pomoc druhých.
Užitečná otázka proto zní: co se během té doby skutečně změnilo? Kolik nabídek jste zaznamenali, kolika lidem jste napsali, jaké kroky jste udělali a co se nepodařilo? Takový pohled zkušenosti neubírá osobní význam. Dává jí přesnější obrysy.
Mozek může určitým možnostem přidělit větší pozornost a některým vysvětlením větší důvěru. Z toho však ještě neplyne, že zaměňuje každé přání za vnější skutečnost. Právě rozdíl mezi tím, co si přejeme, čemu věříme a co můžeme ověřit, rozhoduje o tom, zda nás naše naděje povedou k užitečnému kroku, nebo k pohodlnému vysvětlení.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Folk et al. – Involuntary covert orienting is contingent on attentional control settings (1992) [2], Nickerson – Confirmation Bias: A Ubiquitous Phenomenon in Many Guises (1998) [3], Fazio et al. – Knowledge does not protect against illusory truth (2015) [4], Cascio et al. – Self-affirmation activates brain systems associated with self-related processing and reward and is reinforced by future orientation (2016) [5], Wood et al. – Positive self-statements: power for some, peril for others (2009) [6], Kappes a Oettingen – Positive fantasies about idealized futures sap energy (2011) [7], Gollwitzer a Sheeran – Implementation Intentions and Goal Achievement: A Meta-analysis of Effects and Processes (2006) [8
