Účelový otvírák se objevil až téměř půl století po patentování plechové konzervy. Tento zdánlivě komický nesoulad ukazuje, jak ve skutečnosti vznikají technologické převraty. Velký vynález často potřebuje ještě druhý, mnohem méně slavný, aby se z vojenské novinky nebo drahého luxusu stal předmět každodenní potřeby.
V kostce
Moderní konzervování potravin vzniklo na přelomu 18. a 19. století především kvůli potřebě zásobovat armády a námořní výpravy. Nicolas Appert nejprve uchovával zahřáté potraviny ve skleněných nádobách, zatímco britský patent z roku 1810 otevřel cestu k používání pocínovaného železa.
Mezi první potraviny vyráběné tímto způsobem ve větším měřítku patřily sardinky z okolí Nantes. Rané plechovky však byly těžké, ručně vyráběné a jejich víka se musela odsekávat běžným nářadím.
První specializované otvíráky přišly až v 50. letech 19. století, kdy se začal používat tenčí kov. Nástroj, který dnes považujeme za bezvýznamnou součást kuchyňské zásuvky, pomohl proměnit konzervu z vojenského obalu v běžnou potravinu dostupnou téměř komukoli.
Jídlo, které mělo přežít delší pochod než voják
Armády po staletí ztrácely muže nejen v bitvách, ale také kvůli hladu, zkaženým zásobám a nemocem. Maso se solilo nebo sušilo, obilí vlhlo, lodní suchary napadal hmyz a čerstvé potraviny se při delších přesunech měnily v luxus. Francouzská vláda proto na konci 18. století hledala způsob, jak uchovat jídlo pro vojáky a námořníky bez rychlého kažení.
Řešení našel pařížský cukrář Nicolas Appert. Potraviny vkládal do skleněných lahví a nádob, uzavíral je korkem a dlouho zahříval ve vodě. Ještě netušil, že ničí mikroorganismy, protože práce Louise Pasteura přišla až o několik desetiletí později. Appert však empiricky zjistil, že správně zahřáté a hermeticky uzavřené jídlo vydrží nečekaně dlouho. V roce 1810 svůj postup zveřejnil a získal odměnu, kterou francouzská vláda vypsala za praktickou metodu konzervace potravin.
Sklo ale mělo pro armádu jednu nepříjemnou vlastnost: rozbíjelo se. Ve stejném roce získal britský obchodník Peter Durand patent na uchovávání potravin v nádobách z pocínovaného železa. Kovový obal byl pevnější a lépe snášel přepravu, ačkoli jeho výroba zůstávala pomalá, drahá a závislá na ruční práci zkušených klempířů.
Sardinky se staly průkopníky potravinového průmyslu
Mezi prvními potravinami, které se podařilo proměnit v obchodně úspěšnou konzervu, nebylo hovězí ani hrášek, ale malé ryby z francouzského pobřeží. V Nantes začal Joseph Colin na počátku 20. let 19. století využívat Appertovu metodu k uchovávání sardinek v kovových obalech. Jeho podnik a následovníci položili základy celému odvětví, které se rychle rozšířilo po bretaňském pobřeží.
Sardinka byla pro nový způsob výroby téměř ideální. Rychle se kazila, její výlov byl sezonní a čerstvé ryby se bez chlazení nedaly přepravovat daleko do vnitrozemí. Uzavřená v oleji a kovové schránce však mohla cestovat na lodích, překonávat hranice a čekat ve skladech na chvíli, kdy bude potřeba.
Konzerva tak změnila hodnotu samotné ryby. Úlovek, který bylo nutné rychle sníst, nasolit nebo vyhodit, se proměnil v trvanlivé obchodní zboží. Výroba zároveň vytvořila nové továrny, pracovní místa a dodavatelské řetězce propojující rybáře, zpracovatele kovu, obchodníky a přístavy. Sardinky se staly jedním z prvních příkladů potraviny, jejíž dostupnost už nebyla pevně svázána s místem a okamžikem výlovu.
Konzerva připomínala spíše trezor než obal
Dnešní plechovku lze promáčknout prstem. Raná konzerva byla úplně jiný předmět. Vyráběla se z pocínovaného železa, jednotlivé díly se ručně vystřihovaly a spojovaly pájením. Kovové stěny byly silné, švy mohutné a celá nádoba mohla působit spíš jako malá kovová schránka než jako jednorázový obal.
Výrobci proto ani nepředpokládali, že zákazník sáhne po zvláštním kuchyňském nástroji. Doporučovalo se odsekat víko poblíž okraje pomocí kladiva a dláta. Vojáci používali pevné nože nebo bajonety a námořníci se spoléhali na nářadí, které měli na palubě. Otevření konzervy nebylo elegantní, ale fungovalo.
To je také jeden z důvodů, proč se otvírák neobjevil okamžitě. První konzervy nebyly levným zbožím určeným do každé domácnosti. Odebíraly je především armády, lodě, expedice a majetnější zákazníci, pro něž nepředstavovalo použití dílenského nářadí nepřekonatelnou překážku. Dokud byl obal tlustý a drahý, jemný ruční otvírák by navíc neměl mnoho šancí.
Pětačtyřicet let bez nástroje, který dnes považujeme za samozřejmost
Plechová konzerva byla v Británii patentována roku 1810. Za první široce uznávaný patent na specializovaný otvírák bývá označován nástroj britského výrobce nožů a chirurgických instrumentů Roberta Yeatese z roku 1855. Měl podobu jednoduché páky s ostrým hrotem, který se zabodl do víka a postupně se posouval po jeho obvodu.
O tři roky později si americký vynálezce Ezra J. Warner nechal patentovat vlastní „nástroj k otevírání utěsněných plechových konzerv a krabic“. Jeho konstrukce připomínala spojení bajonetu, srpu a páky. Ostrý díl pronikl do víka a řezal kov, zatímco zarážka měla zabránit tomu, aby čepel zajela příliš hluboko do potraviny.
Warnerův otvírák nebyl předmětem, který by si člověk s radostí vystavil vedle příborů. Stále vyžadoval sílu, zručnost a opatrnost a po otevření zanechával ostré hrany. Hodil se spíš pro obchodníky, kuchyně nebo armádu, kde konzervy otevíral někdo zkušenější. Během americké občanské války se podobné nástroje uplatnily při otevírání vojenských zásob, aniž by však okamžitě pronikly do všech domácností.
Když se proměnila plechovka, mohl se proměnit i otvírák
Skutečný rozvoj otvíráků umožnila až proměna samotné konzervy. Mechanizovaná výroba začala dodávat přesnější nádoby z tenčího kovu, který už nebylo nutné odsekávat jako pancíř. Teprve tehdy mělo smysl navrhovat nástroje využívající páku, malé čepele nebo řezací kolečka.
V roce 1866 si J. Osterhoudt patentoval systém, při němž měl obal vlastní jazýček či očko a mohl se otevřít klíčkem nebo podobným předmětem. Právě princip navíjení odtrhávaného pásku se později spojil s plochými konzervami na sardinky, šunku nebo konzervované maso.
William Lyman pak roku 1870 patentoval otvírák s rotujícím řezacím kolečkem. Jeho nástroj se musel nejprve zapíchnout do středu víka a nastavit podle průměru konzervy, takže k dnešnímu pohodlí měl stále daleko. Přinesl však zásadní princip: čepel už nemusela plech pracně odsekávat, ale mohla jej souvisle řezat při pohybu kolem obvodu.
Během dalších desetiletí přibyla druhá ozubená část, která sevřela okraj konzervy a vedla řezací kolečko správným směrem. Otvírák postupně získal dvě ramena a otočnou rukojeť, tedy podobu, kterou známe z moderních kuchyní. Revoluce konzervovaného jídla se tím uzavřela: průmysl už neuměl potravinu jen bezpečně uložit, ale také ji dát zákazníkovi v obalu, který dokázal otevřít bez kladiva a bez rizika, že u večeře použije stejnou techniku jako při bourání zdi.
Otvírák nezměnil svět sám. Odstranil však překážku, která bránila konzervě stát se obyčejnou
Bylo by přehnané tvrdit, že otvírák na konzervy sám vybudoval moderní potravinářský průmysl. Hlavní změnu přinesla možnost tepelně ošetřit potravinu, hermeticky ji uzavřít a přepravovat ji bez chlazení. Otvírák však odstranil praktickou překážku mezi průmyslovým výrobkem a jeho uživatelem.
Právě v tom spočívá význam nenápadných vynálezů. Nezakládají vždy úplně nový svět. Často jen dovolí, aby se už existující převratná myšlenka rozšířila mimo armádu, továrnu nebo laboratoř a začala fungovat v každodenním životě.
Konzerva umožnila zásobovat lodě, vojáky, expedice i rychle rostoucí města. Otvírák z ní udělal předmět, který mohl stát ve spíži běžné domácnosti. Mezi těmito dvěma okamžiky leželo pětačtyřicet let, několik podivně nebezpečných nástrojů a nespočet sardinek, jejichž dosažení vyžadovalo víc úsilí, než by si dnešní zákazník dokázal představit.
Věděli jste, že…
Mechanismus s malým kovovým klíčkem, který se nasadí na jazýček a navíjí na sebe oddělovaný pruh plechu, není pouhou nostalgickou zvláštností starých konzerv. Jeho základ vychází z patentů z 60. let 19. století a u plochých obalů na sardinky či masové výrobky přežil déle než mnohé podstatně složitější typy otvíráků.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], Science History Institute – Processed: Food Science and the Modern Meal [2], Smithsonian Magazine – Why the Can Opener Wasn't Invented Until Almost 50 Years After the Can [3], Tools and Trades History Society – History of the Can Opener [4], Google Patents – Ezra J. Warner, Instrument for Opening Cans, US19063A [5], Google Patents – J. Osterhoudt, Improved Method of Opening Tin Cans, US58554A [6], Google Patents – William W. Lyman, Improvement in Can Openers, US105583A [7], Oregon State University – Nearly Two Centuries of Fish Canning: An Historical Look at European Exports of Canned Fish [8], img AI generated
