Neví proto se stejnou jistotou, s jakou prožívá vlastní bolest, zda bolest skutečně cítí i někdo jiný. Právě v této téměř nepostřehnutelné mezeře vzniká solipsismus: myšlenka, podle níž je jedinou naprostou jistotou existence vlastní mysli. Svět může být skutečný, ale také nemusí. A znepokojivé je, že žádný důkaz tuto možnost nedokáže jednou provždy odstranit.
Podstata problému
Solipsismus může mít několik podob. V té nejradikálnější tvrdí, že existuje pouze vlastní mysl a všechno ostatní je jejím výtvorem. Mírnější varianta netvrdí, že svět ani ostatní lidé neexistují, pouze upozorňuje, že jejich existenci nelze poznat se stejnou bezprostřední jistotou jako vlastní vědomí. Člověk má přístup ke svým myšlenkám, vjemům a pocitům, zatímco nitro ostatních odvozuje pouze z jejich chování.
Tato filozofická past nevzniká proto, že by kolem sebe lidé neměli dostatek důkazů. Vzniká proto, že každý důkaz musí znovu projít jejich vlastní myslí. Oči, uši, paměť i rozum jsou součástí systému, jehož spolehlivost se snažíme ověřit. Zdrojový text tuto otázku vystihuje jako problém, zda vůbec máme možnost porovnat své vnímání s realitou nezávislou na vlastním vědomí.
Jediná jistota začíná uvnitř hlavy
Můžete pochybovat o tom, zda před vámi skutečně stojí stůl. Může jít o sen, halucinaci, dokonale vytvořenou simulaci nebo klam, jehož příčinu neznáte. Můžete zpochybnit své vzpomínky, tělo i celý dosavadní život. V okamžiku, kdy pochybujete, však musí existovat alespoň samotné pochybování.
René Descartes tuto jistotu v 17. století vyjádřil větou cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem. Nechtěl tím dokázat, že existuje pouze on. Radikální pochybnost pro něj byla metodou, pomocí níž se snažil najít pevný základ poznání. Když odložil všechno, co mohlo být klamné, zůstala mu skutečnost, že právě probíhá myšlení. Z toho usoudil, že musí existovat myslící subjekt.
Descartes se však v této osamělé jistotě nechtěl usadit. Pokoušel se z ní znovu vybudovat důvěru v Boha, rozum a vnější svět. Solipsismus proto nebyl jeho konečným stanoviskem, ale nebezpečnou zastávkou na cestě. Právě tato zastávka se však ukázala jako mnohem odolnější než jeho pokus o návrat.
Vidíte tělo, nikoli vědomí
Když se někdo udeří do prstu, vykřikne, ucukne a sevře si ruku. Z jeho chování lze rozumně usoudit, že cítí bolest. Samotnou bolest však pozorovat nelze. Člověk vidí pohyb těla, slyší zvuk a následně předpokládá, že za nimi existuje vnitřní prožitek podobný tomu jeho.
Tomuto problému se říká problém cizích myslí. Většina lidí vůbec nepochybuje, že ostatní mají vlastní myšlenky, vzpomínky a pocity. Filozoficky však zůstává otázkou, na čem je tato jistota založena. Standardní odpověď říká, že usuzujeme podle analogie: mé tělo se při bolesti chová určitým způsobem, jiné tělo se chová podobně, a proto v něm pravděpodobně probíhá podobný stav. Jiný přístup považuje existenci cizích myslí za nejlepší vysvětlení složitého, dlouhodobě konzistentního lidského chování.
Ani jeden argument však neposkytuje absolutní důkaz. Dokonale naprogramovaný automat by mohl křičet, prosit, vzpomínat na dětství a vyznávat lásku, aniž by cokoli cítil. Z vnějšího projevu samotného nelze s logickou jistotou odvodit, zda za ním existuje vědomí.
V běžném životě tato mezera ničemu nevadí. Ve filozofii je však dostatečně široká, aby se do ní vešel celý osamělý vesmír.
Proč nelze past uzavřít experimentem
Mohlo by se zdát, že solipsismus jednou vyřeší neurověda. Stačilo by přece nahlédnout do cizího mozku a zjistit, zda v něm skutečně probíhají vědomé procesy. Jenže ani dokonale přesný mozkový sken by problém zcela neodstranil.
Výsledek experimentu byste opět viděli pouze prostřednictvím vlastního vědomí. Přístroj, laboratoř, vědec i obraz mozkové aktivity by mohli být součástí stejné iluze jako všechno ostatní. Solipsismus dokáže každý důkaz pohltit tvrzením, že je pouze dalším obsahem mysli, která ho posuzuje.
Stejný problém by nezmizel ani při hypotetické četbě cizích myšlenek. To, co byste četli, by se do vašeho vědomí dostalo jako další vjem. Neměli byste možnost vystoupit sami ze sebe a ověřit, že za zaznamenanou myšlenkou skutečně stojí jiný prožívající subjekt.
Právě proto je solipsismus obtížné vyvrátit, ale také dokázat. Jeho zastánce nemůže předložit důkaz, že existuje pouze jeho mysl, protože každý možný důkaz lze stejně dobře vysvětlit existencí skutečného vnějšího světa. Solipsismus tak není vítěznou teorií reality. Je tvrzením, které je téměř nemožné otestovat.
Gorgias pochyboval ještě radikálněji
Myšlenky připomínající solipsismus existovaly dávno před Descartem. Řeckému sofistovi Gorgiovi je připisován spis O nebytí, v němž rozvíjel tři provokativní tvrzení: nic neexistuje; i kdyby něco existovalo, nebylo by to možné poznat; a i kdyby to bylo možné poznat, toto poznání by nebylo možné spolehlivě sdělit druhému člověku.
Není jisté, zda Gorgias tato tvrzení mínil jako doslovné přesvědčení, nebo jako ukázku síly argumentace proti filozofům své doby. Jeho poslední krok však přesně zasahuje do problému, který přetrvává dodnes. I kdyby dva lidé prožívali stejnou barvu, bolest nebo strach, nemohou si své vědomí vzájemně předat. Mohou pouze popsat, co prožívají, pomocí slov, která si oba vykládají ze své vlastní perspektivy.
Člověk proto neví, zda druhý člověk vidí červenou barvu stejně. Ví pouze, že se oba naučili stejný vjem označovat slovem „červená“.
Idealismus ještě neznamená, že jste na světě sami
Se solipsismem bývá často spojován irský filozof George Berkeley, který odmítal představu hmoty existující zcela nezávisle na vnímání. Podle jeho idealismu tvoří realitu mysli a jejich ideje. Slavná zásada esse est percipi vyjadřuje myšlenku, že být znamená být vnímán.
Berkeley však nebyl solipsistou. Nevěřil, že existuje pouze jeho vlastní vědomí. Ve své soustavě počítal s dalšími konečnými myslemi a především s Bohem, který svět vnímá nepřetržitě. Strom tedy nepřestane existovat jen proto, že se na něj právě žádný člověk nedívá.
Rozdíl je podstatný. Idealismus může tvrdit, že realita má mentální povahu, a přitom uznávat existenci mnoha myslí. Solipsismus naproti tomu uzavírá člověka do jeho vlastní zkušenosti a ponechává všechno ostatní přinejmenším v pochybnosti.
Nejnebezpečnější není samota, ale ztráta následků
Představa, že ostatní lidé mohou být pouhými postavami vytvořenými vlastní myslí, má znepokojivý etický důsledek. Kdyby nikdo jiný nebyl skutečný, nebylo by možné nikomu skutečně ublížit. Cizí bolest by byla pouze scénou odehrávající se ve vědomí pozorovatele.
Z toho však automaticky nevyplývá, že solipsista musí odmítnout morálku. I svět chápaný jako vlastní mentální konstrukce může obsahovat pravidla, hodnoty, strach, vinu a následky. Především ale samotná nemožnost dokázat cizí vědomí není důkazem jeho neexistence.
Rozumnější etická odpověď proto připomíná rozhodování za nejistoty. Pokud se člověk bude k ostatním chovat jako ke skutečným bytostem a zmýlí se, poškodil pouze údajné kulisy. Pokud se k nim bude chovat jako ke kulisám a zmýlí se, způsobí skutečné utrpení. Nejistota tedy není omluvou pro krutost. Naopak poskytuje důvod k větší opatrnosti.
Umělá inteligence problém cizí mysli zviditelnila
Po většinu historie se problém cizího vědomí týkal především lidí a zvířat. Umělá inteligence mu však dala novou podobu. Jazykový systém může vést rozhovor, popisovat emoce, tvrdit, že se bojí vypnutí, nebo reagovat způsobem, který působí překvapivě lidsky. Ani velmi přesvědčivé chování však samo o sobě nedokazuje subjektivní prožívání.
Vůči ostatním lidem používáme podobnou logiku: jejich vědomí odvozujeme z chování, řeči a podobnosti jejich těl s naším. U stroje biologická podobnost chybí, ale může zůstat stále dokonalejší projev. Čím přesvědčivější bude, tím naléhavější bude otázka, zda sledujeme pouhou simulaci mysli, nebo nový druh vnitřní zkušenosti.
Rozsáhlá mezioborová studie publikovaná v roce 2023 hodnotila systémy umělé inteligence podle ukazatelů odvozených z hlavních vědeckých teorií vědomí. Autoři nenašli důvod považovat tehdejší systémy za vědomé, zároveň však dospěli k názoru, že neexistuje zjevná technická překážka, která by vznik systému splňujícího některé navržené ukazatele předem vylučovala.
AI tedy solipsismus neřeší. Pouze připomíná, že lidský úsudek o vědomí druhých byl vždy založen na nepřímých známkách. Rozdíl spočívá v tom, že nyní dokážeme vytvořit objekt, který některé z těchto známek napodobuje.
Proč podle solipsismu téměř nikdo nežije
Solipsismus může být logicky obtížné porazit, prakticky je však téměř nepoužitelný. Vnější svět se chová pravidelně, klade odpor a přináší překvapení, která člověk vědomě nevytvořil. Ostatní lidé znají informace, které neznáme, nesouhlasí s námi a jednají způsobem, který nedokážeme spolehlivě předvídat.
Existence nezávislého světa a dalších myslí vysvětluje tuto zkušenost jednodušeji než představa, že jediná mysl nevědomě vytváří celý vesmír včetně miliard zdánlivě samostatných životů, historických událostí a vědeckých zákonů.
To stále není absolutní důkaz. Je to však nejlepší dostupné vysvětlení. A většina lidského poznání ostatně nestojí na matematické jistotě, ale na tom, která hypotéza nejlépe odpovídá pozorované skutečnosti.
Solipsismus tak nelze definitivně vyvrátit. Lze ho pouze odmítnout jako teorii, která vysvětluje svět za cenu mnohem většího tajemství, než jaké měla původně odstranit.
Vesmír, který potřebuje druhé
Možná neexistuje argument, jenž by člověku umožnil s naprostou jistotou dokázat, že ostatní lidé skutečně myslí. Každé objetí, přiznání i výraz bolesti přicházejí zvenčí a do vědomí vstupují pouze jako vjemy. Mezi vlastní zkušeností a myslí druhého vždy zůstává mezera.
Právě v této mezeře však vzniká důvěra. Člověk nepovažuje ostatní za skutečné proto, že by nahlédl přímo do jejich vědomí, ale protože jejich existence dává světu soudržnější smysl než jakákoli alternativa.
Solipsismus odhaluje hranici lidského poznání, nikoli tajnou pravdu o vesmíru. Připomíná, že největší jistotu máme sami o sobě. Současně však ukazuje, že lidský život nezačíná ani nekončí tam, kde končí důkaz.
Věděli jste, že název solipsismus znamená „pouze já“?
Slovo vzniklo spojením latinských výrazů solus, tedy sám, a ipse, sám či on sám. V angličtině je jeho první doložené použití uváděno v první polovině 19. století, samotný problém je však starý nejméně od antické filozofie.
Žádné výsledky
Zdroje: Kód Enigma [1], Internet Encyclopedia of Philosophy – Solipsism and the Problem of Other Minds [2], Stanford Encyclopedia of Philosophy – Other Minds [3], Stanford Encyclopedia of Philosophy – Descartes’ Epistemology [4], Stanford Encyclopedia of Philosophy – George Berkeley [5], Internet Encyclopedia of Philosophy – Gorgias [6], Butlin et al. – Consciousness in Artificial Intelligence: Insights from the Science of Consciousness [7], Merriam-Webster – Solipsism [8], img ai generated