To, co se odehrálo v suterénu Stanfordské univerzity v roce 1971, ale rychle přestalo připomínat experiment. Začalo to připomínat realitu, kterou už nebylo možné kontrolovat.
Vězení, které vzniklo během několika hodin
Do studie se přihlásili dobrovolníci — studenti, kteří prošli výběrem jako psychicky stabilní a „normální“. Náhodně byli rozděleni na dvě skupiny: dozorce a vězně.
Vězni byli zatčeni přímo ve svých domovech, odvezeni do improvizované věznice a zbaveni osobních věcí i identity. Dostali čísla místo jmen. Dozorci naopak dostali uniformy, tmavé brýle a pravomoc udržovat pořádek.
Na začátku šlo o hru.
Jenže pravidla se začala měnit rychleji, než kdokoliv čekal.
Role, které přerostly v chování
Během prvních dnů se začalo objevovat napětí. Vězni se pokusili o vzpouru, dozorci odpověděli přísnějšími opatřeními. Z trestů se postupně stávaly formy ponižování — odepírání spánku, izolace, nucené cvičení, psychický nátlak.
Dozorci nezačali být krutí proto, že by byli předem takoví. Začali být krutí proto, že to jejich role umožňovala — a postupně i podporovala.
Vězni naopak ztráceli jistotu, stávali se pasivními, úzkostnými, někteří psychicky kolabovali.
Experiment, který se vymkl kontrole
Situace se zhoršovala každým dnem. To, co mělo trvat dva týdny, začalo být neudržitelné už po několika dnech. Někteří účastníci museli být předčasně uvolněni kvůli psychickému stavu.
Přesto experiment pokračoval dál.
Zlom přišel až ve chvíli, kdy někdo zvenčí upozornil na to, co se vlastně děje. Teprve tehdy si výzkumníci uvědomili, že situace překročila hranici, kterou už nelze obhájit.
Experiment byl ukončen po šesti dnech.
Co vlastně selhalo
Stanfordský vězeňský experiment je často popisován jako důkaz, že prostředí a sociální role mají obrovský vliv na lidské chování. Že i běžní lidé mohou v určitých podmínkách jednat způsobem, který by za normálních okolností odmítli.
Zároveň ale ukazuje i něco jiného.
Že hranice nebyla překročena jen na straně účastníků.
Překročena byla i na straně těch, kteří experiment vedli.
Otázky, které nezmizely
V posledních letech se kolem experimentu objevila kritika. Některé interpretace naznačují, že chování dozorců mohlo být částečně ovlivněno instrukcemi výzkumníků, a že situace nebyla tak „spontánní“, jak se dlouho prezentovalo.
To ale nic nemění na tom, že účastníci reagovali reálně. Že prožívali stres, tlak i bezmoc.
A že prostředí, které mělo simulovat vězení, dokázalo během několika dní změnit způsob, jakým lidé přemýšleli o sobě i o druhých.
Stanfordský experiment není jen o moci a poslušnosti. Je o tom, jak snadno se člověk přizpůsobí situaci, ve které se ocitne — zvlášť když má pocit, že za ni nenese plnou odpovědnost.
A možná i o tom, že největší změny v chování nepřicházejí postupně.
Někdy stačí jen pár dní.
VÍCE ZE SERIÁLU EXPERIMENTY DUŠE
