Znělo to jako odvážná sci-fi vize. O sto let později se však ukazuje, že tato představa nebyla úplně bláznivá. Neumíme sice vyrobit rajče z ničeho, ale některé firmy už dnes skutečně vytvářejí jedlé bílkoviny z oxidu uhličitého, vody a mikroorganismů.
Když chemie slibovala úplně nový svět
První třetina 20. století byla obdobím obrovského optimismu.
Vědci tehdy začínali syntetizovat stále více látek, které dříve lidé získávali jen z přírody. Chemie pronikala do medicíny, průmyslu i potravinářství a mnozí badatelé nabyli dojmu, že je jen otázkou času, kdy se podaří „přeprogramovat“ i samotnou výrobu jídla.
Francouzský chemik Daniel Berthelot patřil k těm, kteří tuto myšlenku posunuli nejdál. V roce 1925 popisoval vizi, podle níž by bylo možné vyrábět rostlinné látky přímo z plynů obsažených ve vzduchu. Jeho představa byla téměř poetická: ve velkých skleněných nádržích by se za působení ultrafialového světla spojovaly chemické prvky a na dně by se jako jemné sněžení usazovaly cukry a škroby.
Z dnešního pohledu to zní jako zvláštní směs laboratoře, alchymie a science fiction.
Sen o jídle bez polí a farem
Berthelot nebyl osamělý vizionář. Jeho otec, slavný chemik Marcellin Berthelot, už na konci 19. století předpovídal, že budoucnost bude patřit uměle vyráběným potravinám. Tvrdil, že pole, pastviny i stáda jednou zmizí a lidé budou jíst maso, mouku i zeleninu vyrobené přímo z chemických prvků.
Takové představy nevznikaly ve vzduchoprázdnu. Chemie tehdy skutečně zažívala revoluci. Dařilo se syntetizovat tuky, cukry, vitaminy i léky, a tak se zdálo logické, že dalším krokem bude úplná výroba potravy bez závislosti na přírodě.
Problém byl v tom, že věda tehdy ještě zdaleka nerozuměla jednomu zásadnímu procesu: fotosyntéze.
To nejtěžší se jmenuje fotosyntéza
Rostliny dělají něco, co zní jednoduše, ale ve skutečnosti jde o jeden z nejsložitějších biochemických procesů na Zemi.
Pomocí světla přeměňují vodu a oxid uhličitý na organické látky, které pak tvoří základ téměř všeho života na planetě. Berthelot chtěl tento proces napodobit v laboratoři, jenže ve 20. letech ještě vědci netušili dost o tom, co se v rostlinných buňkách přesně odehrává.
Daniel Berthelot sice dokázal vytvořit některé jednoduché sloučeniny, například formamid, ale od skutečné výroby potravy byl stále velmi daleko.
A upřímně řečeno, úplně tam nedošla ani dnešní věda.
Neumíme jednoduše „rozsvítit lampu nad nádrží“ a nechat z ní padat hotové škroby a cukry jako laboratorní sníh.
O století později jsme se k té myšlence vrátili oklikou
Přesto by bylo chybou se Berthelotovi smát. Jeho intuice byla v něčem překvapivě přesná.
Dnešní věda se sice nevydala cestou přímé chemické imitace fotosyntézy, ale našla okliku. Místo aby vyráběla potravu čistě chemicky, využívá mikroorganismy, které umějí přeměňovat plyny a vodu na hmotu bohatou na bílkoviny.
Jinými slovy: nevyrábíme zatím jídlo přímo ze vzduchu, ale dokážeme pomocí mikrobů přeměnit složky atmosféry na jedlý protein.
To už je Berthelotově snu překvapivě blízko.
Potrava z oxidu uhličitého? Dnes už ne jako fantazie
V posledních letech se objevily firmy, které pracují s technologií takzvané mikrobiální fermentace. V uzavřených nádržích nechávají speciální mikroorganismy růst na jednoduchých vstupních surovinách, mezi nimiž jsou voda, oxid uhličitý, minerály a energie.
Výsledkem není rajče ani pšenice, ale prášek nebo pasta bohatá na bílkoviny, kterou lze použít jako základ pro další potraviny.
Je to důležitý rozdíl. Berthelot si představoval, že věda jednou vyrobí klasické rostlinné látky úplně bez živých organismů. Moderní přístup je skromnější, ale zato praktičtější: místo nahrazování rostlin jako takových využívá mikroskopický život jako výrobní nástroj.
Takže ano, jídlo „ze vzduchu“ se pomalu rodí — jen ne jako chemická magie, ale jako biotechnologie.
Proč je to téma budoucnosti
Důvod, proč se k této myšlence věda vrací právě teď, je zřejmý. Klasické zemědělství je čím dál víc pod tlakem. Naráží na nedostatek půdy, vysokou spotřebu vody, klimatické změny i závislost na počasí.
Představa, že by bylo možné vyrábět část potravin v továrnách, bez polí a bez ohledu na sucho či sezonu, je proto mimořádně lákavá. Pro některé regiony světa by navíc šlo o obrovskou výhodu: potraviny by bylo možné vytvářet i tam, kde je klasické zemědělství téměř nemožné.
Zároveň je ale fér říct, že to není univerzální řešení. Mezi laboratorním proteinem a skutečně pestrou lidskou stravou je pořád velký rozdíl. Lidstvo zatím neumí „vypěstovat ze vzduchu“ běžné ovoce, zeleninu nebo obilí v podobě, jak je známe z polí a sadů.
Co na tom fascinuje nejvíc
Na tomhle příběhu je možná nejzajímavější něco jiného než samotná technologie. Ukazuje totiž, že některé staré vědecké sny neumírají. Jen si musí počkat, až je dožene technika.
To, co v roce 1925 působilo jako odvážná laboratorní fantazie, dnes už nevypadá směšně. Pořád to není hotové. Pořád to není běžná součást našeho jídelníčku. Ale myšlenka, že člověk jednou dokáže vyrábět potravu téměř bez polí a farem, už není čistá science fiction.
Je to spíš otázka tempa, ceny a toho, jak moc bude svět podobná řešení skutečně potřebovat.
Věděli jste, že…
...NASA se myšlenkou výroby potravy z jednoduchých chemických vstupů zabývala už v 60. letech kvůli dlouhým kosmickým misím? Důvod byl prostý: při cestách do hlubokého vesmíru nebude možné spoléhat na klasické zásoby jídla v podobě, jak ji známe ze Země. Právě proto se začaly zkoumat mikroorganismy, které by dokázaly přeměňovat oxid uhličitý na jedlé látky v uzavřeném systému.
Zdroje: Popular Science, NASA, Britannica, Science Direct, img ai generated leonardo ai
